Německo

Německo je nejlidnatější stát Evropské unie, její největší ekonomika a — v současných hranicích a s dnešní ústavou — jeden z nejmladších států Evropy. Spolková republika v podobě, se kterou se návštěvník potká, existuje teprve od 3. října 1990. Bavorsko v nějaké formě existuje od šestého století. Ten rozdíl vysvětluje o téhle zemi hodně.

Německo nemá jedno centrum, a právě tohle si první návštěva nejčastěji plete. Francie má Paříž, Británie Londýn; Německo má Berlín na politiku, Frankfurt na peníze, Mnichov na průmysl a sebevědomí, Hamburk na obchod a média, Kolín a Porúří na počet obyvatel a Stuttgart na strojařinu. Moc je záměrně rozprostřená do šestnácti spolkových zemí, z nichž každá má vlastní parlament, vlastní školství, vlastní policii, vlastní svátky a několik z nich i pevné přesvědčení, že si vlastně nemá nechat odnikud nic nařizovat.

Pro cestovatele je to dobrá zpráva. Německo je země dvou desítek opravdu smysluplných měst, ne jedné metropole se zázemím — a vlaky mezi nimi jezdí. Je to taky země lesů na třetině území, říční soutěsky lemované hrady, severního okraje Alp, baltského i severomořského pobřeží a mezinárodně podceňovaného vinařství.

A je to země, která si vymyslela slovo pro to, jak se postavit vlastní minulosti. Vergangenheitsbewältigung — vyrovnávání se s tím, co se stalo — tu není akademický termín. Je to Památník zavražděným evropským Židům na nejlukrativnějším pozemku vedle Braniborské brány, mosazné Stolpersteine zapuštěné v chodnících před domy deportovaných rodin na sto tisících místech a školní osnovy, které každé německé dítě zavedou do koncentračního tábora. Cestovat po Německu znamená na tohle narazit a tenhle průvodce to nebere jako volitelný modul.

Málokterá země má u sousedů tolik různých jmen. Němci říkají Deutschland, ze starohornoněmeckého diutisc, „lidový“ — tedy v jazyce lidu na rozdíl od latiny. Angličtina a románské jazyky používají tvary od Germania, což byl římský název pro území za Rýnem. Francouzi říkají Allemagne podle Alamanů, jednoho z mnoha kmenových svazů. Finové a Pobalťané říkají Saksa podle Sasů.

A čeština se slovanskými jazyky říká Německo, z praslovanského němьcь — doslova „ten němý“, tedy ten, kdo nemluví srozumitelně. Je to nejotevřenější pojmenování souseda v celé Evropě a je tisíc let staré.

Ta mnohost je podstatná: po většinu dějin žádný jednotný německý stát neexistoval, takže si každý pojmenoval ten kus, na který narazil. Svatá říše římská, která německé země nominálně zastřešovala od roku 962 do 1806, byla podle Voltairova slavného výroku ani svatá, ani římská, ani říše — v době rozkvětu zahrnovala asi tři sta samostatných území s vlastními zákony, mincemi a vojsky.

Německo měří 876 kilometrů od dánské hranice k Alpám, má 357 600 km² a je uspořádané do tří pásů. Severoněmecká nížina je plochá, písčitá, vyhloubená ledovci a pokračuje bez přerušení na východ do Polska a na západ do Nizozemska — proto ji používala každá armáda v evropských dějinách. Pak Středoněmecká vysočina: rozeseté zalesněné masivy nevelkých výšek — Harc, Eifel, Rhön, Durynský les, Černý les, Šumava — oddělené říčními údolími. A pak úzký pruh alpského předhůří a Alp podél rakouské hranice, kde Zugspitze dosahuje 2 962 m.

Všechno organizují řeky. Rýn je ta velká — přitéká ze Švýcarska, prořezává soutěsku mezi Bingenem a Koblencí, odvodňuje průmyslové Porúří a odchází do Nizozemska; je to jedna z nejvytíženějších vnitrozemských vodních cest na světě. Dunaj pramení v Černém lese a teče na východ k Černému moři. Labe přitéká z Česka přes Drážďany do Hamburku. Zbytek obstarávají Mohan, Mosela, Neckar a Odra.

Les pokrývá zhruba třetinu země — asi 11,4 milionu hektarů — a je téměř výhradně hospodářský, ne divoký. Němci k němu mají dlouhý, složitý a občas mystický vztah, ze kterého vzešla jak věda o trvale udržitelném lesnictví (slovo Nachhaltigkeit zavedl saský spis o pěstování lesa z roku 1713), tak celonárodní panika osmdesátých let z Waldsterben, umírání lesů z kyselých dešťů.

Mírné oceánské na severozápadě, přecházející do kontinentálního na východě a jihovýchodě: mírnější zimy a chladnější léta u Severního moře, studenější zimy a horčejší léta v Bavorsku a Braniborsku. Prší každý měsíc, nejvíc v létě. Suché období neexistuje a spolehlivé také ne.

Krátká odpověď: květen, červen nebo září. Druhé polovině července a celému srpnu se ve městech pokud možno vyhněte, v prosinci jeďte, jsou-li cílem trhy — a počítejte s tím, že německé předpovědi počasí jsou přesné a německý déšť je vytrvalý spíš než dramatický.

Německo sousedí s devíti státy — víc než kterákoli jiná evropská země kromě Ruska: Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Berlín leží na severovýchodě, Mnichov na jihu, Hamburk u ústí Labe a porýnsko-porúrská aglomerace na západě.

Rychlovlakem z Berlína: Hamburk 1:45; Lipsko 1:15; Drážďany 1:50; Frankfurt 4:00; Kolín 4:15; Mnichov 4:00. Z Mnichova: Norimberk 1:05; Stuttgart 2:15; Salcburk 1:30. Z Prahy: Drážďany vlakem 2:15, Berlín 4:00, Mnichov autobusem 5:30 nebo vlakem 6:00. Vnitroněmecké lety se proti síti ICE málokdy vyplatí.

Pochopit německý federalismus vysvětlí o cestování tady víc než jakýkoli seznam památek. Základní zákon z roku 1949 — sepsaný pod dozorem spojenců lidmi, jejichž výslovným cílem bylo strukturálně znemožnit další centralizovanou diktaturu — rozděluje moc dolů a do stran s pozoruhodnou důsledností.

V roce 9 n. l. zničil v lese kdesi u dnešního Kalkriese svaz germánských kmenů pod vedením Arminia během čtyř dnů tři římské legie. Římané se území východně od Rýna už nikdy vážně držet nepokusili a řeka se stala hranicí — proto mají Kolín, Mohuč, Trevír a Řezno římské památky a Berlín, Hamburk a Mnichov ne.

Karel Veliký byl korunován roku 800 a jeho vnuci si říši v roce 843 rozdělili; z východní části vzniklo jádro německých zemí. V roce 962 byl v Římě korunován císařem Ota I. a založil tím, co se stalo Svatou říší římskou — volenou monarchií nad mozaikou, ze které se nikdy nestal stát. V době rozkvětu zahrnovala asi tři sta území, od pořádných království po jednotlivá říšská města a opatství, každé s vlastním právem, měnou a mýty.

Pak se staly dvě věci, které určily všechno další. Ve čtyřicátých letech 15. století složil v Mohuči Johannes Gutenberg pohyblivá kovová písmena, olejovou barvu a lis do fungujícího systému a cena knihy se zhroutila. V roce 1517 zveřejnil ve Wittenbergu Martin Luther své námitky proti prodeji odpustků a knihtisk během několika měsíců proměnil teologickou při v kontinentální rozkol. Jeho německá bible pak udělala pro jazyk to, co King James pro angličtinu: ustálila normu.

Účet přišel v roce 1618. Třicetiletá válka začala v Praze a vedla se převážně na německé půdě a je to jedna z nejhorších demografických katastrof evropských dějin — počet obyvatel německých zemí klesl celkově asi o třetinu a v nejhůř postižených krajích mnohem víc. Vestfálský mír roku 1648 potvrdil rozdrobenost a bývá brán jako zakládající okamžik moderního systému suverénních států.

Prusko rostlo celé osmnácté století — militarizované, byrokratické, protestantské a za Fridricha Velikého skutečná evropská mocnost. Napoleon v roce 1806 Svatou říši římskou zrušil a rozbitím starého pořádku učinil německý národní stát myslitelným. Liberální revoluce roku 1848 se ho pokusila postavit zdola ve frankfurtském parlamentu a neuspěla.

Postavil se tedy shora. Otto von Bismarck, pruský ministerský předseda od roku 1862, vedl tři krátké války — proti Dánsku, Rakousku a Francii — a 18. ledna 1871 nechal Německé císařství vyhlásit v Zrcadlovém sále ve Versailles, na místě zvoleném přesně proto, aby Francouze pokořilo. Nebylo to spojení rovných; bylo to Prusko s přílohami.

Císařství industrializovalo mimořádným tempem, postavilo první moderní sociální stát na světě — Bismarck zavedl zdravotní pojištění v roce 1883 a starobní důchody v roce 1889, hlavně aby vzal vítr z plachet socialistům — a vytvořilo vědecké prostředí, které až do roku 1933 dominovalo chemii a fyzice. Získalo také kolonie v Africe a Tichomoří, kde německé jednotky mezi lety 1904 a 1908 v Jihozápadní Africe spáchaly genocidu Hererů a Namů; Německo ji formálně uznalo za genocidu až v roce 2021.

První světová válka zabila asi dva miliony německých vojáků, ukončila monarchii a přinesla Výmarskou republiku: opravdu radikální ústavu, mimořádnou kulturní produkci — Bauhaus, Brecht, Fritz Lang, Berlín jako nejsvobodomyslnější město Evropy — a ekonomiku zničenou dvakrát, hyperinflací roku 1923 a krachem roku 1929. V roce 1932 bylo šest milionů nezaměstnaných a dvě nejsilnější strany v parlamentu chtěly obě republiku zrušit.

Hitlera jmenovala kancléřem 30. ledna 1933 konzervativní elita, která věřila, že ho udrží pod kontrolou. Během půl roku byly zakázány všechny ostatní strany, rozpuštěny odbory, otevřen první koncentrační tábor v Dachau a zavedena vláda dekretem. Norimberské zákony z roku 1935 zbavily německé Židy občanství; pogrom z 9. na 10. listopadu 1938 zničil synagogy a obchody po celé zemi.

Druhá světová válka, kterou Německo rozpoutalo v září 1939, zabila na světě někde mezi 70 a 85 miliony lidí. Uvnitř ní německý stát zorganizoval a provedl průmyslovou vraždu přibližně šesti milionů Židů a vedle toho systematické zabíjení Romů a Sintů, postižených lidí, sovětských zajatců, Poláků, politických odpůrců a homosexuálů. Nebyl to vedlejší produkt války; byla to politika prováděná s byrokratickou důkladností a vyžadovala účast obrovského množství obyčejných lidí.

Co Německo udělalo potom, je v mezinárodním srovnání neobvyklé. Popírání holokaustu je trestný čin. Nacistické symboly jsou zakázané. Každé německé dítě probírá to období do hloubky a navštíví pietní místo. Berlínský Památník zavražděným evropským Židům — 2 711 betonových stél — zabírá hektar nejcennější půdy v hlavním městě, hned vedle Braniborské brány. Víc než 100 000 mosazných Stolpersteine, každý s jedním deportovaným člověkem před jeho posledním svobodně zvoleným bydlištěm, je zapuštěno v chodnících po celé Evropě a je to největší decentralizovaný památník na světě.

Nedělo se to okamžitě ani samo. Padesátá léta byla dekádou mlčení a tiché reintegrace bývalých funkcionářů; otevřít téma vynutily až frankfurtské osvětimské procesy v letech 1963–65 a generační vzpoura roku 1968. Ale stalo se to, děje se to dál a je to při cestování vidět všude.

V roce 1949 se ze západních okupačních zón stala Spolková republika s hlavním městem v Bonnu — malém univerzitním městě zvoleném zčásti proto, aby bylo jasné, že to je dočasné — a ze sovětské zóny Německá demokratická republika. Berlín, hluboko uvnitř NDR, byl rozdělený na čtyři sektory a stal se nejostřejším bodem studené války: sovětskou blokádu v letech 1948–49 zodpověděl spojenecký letecký most, který za patnáct měsíců přivezl přes dva miliony tun zásob.

Západoněmecký Wirtschaftswunder — měnová reforma, Marshallův plán, sociálně tržní hospodářství Ludwiga Erharda — dovedl zemi z trosek k prosperitě za patnáct let, přičemž velkou část práce odvedly miliony Gastarbeiterů, hlavně z Turecka, Itálie, Řecka a Jugoslávie. Většina měla odjet a neodjela. Čtyřmilionová komunita tureckého původu v Německu pochází odsud.

Východní Německo postavilo fungující průmyslový stát s plnou zaměstnaností žen, univerzálními jeslemi a bez nezaměstnanosti — a zároveň nejdůkladněji sledovanou společnost v dějinách. Stasi zaměstnávala asi 91 tisíc lidí na plný úvazek a řídila snad 180 tisíc informátorů v šestnáctimilionové populaci — zhruba jeden sledující na šedesát občanů. Spisy, z nichž se šesti set tisícům podařilo uniknout skartovačkám, jsou od roku 1992 přístupné těm, o kom jsou, a přečíst si vlastní spis zůstává pro Němce určitého věku jedním z nejzničujících zážitků.

NDR také na vlastní hranici zabíjela. Dělnické povstání roku 1953 potlačily sovětské tanky. A do roku 1961 odešlo na Západ 2,7 milionu lidí, což je důvod, proč se hranice zavřela.

V noci z 12. na 13. srpna 1961 uzavřely východoněmecké jednotky hranici napříč Berlínem ostnatým drátem a začaly stavět. Berlíňané se probudili do zazděných ulic, uzavřených stanic metra a rodin rozdělených čárou vedenou jejich vlastním městem. Zeď stála 28 let, 2 měsíce a 27 dní.

Nebyla to zeď, ale systém: vnější betonová bariéra, osvětlený pás smrti s uhrabaným pískem, protivozidlové překážky, výběhy pro psy, hlídkové věže a vnitřní zeď. Na berlínské hranici zahynulo nejméně 140 lidí a na celé vnitroněmecké hranici asi 600, přesná čísla zůstávají předmětem sporu. Peteru Fechterovi, kterého v roce 1962 postřelili a nechali vykrvácet v pásu smrti před očima obou stran, bylo osmnáct.

Otevřela se omylem. Večer 9. listopadu 1989 dostal na konci rozvláčné tiskové konference člen politbyra Günter Schabowski lístek o uvolnění cestovních pravidel, a na otázku, odkdy to platí, se na něj podíval a řekl „pokud vím… okamžitě, neprodleně“. Odvysílali to, davy vyrazily k přechodům a přetížení pohraničníci nakonec zvedli závory, místo aby stříleli. Nikdo to nenařídil.

Sjednocení trvalo od pádu zdi do 3. října 1990 jedenáct měsíců a ekonomicky to bylo převzetí. Treuhandanstalt zprivatizoval nebo zavřel asi 8 500 východoněmeckých podniků; zaměstnanost v průmyslu na východě klesla zhruba o čtyři pětiny; a asi dva miliony lidí, nepoměrně mladých a žen, se přestěhovaly na západ. Přes bilion eur od té doby proteklo na východ solidárním příplatkem a dalšími transfery a rozdíl v infrastruktuře se z velké části uzavřel. Rozdíl v mzdách a majetku ne — a ani pocit mnoha východních Němců, že jim život přeorganizoval někdo, kdo se jich neptal.

Spolkovou republiku od té doby definovala série rozhodnutí učiněných s příznačnou rozvahou a se smíšenými výsledky: euro; Hartzovy reformy trhu práce Gerharda Schrödera; šestnáct let Angely Merkelové a její rozhodnutí z roku 2015 přijmout asi milion uprchlíků; Energiewende a odchod od jádra dokončený v roce 2023; a Zeitenwende — obrat v obranné a ruské politice po únoru 2022, který zahrnoval opuštění Nord Streamu a přerušení plynové závislosti, jež dosáhla 55 % dovozu.

Země, do které návštěvník přijede v polovině dvacátých let, je bohatá, ve většině ohledů funkční a nesvá. Zpracovatelský průmysl je pod tlakem cen energií a čínské konkurence; krajně pravicová AfD má silné preference, zvlášť ve východních zemích; a německá Bürokratie, digitalizace a stav železnice jsou předmětem nepřetržité a z velké části oprávněné celonárodní stížnosti.

Cesty se nic z toho nedotkne. Vysvětluje to ale, proč může být člověk, se kterým mluvíte, ke své zemi pesimističtější, než čekáte — a proč je stěžování si na Deutsche Bahn nejspolehlivější konverzační otvírák v Německu.

Berlín má devětkrát větší rozlohu než Paříž a poloviční hustotu zalidnění, a to je první věc, kterou je třeba pochopit: je to velmi rozlehlé, velmi zelené a dost prázdné město postavené pro císařskou metropoli, rozbité, rozdělené a pak zase složené tak, že jsou švy vidět. Má víc mostů než Benátky a asi třetinu plochy tvoří voda, les nebo park.

Povaha města je přímým produktem jeho dějin. Třicet let po pádu zdi bylo levné, protože polovina z něj byla druhé město zaniklého státu, a ta levnota koupila squaty, kluby, galerie a Berlín mezinárodní pověsti. Levné už není — nájmy se od roku 2010 zhruba zdvojnásobily a město v roce 2021 v referendu odhlasovalo vyvlastnění velkých korporátních pronajímatelů, což zemská vláda roky neuskutečňuje.

Bavorsko je čtvrtina rozlohy Německa, je bohatší než většina evropských států, katolické, konzervativní a důkladně přesvědčené o vlastní výjimečnosti. Má vlastní pozdrav (Grüß Gott), vlastní stranu, která nikde jinde neexistuje (CSU), a ústavní soud, který kdysi rozhodl, že ve třídách musí viset kříže. Dodává také skoro všechno, co si svět představí, když si představí Německo — kožené kalhoty, pivnice, zámky, Alpy — což jinde v zemi vyvolává jistou podrážděnost.

Mnichov je nejbohatší velké město Německa a chová se podle toho: drahý, spořádaný, pohledný a lehce samolibý. Marienplatz s novogotickou Novou radnicí a orlojem je centrum; Anglická zahrada je větší než Central Park a má stálou říční vlnu, na které se celoročně surfuje; Deutsches Museum patří k největším technickým muzeím na světě; a Alte a Neue Pinakothek mají prvořadou sbírku.

Město je také místem, kde nacistická strana vznikla a měla sídlo — což Mnichov desítky let neřešil a dnes to řeší přímo v NS-Dokumentationszentrum na místě bývalého Hnědého domu.

Hamburk je městský stát, druhé největší město Německa a jeden z největších evropských přístavů, přestože je sto kilometrů od moře proti proudu Labe. Je hanzovní — kupecký, protestantský, zdrženlivý, orientovaný spíš k Británii a Skandinávii než k jižnímu Německu — a má víc milionářů a víc mostů než kterékoli jiné německé město.

Porýní-Porúří je největší městská oblast Německa — přes deset milionů lidí v Kolíně, Düsseldorfu, Dortmundu, Essenu a Duisburgu — a je to část země, kterou zahraniční návštěvníci nejčastěji vynechávají. Je postindustriální, hustá, neelegantní a mnohem zajímavější, než má pověst.

Kolín je čtvrté město Německa a nejméně německy působící: katolické, karnevalem posedlé, upovídané a smířené s nepořádkem. Devadesát procent starého města zničila válka a obnova byla rychlá spíš než pečlivá, takže katedrála stojí v prostředí betonu padesátých let — ale ta katedrála je mimořádná, románské kostely kolem ní jsou vážný soubor středověké architektury a kölsch, místní pivo, se podává ve dvoudecových sklenicích, které číšník bez ptaní vyměňuje, dokud na sklenici nepoložíte tácek.

Východní země jsou levnější, prázdnější a — pro cestovatele z Prahy — mnohem blíž než západ. Zároveň v nich je to nejlepší německé baroko, nejzajímavější nedávné městské dějiny a nejspornější politika.

Drážďany byly zničeny 13. a 14. února 1945 ohnivou bouří, která zabila asi 25 tisíc lidí — číslo, které v roce 2010 stanovila nezávislá historická komise proti desetiletím nafouknutých údajů, jež používal nejdřív Goebbels a později krajní pravice. Obnovená Frauenkirche, znovuotevřená v roce 2005 s křížem financovaným z Británie a vyrobeným synem navigátora bombardéru Lancaster, je nejvýmluvnější budova v Německu o tom všem.

Romantische Straße vymysleli v roce 1950 turističtí úředníci, aby prodali jižní Německo americkým vojákům, a povedlo se to tak dokonale, že dnes definuje, co si velká část světa pod Německem představí. Vede 350 kilometrů z Würzburgu do Füssenu přes hrazená města, vinice a alpské podhůří.

Rothenburg ob der Tauber je hlavní zastávka a je přesně tak hezký a tak plný, jak se slibuje. Trik je přespat: autobusy odjíždějí do pěti, po hradbách se dá projít za soumraku a prohlídka s nočním hlídačem je opravdu dobrá. Asi čtyřicet procent města zničil březen 1945 a bylo obnoveno z mezinárodních darů, což město nezastírá.

Německo má asi 1 500 pivovarů — zhruba polovinu všech v Evropské unii — a asi polovina z nich je v Bavorsku. Samotné Franky, kraj kolem Bamberku, mají nejvyšší hustotu pivovarů na obyvatele na světě: čtyřsetčlenná vesnice tam uživí dva.

Reinheitsgebot, zákon o čistotě, vydalo Bavorsko v roce 1516 a omezil pivo na ječmen, chmel a vodu; kvasnice přibyly, jakmile se pochopila jejich role. Bývá popisován jako nejstarší potravinový předpis na světě, což zhruba sedí, a jako záruka kvality, což je diskutabilnější — mezi jeho původní účely patřilo vyhradit pšenici a žito pekařům a vytlačit konkurenci. Závazným zákonem není od roku 1987, kdy Evropský soudní dvůr zrušil jeho použití proti dovozu, ale skoro každý německý pivovar se jím dodnes chlubí.

Německo je nejpodceňovanější země kvalitního vína na světě a příčinou je vlastní gól. V sedmdesátých a osmdesátých letech zaplavil tamní průmysl exportní trhy levným doslazovaným Liebfraumilchem a napravovat tu škodu trvalo třicet let. To dobré víno se dělat nepřestalo, jen si ho přestal někdo všímat.

Ryzlink je jádro věci. Německo má asi 45 % světových výsadeb a na břidlici Mosely a Rýna z něj vzniká víno s velmi vysokou kyselinou, nízkým alkoholem — 7,5 až 9 % je u kabinetu normální — a se schopností zrát desítky let, jakou nemá skoro žádná jiná bílá odrůda. Sahá od suchého (trocken) přes polosuché po sladké pozdní sběry, a obávané německé značení je ve skutečnosti přesné: Kabinett, Spätlese, Auslese, Beerenauslese, Trockenbeerenauslese a Eiswein popisují zralost hroznů při sklizni, ne nutně sladkost vína.

Německá kuchyně má pověst těžké, hnědé a vepřové, což o jedné její linii platí a o zbytku ne. Národní kuchyně neexistuje; existují regionální a liší se víc, než návštěvník čeká — porýnská a bavorská mají společné sotva to prase.

Klasika. Sauerbraten, hovězí tři až pět dní marinované v octě a koření a pak dušené. Schweinshaxe, pečené vepřové koleno s křupavou kůží, bavorské a obrovské. Currywurst, berlínský vynález z roku 1949 — klobása, rajčatová omáčka, kari — který má vlastní muzeum a prodá se ho 800 milionů porcí ročně. Döner, vymyšlený v Berlíně v sedmdesátých letech tureckými migranty a dnes s velkým náskokem nejjedenější německé rychlé občerstvení. Spätzle, švábské vaječné nudle, a Käsespätzle, které jsou lepším bratrancem makaronů se sýrem. Maultaschen, švábské ravioli, tradičně vymyšlené proto, aby se v postu schovalo maso před Bohem — přezdívá se jim Herrgottsbscheißerle, „malí šidiči Pánaboha“.

Chleba je věc, ve které je Německo opravdu světové. Přes 3 000 registrovaných druhů, hustá žitná kvasková tradice, která nemá obdoby, a od roku 2014 status nehmotného dědictví UNESCO pro německou chlebovou kulturu. Němci si v cizině stěžují na chleba víc než na cokoli jiného a mají pravdu.

Regionálně. Jaro znamená bílý chřest — Spargelzeit, zhruba od konce dubna do 24. června, je opravdová celonárodní událost se stánky u silnic a s jídelními lístky, které mu podřídí všechno. Podzim znamená zvěřinu, houby a Zwiebelkuchen s mladým vínem. Sever jí ryby: Matjes, Labskaus a Fischbrötchen, což je správný oběd kdekoli u pobřeží.

Mezi třetí a čtvrtou odpoledne, zvlášť v neděli, se Německo zastaví na kávu a zákusek. Není to svačina, je to jídlo s vlastním názvem a vlastními společenskými pravidly a odmítnout druhý kus vyžaduje jistou rozhodnost.

Německý Weihnachtsmarkt je středověká instituce — drážďanský Striezelmarkt je doložený od roku 1434 — a je jich asi 3 000, v každém trochu větším městě, od pátku před první adventní nedělí do 23. prosince.

Bundesliga má nejvyšší průměrnou návštěvnost ze všech fotbalových lig na světě — kolem 39 tisíc — a není to těsné. Důvod je strukturální: pravidlo 50+1 vyžaduje, aby si kluby zachovaly většinu hlasovacích práv, takže je nemůže koupit jednotlivec ani stát. Drží to nízké ceny vstupenek (stání pořád existuje a permanentka u špičkového klubu může stát míň než jeden zápas Premier League), udržuje členskou demokracii a vyrábí Žlutou zeď v Dortmundu — 25 tisíc lidí stojících na jedné tribuně.

Německo je největší český soused, největší obchodní partner a do většiny cílů se do něj nejlépe dostanete po zemi. Letět z Prahy do Berlína nebo Drážďan nemá vůbec smysl; do Hamburku nebo Kolína někdy ano.

Deutschlandticket. 58 € měsíčně (sazba 2025, přehodnocuje se ročně) za neomezené cestování všemi regionálními vlaky, metrem, S-Bahnem, tramvajemi a autobusy v celém Německu — neplatí na ICE, IC a EC. Je to měsíční předplatné kupované online, vypověditelné ke konci každého měsíce, a je dostupné i cizincům. Pro týdenní a delší cestu, která se obejde bez rychlovlaků, je to zásadní: z Berlína do Mnichova regionálními vlaky se dá dojet, je to pomalé a nestojí to nic navíc.

Před cestou. Českým občanům stačí občanský průkaz a cestují volně. Do doporučení MZV ČR na mzv.cz se hodí nahlédnout kvůli aktuálním vstupním pravidlům a registrace v DROZD (drozd.mzv.cz) je rychlá a rozumná i u sousední země. České velvyslanectví je v Berlíně, generální konzuláty v Mnichově, Drážďanech a Düsseldorfu — nezvykle hustá síť, která odráží, kolik Čechů je v Německu v každou chvíli.

Zdravotní krytí. Evropský průkaz pojištěnce vám v Německu kryje veřejnou zdravotní péči. Nekryje soukromou kliniku, horskou službu ani převoz domů, takže komerční cestovní pojištění má smysl, pokud jedete do Alp.

Německo je na západoevropské poměry střední cenová kategorie — znatelně levnější než Švýcarsko, Skandinávie nebo centrum Paříže, znatelně dražší než Česko, a s velkým vnitřním rozptylem. Mnichov a Frankfurt jsou drahé; Lipsko, Drážďany a Porúří ne.

Německá železnice je hustá, rychlá a — tohle je ta část, která překvapí každého, kdo tam nedávno nebyl — nespolehlivá. Přesnost dálkových vlaků se pohybuje kolem 60–65 %, tedy zhruba každý třetí ICE přijede o víc než šest minut později. V roce 2024 začal desetiletý program úplných výluk a přestaveb koridorů za 80 miliard eur a než se to zlepší, zhorší se to. Počítejte s rezervou na přestupy a nekupujte si letenku na tentýž den po dlouhé jízdě ICE.

Německo je podle jakéhokoli měřítka bezpečná země s násilnou kriminalitou hluboko pod evropským průměrem. Reálná rizika pro návštěvníka jsou kapsáři v davu, krádeže kol a společenské riziko, že porušíte pravidlo, o kterém jste nevěděli.

Německo je země, kterou většina Čechů zná nejlíp a promyslela nejmíň. Je za rohem, půlka rodiny tam pracovala, každý jím projel — a skoro nikdo ho nebere jako cíl sám o sobě, spíš jako to, co je mezi námi a mořem.

Je to chyba a má konkrétní tvar: lidé jedou do Berlína, nebo do Mnichova na pivo, a usoudí, že viděli Německo. Viděli dvě města, která jsou nereprezentativní každé opačným směrem. Ta země je ve středně velkých místech — v Bamberku, Zhořelci, Lübecku, Trevíru, Řezně, Quedlinburgu — kde stará města přežila, pivo je místní, muzeum je ve středu zdarma a nikdo tam nemá rozlučku se svobodou.

Dvě rady. Zaprvé: kupte si Deutschlandticket. Osmapadesát eur za měsíc všech regionálních vlaků a všech městských tramvají v zemi je nejlepší dopravní nabídka v Evropě a promění cestu ze série drahých přejezdů v něco, co se dá improvizovat. Zadruhé: jděte na pietní místa. Ne z povinnosti a ne proto, abyste se cítili náležitě vážně — jděte tam proto, že Německo se svou historií udělalo něco, co žádná jiná země nezvládla, a stát v poli stél vedle Braniborské brány nebo v Topographie des Terrors za deštivého úterý vám o té zemi řekne víc než jakýkoli zámek.

A naučte se dvacet slov. Němčina je těžký jazyk s milosrdně fonetickým pravopisem a té snahy si všimnou. Pověst chladnosti je hlavně pověst toho, že se před cizími lidmi nepředvádí vřelost; dostaňte se přes první výměnu a hlavně k druhému pivu a zjistíte, že ta rezerva nikdy nebyla celá věc.

— Radim Kaufmann