Gruzie

Gruzie je země s 3,7 milionu obyvatel vklíněná mezi Velký Kavkaz a Černé moře a má nezvykle silný nárok na dvě věci, z nichž by se většina států spokojila s jednou. Vzniklo tu víno — archeologické doklady o záměrném kvašení hroznů na lokalitě Gadačrili Gora jižně od Tbilisi jsou datované kolem roku 6000 př. n. l., tedy zhruba o dva tisíce let dřív, než se k tomu kdokoli ve Středomoří dostal. A gruzínská abeceda je jedním z pouhých čtrnácti dnes používaných písem, které není odvozené z jiného; nikdo ho neimportoval a nikdo jiný ho nepoužívá.

Obojí ukazuje na totéž. Gruzie je malý národ, který strávil dva a půl tisíce let mezi mnohem většími sousedy — Řím a Persie, Byzanc a Arabové, Osmani a Safíovci, pak Rusko ve třech různých podobách — a vyšel z toho s jazykem, písmem, církví, kuchyní a hudební tradicí, které nepatří nikomu jinému. Ať už si o tom místě uděláte jakýkoli názor, není to kus něčeho jiného.

Geografie je dramatická a zároveň malá. Země má rozlohu jako Irsko, ale táhne se od černomořských subtropů — čaj, citrusy, palmy, tři metry srážek ročně — přes vinařskou nížinu na východě až po stěnu zaledněných pětitisícovek podél ruské hranice. Můžete snídat v subtropické botanické zahradě a před večeří stát pod ledovcem.

V době psaní je to také země v politických potížích a tenhle průvodce je neobchází. Dvacet procent mezinárodně uznaného území — Abcházie a Jižní Osetie — je od devadesátých let mimo kontrolu Tbilisi a od roku 2008 tam stojí ruské posádky. Vnitřní politika je po sporných parlamentních volbách 2024 vyhrocená, s dlouhodobými pouličními protesty a zamrzlým procesem přistoupení k EU. Nic z toho nedělá zemi nebezpečnou pro návštěvníky; má cenu tomu ale rozumět předem, a je to popsáno níž.

Gruzínci své zemi říkají Sakartvelo — doslova „místo Kartvelů“, od Kartli, ústřední provincie, která se stala jádrem středověkého státu. Nikdo v zemi jí gruzínsky neříká Georgia ani Gruzie a existuje živá, zčásti úspěšná kampaň, aby ostatní státy používaly Sakartvelo. Izrael a Litva přešly, Jižní Korea a Japonsko změnily přepis, většina světa ne.

Odkud se bere „Georgia“? Soupeří dvě teorie a obě mají nejspíš část pravdy. Jedna ji vede z perského gurgán, „země vlků“, přes arabštinu do křižácké latiny jako Georgiani. Druhá připisuje jméno svatému Jiří, jehož kult je v Gruzii opravdu obrovský — traduje se 365 kostelů jemu zasvěcených, jeden na každý den v roce, a národní vlajka nese pět křížů s ním spojených. České a slovanské „Gruzie“ jde přes ruštinu z perského základu.

Gruzie má 69 700 km² — o něco méně než Česko — a vejde se do toho nepravděpodobný rozsah. Velký Kavkaz běží podél celé severní hranice s Ruskem jako opravdová horská stěna: Škhara, nejvyšší bod země, měří 5 193 m a po celé délce hřebene není snadný přechod kromě jediné soutěsky u Darialu, kudy vede Gruzínská vojenská cesta.

Malý Kavkaz lemuje jih, nižší, ale pořád vážný, s vulkanickou javachetskou plošinou — vysokou, studenou, bez stromů a posetou jezery — před hranicí s Arménií a Tureckem. Mezi oběma pásmy leží páteř země: kolchidská nížina odvodňovaná na západ do Černého moře a údolí Kury (Mtkvari) tekoucí na východ přes Tbilisi ke Kaspiku.

Tenhle západo-východní zlom je základním rozdělením země a je klimatický. Západní Gruzie je vlhká subtropická: Batumi má 2 500 mm srážek ročně, roste tam čaj a citrusy a kolchidské deštné lesy — refugia z doby ledové zapsaná do UNESCO v roce 2021 — hostí reliktní druhy stromů, které ze zbytku Evropy zmizely. Východní Gruzie je sušší a kontinentálnější, a proto jsou vinice tam.

Jednotné gruzínské klima neexistuje. Černomořské pobřeží je vlhké subtropické s mírnými vlhkými zimami; Tbilisi je kontinentální s horkými suchými léty ke 35 °C a mírnou zimou; vysoký Kavkaz je alpský se sněhem od října do května a průsmyky zavřenými půl roku. Sezónu plánujte podle toho, co chcete opravdu dělat, protože se ty možnosti moc nepřekrývají.

Krátká odpověď: konec května až polovina června, nebo celé září a začátek října. Je-li cílem cesty Svanetie nebo Tušetie, pak červenec a srpen. Jedete-li za vínem, září kvůli vinobraní.

Gruzie zabírá střední jižní Kavkaz mezi Ruskem na severu, Tureckem a Arménií na jihu a Ázerbájdžánem na východě, se západním pobřežím u Černého moře. Tbilisi leží v údolí Mtkvari na východě; kachetské vinice jsou hodinu za ním; Gruzínská vojenská cesta vede z Tbilisi na sever ke Kazbeku; do Svanetie se jezdí ze Zugdidi na severozápadě.

Vzdálenosti z Tbilisi: Mccheta 20 km; Signagi 110 km; Telavi 90 km; Gudauri 120 km; Stepancminda (Kazbegi) 155 km; Gori 85 km; Vardzia 260 km; Kutaisi 230 km; Zugdidi 320 km; Mestia 450 km; Batumi 370 km. Hlavní západo-východní dálnice je slušná, všechno do hor není a jízdní doby jsou delší, než napovídají kilometry.

Západní Gruzie byla Kolchida a Řekové ji znali dost dobře na to, aby tam umístili zlaté rouno — Iásón plul na druhý konec Černého moře, aby ho vzal Aiétovi, a Médea, která kvůli němu zradila otce, byla kolchidská princezna. Mýtus dělá to, co mýty dělají: ze svanských řek se opravdu rýžovalo zlato pomocí ovčích rounou zachycujících zrnka a technika se používala ještě ve dvacátém století. Kolchida byla skutečné království se skutečnými řeckými obchodními koloniemi od šestého století př. n. l.

Východní Gruzie byla Ibérie (Kartli), bez souvislosti se Španělskem, království založené kolem čtvrtého století př. n. l. s hlavním městem v Mcchetě. Celou svou existenci se o ni přetahoval Řím s Parthií a pak Byzanc se sásánovskou Persií, obvykle tak, že byla formálně věrná té mocnosti, která byla zrovna blíž.

Rozhodující událost přišla kolem roku 337, když se král Mirian III. obrátil na křesťanství po kázání ženy známé jako svatá Nino — podle tradice kappadocké zajatkyně, která nesla kříž z větví vinné révy svázaných vlastními vlasy. Ten kříž je dodnes emblémem gruzínské církve. Gruzie se tak stala jedním z nejstarších křesťanských států světa, po Arménii a zhruba současně s přijetím křesťanství v Římě, a církev je od té doby hlavním nositelem národní identity přes každou další okupaci.

Následovala abeceda — asomtavruli je doloženo od pátého století, v Bolnisi Sioni a v gruzínských nápisech v Palestině — a s ní literatura. Umučení Šušanik, sepsané kolem roku 480, je nejstarší dochované dílo gruzínské literatury a je to, příznačně, zpráva o královně umučené k smrti za to, že odmítla přestoupit k zoroastrismu.

Gruzínský vrchol trval zhruba půldruhého století a je dodnes, o devět set let později, referenčním bodem pro všechno. Začíná Davidem IV. zvaným Agmašenebeli — Stavitel — který v roce 1089 v šestnácti letech převzal rozdrobené království pod seldžuckou nadvládou a během třiceti šesti let ho sjednotil, zreformoval církev, přivedl kypčackou armádu ze stepi a v roce 1121 rozdrtil u Didgori západně od Tbilisi mnohem větší seldžuckou koalici. Gruzínci Didgori říkají dzleva sakvirveli, zázračné vítězství. Následující rok získal zpět Tbilisi po čtyřech stoletích arabské a seldžucké vlády.

David založil klášter a akademii v Gelati u Kutaisi jako záměrné centrum novoplatónské vzdělanosti a nechal se pohřbít pod bránu, aby po něm každý příchozí šlapal. Ten kámen tam pořád je.

Jeho pravnučka Tamar vládla v letech 1184–1213 a říká se jí mepe — král, ne královna, a Gruzínci vás opraví. Za ní dosáhlo království největšího rozsahu, od Černého moře ke Kaspiku, ovládalo sousedy a dosadilo klientské císařství v Trapezuntu. V její době napsal Šota Rustaveli Muže v tygří kůži, epos o 1 600 slokách, který je pro gruzínštinu tím, čím je Dante pro italštinu, a který tradičně patřil do nevěstiny výbavy.

Pak přišli Mongolové. Gruzie byla napadena ve dvacátých letech 13. století, podrobena ve čtyřicátých a rozdělena. Timur ji mezi lety 1386 a 1403 napadl osmkrát. Do roku 1490 se království formálně rozpadlo na Kartli, Kachetii a Imeretii plus několik knížectví a další tři století strávilo jako sporná marka mezi osmanskou a perskou říší — s epizodami, jako bylo tažení šáha Abbáse do Kachetie v roce 1616, které zabilo nebo deportovalo velkou část obyvatel kraje.

V roce 1783 podepsal král Erekle II. z Kartli-Kachetie Georgijevskou smlouvu, kterou své království vložil pod ruskou ochranu výměnou za záruku územní celistvosti a vnitřní autonomie. O dvanáct let později, když Agha Mohammad Chán Perský vyplenil a vypálil Tbilisi, Rusko nepřišlo. V roce 1801 car Alexandr I. království bez okolků zrušil a anektoval. Ostatní gruzínské státy následovaly během dalších šedesáti let.

Ruská vláda demontovala specificky gruzínské instituce dost důsledně. Gruzínská pravoslavná církev přišla o autokefalii, kterou držela od pátého století, a byla v roce 1811 pohlcena ruskou církví — ruští exarchové, ruská liturgie a přebílené středověké fresky. Gruzínština byla vytlačena ze škol i ze správy. Šlechta, která spolupracovala, byla vstřebána do imperiálního systému; ta, která ne, většinou ne.

Gruzie devatenáctého století vyprodukovala v reakci národní obrození: Ilja Čavčavadze a Tergdaleulni — „ti, kdo pili z Těreku“, tedy ti, kdo přešli řeku, studovali v Rusku a vrátili se — kteří přebudovali gruzínštinu na moderní literární jazyk, zakládali noviny a banky a zkonstruovali národní ideu, která přežila dodnes. Čavčavadze byl v roce 1907 zavražděn a církví později svatořečen.

Vyprodukovala také velmi silné socialistické hnutí. Gruzínští menševici byli do roku 1917 dominantní politickou silou, a když se říše zhroutila, byla 26. května 1918 vyhlášena Gruzínská demokratická republika: vícestranická, s volebním právem žen od začátku, s vážnou pozemkovou reformou a s uznáním od dohodových mocností. Vydržela třiatřicet měsíců. V únoru 1921 vpadla Rudá armáda a vláda odplula z Batumi do pařížského exilu, který trval sedmdesát let.

Vztah Gruzie k Sovětskému svazu komplikuje ta zjevná věc: Stalin byl Gruzínec z Gori, a byl jím i Lavrentij Berija. Gruzii to nepomohlo v ničem. Srpnové povstání roku 1924 bylo potlačeno několika tisíci poprav; čistky let 1937–38 tvrdě zasáhly gruzínskou inteligenci, církev i stranu; a Stalinova národnostní politika je přímým původem dvou dnešních problémů země, protože vytvořila Abchazskou ASSR a Jihoosetskou autonomní oblast jako správní jednotky uvnitř Gruzie.

V roce 1956 dala armáda střílet do protestů v Tbilisi proti Chruščovovu odsouzení Stalina a zabila desítky lidí — epizoda, která začala jako prostalinská a v paměti účastníků skončila jako první moderní gruzínský národní protest. V roce 1978, když Moskva navrhla zrušit gruzínštině status státního jazyka republiky, vyšly do ulic Tbilisi desetitisíce lidí a Moskva ustoupila. To je v brežněvovském SSSR velmi neobvyklá věc a Gruzínci si 14. duben pamatují jako datum.

Pozdně sovětská Gruzie měla také jednu z největších stínových ekonomik v celém svazu, pověst podnikavé korupce a životní úroveň znatelně nad sovětským průměrem — subtropické zemědělství, turistika, víno a spousta lidí, kteří uměli věci zařídit.

9. dubna 1989 rozehnali sovětští vojáci pokojnou demonstraci za nezávislost před parlamentem v Tbilisi zaostřenými saperskými lopatkami a jedovatým plynem a zabili jednadvacet lidí, většinou mladých žen. Skoncovalo to s jakoukoli zbývající gruzínskou vazbou na svaz. Nezávislost byla vyhlášena 9. dubna 1991, přesně na to výročí.

Devadesátá léta byla podle jakéhokoli měřítka katastrofou. První prezident Zviad Gamsachurdia byl svržen v občanské válce vedené v ulicích Tbilisi přes zimu 1991–92; války v Jižní Osetii (1991–92) a v Abcházii (1992–93) byly prohrány a vyhnaly asi 250 tisíc vnitřně vysídlených Gruzínců; a ekonomika se propadla zhruba o tři čtvrtiny. V Tbilisi léta nebyla spolehlivá elektřina. Eduard Ševardnadze — Gorbačovův ministr zahraničí — se vrátil zemi řídit, stabilizoval ji a předsedal desetiletí důkladné korupce.

V listopadu 2003, po zfalšovaných parlamentních volbách, vedl Micheil Saakašvili demonstranty s růžemi v rukou přímo do zasedající sněmovny. Ševardnadze druhý den bez násilí odstoupil. Růžová revoluce udělala z Gruzie vzor, na který se v postsovětském prostoru odkazovalo celé desetiletí.

Následovalo něco opravdu radikálního a opravdu rozporuplného. Celá dopravní policie — 30 tisíc mužů, o nichž se všeobecně vědělo, že jde o systém vybírání úplatků — byla během jediného dne propuštěna a postavena znovu od nuly, a drobná korupce v Gruzii klesla mezi nejnižší v regionu, což platí dodnes a je návštěvníkovi okamžitě zřejmé. Registrace firmy se zkrátila z týdnů na minuty. Turistika byla vybudována z ničeho. Proti tomu: silně centralizované prezidentství, tlak na média a soudy, vězeňství, jehož zneužívání odhalilo v roce 2012 uniklé video, a zahraniční politika, která skončila válkou.

Zhruba dvacet procent mezinárodně uznaného území Gruzie Gruzie nespravuje. Abcházii u Černého moře severozápadně od Zugdidi a Jižní Osetii severně od Gori uznávají jako nezávislé Rusko, Nikaragua, Venezuela, Nauru a Sýrie; pro prakticky všechny ostatní a pro mezinárodní organizace jde o gruzínské území pod ruskou okupací.

Abcházie. Za SSSR autonomní republika s vlastním jazykem a s národem, který byl na vlastním území menšinou — kolem 18 % v roce 1989. Válka 1992–93 skončila gruzínskou porážkou a útěkem nebo vyhnáním drtivé většiny gruzínského obyvatelstva, asi 200 tisíc lidí, což OBSE popsala výrazy o etnických čistkách. Většina se nikdy nevrátila. Dnes je to území s ruskou posádkou, ruským rozpočtem a ruským hraničním režimem.

Jižní Osetie. Menší, chudší a rozbuška srpna 2008. Sled událostí je sporný a zpráva Tagliaviniové zadaná EU našla pochybení na více stranách: gruzínské síly v noci ze 7. na 8. srpna ostřelovaly Cchinvali, což zpráva označila za neospravedlnitelné podle mezinárodního práva, a to v kontextu dlouhodobých provokací a ruského vojenského soustřeďování, které zpráva kritizovala rovněž. Rusko odpovědělo plnou invazí, obsadilo území daleko za hranicí Jižní Osetie a během několika týdnů obě entity uznalo.

Od roku 2011 posouvají ruské a de facto síly správní hraniční ploty postupně na jih — „borderizace“ — do půdy, kterou si nikdy nenárokovaly, a odřezávají vesnice, sady a v jednom případě i úsek hlavní západo-východní dálnice od gruzínské kontroly. Lidé byli zadrženi za překročení linií, které se jim přes noc objevily na poli.

Od roku 2012 vládne Gruzínský sen, strana založená Bidzinou Ivanišvilim, miliardářem, který zbohatl v Rusku devadesátých let a který je dominantní politickou postavou země bez ohledu na to, zda zrovna zastává úřad. Gruzie získala v prosinci 2023 status kandidátské země EU — skutečný milník, se členstvím v EU zapsaným v ústavě a s podporou kolem 80 % obyvatel v průzkumech.

Od té doby je to napjaté. V roce 2024 parlament schválil zákon o „transparentnosti zahraničního vlivu“, podle kterého se organizace s víc než 20 % zahraničního financování musí registrovat — široce srovnávaný s ruskou legislativou, odsouzený EU i Benátskou komisí a spouštěč týdnů velmi velkých protestů. Parlamentní volby v říjnu 2024 opozice zpochybnila a kritizovali je i pozorovatelé OBSE/ODIHR; v listopadu vláda oznámila, že do roku 2028 pozastavuje jednání o vstupu do EU, protesty se v centru Tbilisi obnovily na denní bázi a v nějaké podobě trvají. EU proces přistoupení fakticky zmrazila.

Vztah k Rusku je přitom studií v rozporech. Diplomatické styky neexistují — Gruzie je v roce 2008 přerušila — a přitom Rusové mohou přijíždět bez víz, přímé lety byly obnoveny v roce 2023, desetitisíce Rusů se do Gruzie přestěhovaly po invazi na Ukrajinu v roce 2022 a Rusko je významným obchodním partnerem. Gruzínské veřejné mínění je silně proukrajinské a silně protikremelské; ukrajinské vlajky na balkonech po celém Tbilisi uvidíte.

Co to znamená pro návštěvníka: prakticky velmi málo. Turistika běží dál; protesty jsou pokojné, omezené na několik ulic v centru Tbilisi a nemíří proti cizincům. Před cestou si přečtěte doporučení MZV ČR, demonstracím se vyhněte jako kdekoli jinde — a počítejte s tím, že člověk, který vám nalévá víno, může mít silný názor a rád ho sdělí.

Tbilisi je postavené v soutěsce, což si všimnete jako první a co vysvětluje všechno ostatní. Mtkvari teče úzkým údolím s hřebeny po obou stranách, takže město šplhá: dřevěné domy s balkony naskládané na svahu, schodiště místo ulic a nad tím vším pevnost Narikala. Král Vachtang Gorgasali ho prý založil v pátém století poté, co mu lovecký sokol spadl do horkého pramene — tbili znamená teplý a sirné prameny, které daly městu jméno, dodnes tečou pod starým městem.

Bylo zničeno asi třicetkrát, nejdůkladněji Peršany v roce 1795, takže nad zemí není skoro nic staršího než devatenácté století kromě kostelů. Vzniklo z toho město devatenáctého století s persky ovlivněnými domy s balkony kolem dvorů, secesními fasádami, sovětskými paneláky a sérií důrazně současných budov postavených za Saakašviliho — Most míru, koncertní sál Rike — o kterých se Gruzínci nepřetržitě hádají.

Dvacet kilometrů od Tbilisi, na soutoku Mtkvari a Aragvi, leží město, které bylo osm set let hlavním městem Ibérie a je duchovním centrem země. Celý historický soubor je zapsán v UNESCO.

Svetickhoveli — „životodárný sloup“ — byla postavena v letech 1010–1029 na místě prvního kostela v zemi. Tradice praví, že žid z Mcchety jménem Eliáš přivezl z Jeruzaléma Kristův šat a jeho sestra Sidonie ho sevřela v náručí a zemřela, aniž ji od něj šlo odtrhnout, takže byla pohřbena i s ním a z hrobu vyrostl cedr. Je to vážná stavba: křížového půdorysu, na svou dobu obrovská a pokrytá tesaným ornamentem, který je podpisem gruzínské středověké architektury.

Džvari, chrám Kříže, stojí na útesu nad soutokem a je architektonicky důležitější. Postaven v letech 586–605, je prototypem kupolového tetrakonchu, ze kterého vychází celá následující gruzínská i arménská tradice. Je malý, strohý a posazený s arogancí, kterou tisíc čtyři sta let neotupilo. Lermontov sem umístil báseň.

Samtavro ve městě chová hroby krále Miriana a královny Nany, panovníků, kteří ve třicátých letech čtvrtého století přestoupili ke křesťanství. Je tu také, snadno k přehlédnutí, skromný hrob Gabriela Urgebadzeho, mnicha, který v roce 1965 na prvomájovém průvodu zapálil portrét Lenina, byl zbit a zavřen do psychiatrie a dnes je nejuctívanějším moderním světcem Gruzie; fronta u jeho hrobu bývá v neděli na hodinu.

Údolí Alazani východně od Tbilisi dává asi dvě třetiny gruzínského vína a je to nejsnazší dobrý výlet v zemi: dvě hodiny z hlavního města a jste ve vinicích s Velkým Kavkazem vzadu.

Jak na to pořádně: minimálně dvě noci, základna v Telavi nebo Signagi, s řidičem. Malé rodinné sklepy marani vám nalijí šest vín a nakrmí vás za cenu špatného oběda v Praze. Velká moderní vinařství (Schuchmann, Twins, Shumi) dělají uhlazené degustace s angličtinou a jsou rozumný úvod; ta malá jsou důvod, proč jste přijeli.

Na severozápadě, natlačená na nejvyšší část Kavkazu, je Svanetie nejvýše trvale osídlenou oblastí Evropy a po většinu své historie byla fakticky nedosažitelná. Vzniklo z toho místo s vlastním nepsaným jazykem, vlastním právním kodexem krevní msty a smírčího řízení — a s věžemi.

Koški jsou tři až pět pater nasucho kladeného kamene, stavěné zhruba od devátého století, s vchodem v úrovni prvního patra a používané jako poslední útočiště jediné rodiny. Ušguli ve 2 100 m má nejhustší koncentraci a hlásí se k titulu nejvýše trvale obydleného sídla v Evropě; je zapsané v UNESCO a dnes dostupné hrubou cestou z Mestie, která ujede 45 kilometrů za dvě hodiny.

Protože kraj nikdy nebyl dobyt — ani Mongoly, ani Peršany — staly se svanské kostely trezorem gruzínského národa. Ikony, kříže, iluminované evangeliáře a relikviáře se sem tisíc let vozily do bezpečí a většinou tu zůstaly. Svanské muzeum historie a etnografie v Mestii jich má mimořádnou sbírku a je to nejpodceňovanější muzeum v zemi.

Silnice z Tbilisi na sever k ruské hranici je jediná průjezdná trasa přes Velký Kavkaz na stovky kilometrů na obě strany a je strategickým koridorem od starověku. Rusové moderní silnici postavili v letech 1799–1817 a pojmenovali ji Vojenská cesta; psali o cestě po ní Puškin, Lermontov i Dumas.

Stoupá z Tbilisi kolem pevnosti Ananuri nad žinvalskou přehradou k lyžařskému středisku Gudauri, přes průsmyk Džvari ve 2 379 m — kde nad tisícimetrovým srázem stojí sovětský památník přátelství z brutalistního betonu a mozaiky — a dolů do údolí Těreku do Stepancmindy, které se pořád běžně říká Kazbegi.

Nad městem, na hřebeni ve 2 170 m, stojí Gergetský chrám Nejsvětější Trojice ze čtrnáctého století a za ním hora Kazbek (5 054 m). Je to nejfotografovanější věc v Gruzii a zaslouží si to. Kazbek je hora, ke které byl přikován Prométheus — v gruzínské verzi Amirani — za krádež ohně, a vysoko na ní je skutečný jeskynní systém, v němž býval klášter.

Jižní Gruzie — Samcche-Džavachetie směrem k turecké a arménské hranici — je nejméně navštěvovaná část země dostupná po normální silnici a je v ní ta nejpodivnější jednotlivá lokalita.

Vardzia byla vytesána do útesu nad Mtkvari v osmdesátých letech 12. století za královny Tamary jako klášter a pevnost proti mongolskému vpádu — třináct pater, až šest tisíc komor, s kostelem, trůnním sálem, pekárnami, vinnými sklepy a zavlažovacím systémem, to všechno skryté za skalní stěnou s utajenými vchody. Pak se v roce 1283 při zemětřesení vnější stěna odlomila a odkryla celý komplex jako domeček pro panenky. Zachovala se snad pětina, spolu s freskami v chrámu Zesnutí Panny Marie, mezi nimiž je dobový portrét samotné Tamary.

V roce 2017 zveřejnil tým v Proceedings of the National Academy of Sciences nález zbytků kyseliny vinné na keramice ze dvou neolitických lokalit jižně od Tbilisi, Gadačrili Gora a Šulaveris Gora, datovaných kolem roku 6000 př. n. l. To je nejstarší doklad záměrné výroby vína z Vitis vinifera kdekoli na světě, asi o dva tisíce let starší než dosavadní rekord ze Zagrosu. Gruzínský nárok na vynález vína není marketingová věta, ale recenzovaná.

Metoda kvevri je to, co gruzínské víno odlišuje od všeho ostatního, a není to obrození — nikdy nepřestalo. Kvevri je vejčitá neglazovaná hliněná nádoba vyložená zevnitř včelím voskem, o objemu od 300 do 3 500 litrů, zapuštěná až po hrdlo do podlahy sklepa. Hrozny se do ní dávají rozdrcené a podle tradice s nimi i slupky, třapiny a jadérka. Zapečetí se a nechá projít kvašením i zráním a o teplotu se stará zem. UNESCO zapsalo metodu na seznam nehmotného dědictví v roce 2013.

Slavným produktem je jantarové víno — bílé hrozny kvašené na slupkách týdny nebo měsíce, tedy to, čemu zbytek vinařského světa dnes říká oranžové víno a co posledních patnáct let znovuobjevuje. Je tříslovité, strukturované, oxidativní a nechutná jako nic v evropské tradici bílých vín. Gruzínci ho prostě vždycky dělali takhle.

Jak ho pít. Rodinné marani vám nalije šest osm vín a za degustaci nechce nic. Vinotéky v Tbilisi (8000 Vintages, Vino Underground) vás pořádně provedou. Vyhněte se sladkým polosladkým supermarketovým lahvím mířeným na ruský trh, které gruzínskému vínu udělaly v sovětské době špatné jméno, a ptejte se výslovně po víně z kvevri — je to na etiketě a je to důvod, proč jste přijeli.

Supra není večeře s přáteli. Je to formální instituce s funkcionářem, pořadím a pravidly, a být na ni pozván je to nejlepší, co se návštěvníkovi v Gruzii může stát.

Tamada je přípitkář, kterého vybírá hostitel, a řídí celý večer. Vyhlásí přípitek, všichni ho vypijí a mezitím nikdo nepije — zvednout skleničku mimo přípitek je malý prohřešek. Přípitky jdou v tradičním pořadí: mír, pak důvod setkání, pak rodiče, pak zemřelí, pak děti, pak ženy, pak vlast, pak hosté a tak dál, jak dlouho je třeba. Dobrý tamada mluví dobře a dlouho; ta funkce má skutečnou společenskou váhu a špatný tamada zkazí večer.

Přípitek se říká gaumardžos — vítězství tomu. A je tu pravidlo, na kterém uklouzne každý návštěvník: na mrtvé se nepřipíjí se sklenicí zdviženou vysoko a nikdy, ale vůbec nikdy se nepřipíjí pivem, které je vyhrazené nepřátelům. Když vám podají roh — kanci — nemůžete ho odložit, dokud není prázdný, protože sám nestojí.

Za tou teatrálností je něco podstatného. Supra je mechanismus, kterým si Gruzínci udrželi společnou kulturu přes staletí, kdy byl pod útokem stát, jazyk i církev — přenosná instituce, která nepotřebuje nic než stůl. Je to zároveň nejčastější situace, ve které se zahraniční návštěvník v Gruzii vážně opije, takže si to rozložte, mezi přípitky jezte a vězte, že nikdo si o vás nepomyslí nic špatného, když budete usrkávat.

Gruzínská kuchyně patří k velkým regionálním kuchyním světa a nevypadá ani nechutná jako nic po obou jejích stranách. Podpisem jsou vlašské ořechy — mleté do omáček tam, kde by francouzský kuchař použil smetanu — plus sada bylinek používaných v množství spíš jako zelenina než jako koření: koriandr, estragon, kopr, modrá pískavice, okvětní lístky měsíčku. Je také neobvykle dobrá pro vegetariány, protože pravoslavný půst odstraňuje maso ze stolu asi dvě stě dní v roce a kuchyně se tomu přizpůsobila.

Chačapuri je sýrový chléb a jeho regionální verze je všude. Imeruli je placatý kulatý bochník se sýrem uvnitř. Megruli totéž s dalším sýrem roztaveným navrchu. Adžaruli je ten slavný: loďka z těsta plná roztaveného sulguni, do níž se u stolu přidá syrový žloutek a kus másla a jedlík si to sám rozmíchá. Penovani je z listového těsta. Existuje gruzínský ekonomický ukazatel — index chačapuri — který měří inflaci podle nákladů na jeho přípravu.

Chinkali jsou taštičky s vývarem, zakroucené do uzlu s devatenácti až osmadvaceti záhyby, plněné kořeněným mletým masem a takovým množstvím vývaru, že špatné snědení je plýtvání. Technika není volitelná a všichni se budou dívat. Uzel se nejí. Pro začátek si objednejte šest; Gruzínec si dá deset.

Kromě těch dvou ikon: pchali, zelenina (špenát, řepa, lilek, fazolky) nasekaná s ořechy, česnekem a bylinkami a podávaná studená jako pasta; lobio, červené fazole dušené s koriandrem a podávané v hliněném hrnku s kukuřičným chlebem; badridžani nigvzit, smažený lilek rolovaný kolem ořechové pasty; sacivi, studený krocan nebo kuře v ořechové omáčce k Novému roku; mcvadi, vepřové na jehle grilované nad révovými odřezky; čakapuli, jehněčí s estragonem a zelenými švestkami; adžika a tkemali, chilli pasta a kyselá švestková omáčka, které jsou na každém stole; a čurčchela, ořechy navlečené na niti a opakovaně máčené ve zahuštěném hroznovém moštu, visící na každém trhu jako svíčky.

Gruzínský tradiční zpěv je ve třech samostatných hlasech a není odvozený od ničeho jiného. To je důležitější, než to zní: západoevropský mnohohlas je doložený zhruba od devátého století a gruzínský je zřejmě podstatně starší a vyvinul se odděleně. UNESCO ho zařadilo na úplně první seznam nehmotného dědictví v roce 2001.

Hlasy jsou dva horní, které se pohybují v těsných a často překvapivých disonancích nad drženým basovým prodlevem, a ladění není rovnoměrně temperované — intervaly, které západně vycvičenému uchu znějí špatně, jsou přesně správné a drží se s naprostou jistotou. Existují výrazné regionální systémy: svanský zpěv je archaický, drsný a úzce rozložený; gurijský ze západu přidává krimančuli, jódlovaný falzetový vrchní hlas, který patří k nejtěžším věcem ve světové vokální hudbě; kachetský vede dva bohatě zdobené sólové hlasy nad dlouhým prodlevem.

Gruzínština je kartvelský jazyk bez prokázaných příbuzných mimo vlastní rodinu a dělá věci, které vám budou opravdu cizí. Slovesa jsou polypersonální — jediný tvar kóduje podmět i předmět, někdy i nepřímý předmět. Nemá gramatický rod. Místo běžných časů má systém tzv. skríve a jedno sloveso může mít několik set tvarů. Jsou tu souhláskové shluky, které Čech shledá jen zajímavými a Angličan nemožnými: gvprckvni, osm souhlásek za sebou, je skutečné slovo.

Abeceda mchedruli má 33 písmen, žádná velká a jeden zvuk na jedno písmeno — což znamená, že jakmile se ji naučíte, a je to na jedno odpoledne, přečtete v celé zemi správně každou ceduli i jídelní lístek, i když nebudete vědět, co ta slova znamenají. Je to lepší návratnost úsilí než skoro cokoli jiného, co se cestovatel může naučit, a promění Gruzii z nečitelné na průchozí.

Gruzínská pravoslavná apoštolská autokefální církev se hlásí k založení apoštolem Ondřejem, datuje národní obrácení do třicátých let čtvrtého století a je od té doby nejtrvalejší gruzínskou institucí přes každou okupaci. Hlásí se k ní asi 83 % obyvatel a v průzkumech vychází soustavně jako nejdůvěryhodnější instituce v zemi — výrazně před vládou, soudy i médii.

Její postavení není nesporné. Církev je sociálně konzervativní, postavila se proti antidiskriminační legislativě a duchovní se podíleli na násilných protiprotestech proti LGBT pochodu v roce 2013 a znovu v roce 2021. Patriarcha Ilja II., v úřadu od roku 1977, zůstává mimořádně populární — jeho nabídka z roku 2008, že osobně pokřtí každé třetí a další dítě, se připisuje měřitelnému vzestupu porodnosti. Bez toho, aby člověk bral církev vážně jako politického aktéra, dnešní Gruzii nepochopí.

Gruzie patří k lépe dostupným mimoevropským cílům z Prahy, hlavně díky základně Wizz Air v Kutaisi. Zpáteční letenky vycházejí od zhruba 4 000 Kč u nízkonákladovek po 12 000–16 000 Kč u klasických přestupů a přímý let trvá čtyři až pět hodin.

Vízum. Čeští občané žádné vízum nepotřebují a mohou zůstat 365 dní. To není překlep a dělá to z Gruzie neobvykle snadný cíl pro delší cestu nebo pro práci na dálku.

Před cestou. Přečtěte si aktuální doporučení MZV ČR na mzv.cz — obsahuje konkrétní varování k správním hraničním liniím s Abcházií a Jižní Osetií — a zaregistrujte se v systému DROZD na drozd.mzv.cz. Česká republika má v Tbilisi velvyslanectví (Čavčavadzeho třída), což tady konzulární problémy řeší podstatně snáz než ve většině regionu.

Zdraví a pojištění. Žádná povinná očkování. Klíšťovou encefalitidu a hepatitidu A má smysl probrat s lékařem, pokud plánujete hory nebo pobyt po vesnicích. Kohoutková voda v Tbilisi se dá pít a horská pramenitá je vynikající. Běžné evropské cestovní pojištění Gruzii kryje; ověřte si, že zahrnuje horskou záchranu a nadmořskou výšku, jestli plánujete treky — vrtulník ze Svanetie levný není.

Gruzie je jedním z nejvýhodnějších cílů v Evropě a ta výhodnost je přesně tam, kde ji cestovatel chce: jídlo, víno a doprava jsou extrémně levné a ubytování rozumné. Dva lidé se najedí a napijí velmi dobře za cenu jednoho průměrného oběda v Praze.

Gruzie je pro návštěvníky nápadně bezpečná země. Násilná kriminalita je vzácná, drobná je na evropské poměry nízká a policejní reforma z nultých let vytvořila sbor, který není zkorumpovaný a na který lidé při problému volají — což je v regionu neobvyklé a hned to poznáte. Ženy cestující samy Gruzii obvykle popisují jako pohodlnou, s výhradou, že vytrvalá pozornost mužů v barech není nic výjimečného.

Batumi je nejpodivnější město v Gruzii a to, které návštěvníky dělí nejostřeji. Je to subtropický černomořský přístav na turecké hranici s palmami, magnoliemi a osmansko-secesním starým městem — a od zhruba roku 2010 se siluetou kasinových věží a spekulativních výškových budov, které na něj byly posazeny s velmi malým plánováním.

Hodně vysvětluje hazard. Kasina jsou v Turecku nezákonná, takže ta batumská jsou fakticky turecké zábavní odvětví a velká část výškové výstavby stojí na tom plus na gruzínských a offshorových penězích. Výsledkem je místo s opravdu půvabným jádrem z devatenáctého století, výbornou botanickou zahradou, jednou z velkých evropských pobřežních promenád — a s obrovským množstvím skla, které nezestárne dobře.

Každý, kdo se vrátí z Gruzie, říká stejné dvě věci, a říká je ve stejném pořadí. První je o jídle a víně, což je fér, protože je to jedna z velkých kuchyní a víno je nepodobné čemukoli na světě. Druhá je o tom, jak ho krmili cizí lidé, což zní jako věc, kterou lidé říkají o každé zemi — dokud se vám to za čtrnáct dní nestane třikrát.

Není to sentimentalita a není to představení pro turisty. Pohostinnost je tu strukturální závazek s vlastním slovníkem — stumari gvtisaa, host je od Boha — a vyrůstá z dějin, ve kterých malý národ mezi říšemi musel umět věřit člověku u dveří. Pochopte to a supra přestane být roztomilým zvykem a stane se nosnou zdí celé kultury.

Dvě rady. Zaprvé: naučte se v letadle abecedu. Třiatřicet písmen, jeden zvuk na jedno, žádná velká; je to na odpoledne a promění to zemi z nečitelné na čitelnou, což změní celou cestu. Zadruhé: jeďte nahoru. Tbilisi a Kachetie jsou skvělé a zároveň místo, kde všichni skončí. Země, která vám zůstane, je Svanetie v červenci nebo Tušetie za průsmykem Abano — věže, ledovce, pastevci a vesnice, do kterých dorazilo dvacáté století pozdě a nakrátko.

A buďte k sobě upřímní ohledně politiky. Je to země pod částečnou okupací se zamrzlou evropskou budoucností a se spoustou lidí, které obojí štve, a předstírat, že jste si toho nevšimli, není ten kompliment, jak to působí. Ptejte se. Gruzínci vám to řeknou, obšírně, u stolu, s vínem, které jde kolem — což je nakonec způsob, jak se v Gruzii probírá všechno.

— Radim Kaufmann