Francouzská Polynésie

Čísla vysvětlují to místo líp než jakýkoli popis. 118 ostrovů, z toho 67 obydlených, rozesetých po 5,5 milionu km² oceánu — výlučná ekonomická zóna větší než Evropská unie — s celkovou rozlohou souše pouhých 4 167 km², tedy asi jako Zlínský a Olomoucký kraj dohromady. Žije na ní 280 000 lidí, tři čtvrtiny z nich na samotném Tahiti.

Skoro všichni sem jezdí kvůli jednomu obrázku: bungalov nad tyrkysovou lagunou na Bora Bora. Ten obrázek je skutečný, je extrémně drahý a je to zhruba jedno procento toho, co tu je. Zbylých devadesát devět procent tvoří pět velmi odlišných souostroví — zelené sopečné Společenské ostrovy, ploché korálové prstence Tuamotu, kolmé a prázdné Markézy, chladnější Australy a odlehlé Gambierovy ostrovy — oddělené vzdálenostmi, které by pohltily Evropu.

Kdo se podívá za resorty, překvapí ho, jak silná je tu kultura. Tahitštinu skoro vyhubili misionáři a francouzská škola a ona se vrátila; tanec ori Tahiti a festival Heiva jsou opravdové soutěžní národní události, ne představení — a obnovení tradičních plaveb kánoemi navigovanými podle hvězd a vln patří k největším kulturním návratům posledních padesáti let.

Zároveň je to strašně daleko a je to jedna z nejdražších destinací světa. Všechno se dováží, měna je pevně navázaná na euro a supermarket v Papeete stojí víc než v Paříži. Nic na téhle cestě není mimochodem — a to je částí důvodu, proč to tu vypadá, jak to vypadá.

Francouzská Polynésie je správní název. Řada zdejších Polynésanů říká Te Ao Mā'ohi — mā'ohijský svět — nebo prostě Tahiti jako zkratku pro celé území, což lidi z ostatních souostroví štve přesně tak, jak byste čekali.

Dva druhy ostrovů a obrovské množství vody mezi nimi. Vysoké ostrovy jsou sopečné vrcholy s lemujícím útesem a lagunou; atoly jsou to, co zbude, když sopka klesne — korálový prstenec kolem laguny bez souše vyšší než pár metrů. Darwin tuhle posloupnost odvodil ve 30. letech 19. století a Francouzská Polynésie je místo, kde její každé stadium uvidíte na jedné cestě.

Území pokrývá plochu oceánu srovnatelnou se západní Evropou. Všechno vede přes Papeete na Tahiti a souostroví jsou od sebe dost daleko na to, aby pořádné spojení dvou z nich vyžadovalo aspoň dva týdny.

Osídlení Polynésie patří k největším výkonům v dějinách lidstva: systematický průzkum největšího oceánu na Zemi, proti větru, v dvoutrupých plachetních kánoích, bez přístrojů — v době, kdy se Evropané drželi pobřeží.

Francie dorazila ve 40. letech 19. století, zůstala — a v druhé polovině dvacátého století použila tyhle ostrovy k něčemu, co dodnes určuje jejich politiku, jejich zdravotní statistiky i jejich vztah k Paříži.

Nejfotografovanější laguna světa a ostrov, který vymyslel bungalov nad vodou — tři Američané postavili roku 1967 první na kůlech u Hotelu Bora Bora, protože ostrov neměl pláž, na které by se dalo stavět. Nápad obletěl svět; laguna zůstala tady.

Na Společenské ostrovy jezdí skoro všichni návštěvníci a většinu pozornosti bere Bora Bora. Ty ostatní jsou levnější, zelenější, obydlenější — a pro většinu cestovatelů zajímavější.

Přistanou tu všichni a většina do pár hodin odjede, což je chyba, kterou stojí za to napravit. Tahiti není resortní ostrov — je pracující, s dopravními zácpami, supermarkety, kontejnerovým přístavem a 70 % obyvatel území — a jeho vnitrozemí je nejdivočejší krajinou Společenských ostrovů.

Sedmdesát sedm atolů přes 1 500 km oceánu — největší řetěz korálových atolů na světě a část Francouzské Polynésie, která se nejmíň podobá katalogu a nejvíc se vyplatí. Žádné hory, žádné řeky, žádná půda hodná toho jména: korálový prstenec pár set metrů široký kolem laguny, přes kterou nedohlédnete.

Te Henua 'Enata, Země lidí, 1 400 km severovýchodně od Tahiti a naprosto jiná. Není tu bariérový útes, tedy ani laguna ani tyrkys: oceán naráží přímo na sopečné útesy, údolí strmě padají k moři a celé souostroví bylo roku 2024 zapsáno na seznam UNESCO.

Francouzská Polynésie patří k několika nejlepším potápěčským destinacím na Zemi a důvodem jsou průlivy — kanály útesem, kde přílivový proud koncentruje plankton, ryby a tedy i žraloky. Potápí se tu hlavně v proudu, v teplé čisté vodě a s velkými zvířaty.

Misionáři devatenáctého století a francouzská správa spolu zakázali tetování, potlačili tanec, ve školách nahradili jazyk a rozebrali náboženství marae. Skoro všechno se za posledních šedesát let vrátilo — a ta obnova je to nejzajímavější, co se ve Francouzské Polynésii děje.

Nejpůsobivější na Polynésii nejsou laguny, ale to, jak se k nim lidé dostali. Předkové navigátorů překonávali tisíce kilometrů otevřeného oceánu proti větru bez přístrojů — a dělali to tak opakovaně, že osídlili každý obyvatelný ostrov v trojúhelníku o velikosti Eurasie.

Druhý vývozní artikl území po turistice a důvod, proč mají mnohé atoly Tuamotu pořád obyvatele. Tahitská perla roste v perlotvorce černoretné Pinctada margaritifera a její tmavá duhovost — pávová, lilková, zelená, stříbrná — se přirozeně vyskytuje skoro u žádné jiné perly.

Francouzština je jazykem správy a tahitština (Reo Tahiti) jazykem fenua. Obě jsou úřední, i když právní postavení tahitštiny bylo francouzskými soudy opakovaně zpochybněno — naposledy roku 2023, kdy Státní rada zrušila její užívání v územním shromáždění.

Území, které je z 99,9 % oceán, má neobvykle přímý vztah k tomu, co se s mořem děje. Francouzská Polynésie to bere dost vážně na to, aby celou svou výlučnou ekonomickou zónu vyhlásila spravovanou mořskou oblastí — 5 milionů km², jednu z největších na světě.

Malá, drahá a na dovozu závislá ekonomika, která nikdy plně nenahradila to, co poskytoval jaderný program. Asi 280 000 lidí — a skoro všechno, co spotřebují, připluje lodí z Francie, Nového Zélandu nebo Asie.

Syrová ryba, kokosové mléko, kořenové plodiny a zemní pec — k tomu století francouzské techniky a velká čínská komunita, která sem přišla v 60. letech 19. století jako plantážní pracovní síla a přetvořila, co všichni jedí. Výsledkem je jedna z překvapivějších gastronomických kultur Pacifiku.

Jedno pivo, které vlastní celé území, malá, ale skutečná vinařská a rumová scéna — a na rozdíl od Fidži nebo Vanuatu tu prakticky žádná tradice kavy není.

Žádné jiné místo na Zemi si outsideři tak důkladně vymysleli. Od Bougainvillovy Nouvelle Cythère roku 1768 po svatební katalog tráví Francouzská Polynésie 250 let tím, že ji popisují lidé, kteří chtěli, aby něco znamenala — a místní vyrovnávání se s tím je zajímavější než ten mýtus.

Tropické, teplé a stálé. Vzduch 24–30 °C a moře 26–29 °C celý rok. Mění se déšť a vlhkost — a existuje skutečná cyklonová sezona, i když Francouzská Polynésie leží na východním okraji jihopacifického cyklonového pásu a dostane to mnohem méně často než Fidži nebo Vanuatu.

Dál už se skoro nedá. Z Prahy do Papeete je to zhruba 17 000 km a 26 až 34 hodin se dvěma přestupy, ať to poskládáte jakkoli. Časový posun je 11 nebo 12 hodin zpátky proti českému času — Francouzská Polynésie patří k posledním místům na Zemi, která vstupují do nového dne.

Skoro všechno obstará jedna aerolinka, jedna trajektová linka je podstatná a všechno ostatní je loď, nákladní parník nebo hodně dlouhé čekání. Vnitřní doprava je po mezinárodní letence největší jednotlivou položkou cesty.

Jedna z nejdražších destinací světa, a poctivě — skoro všechno se veze 6 000 km. Rozdíl mezi resortní a penzionovou verzí je ale obrovský a laguna je zdarma v obou případech.

Podle jakéhokoli měřítka velmi bezpečné. Násilná trestná činnost vůči návštěvníkům je vzácná, ostrovy jsou malé a rizika tu souvisejí skoro výhradně s vodou, sluncem a útesem, ne s lidmi.

Málo obyvatel, křehký útes a ekonomika, kde je turistika největším soukromým zaměstnavatelem. To, co tu návštěvníci dělají, má neobvykle přímý dopad — a pár věcí stojí za to dělat správně.

Existuje verze téhle cesty, ve které letíte třicet hodin, přejedete rovnou na Bora Bora, strávíte šest nocí na terase nad lagunou a odjedete domů s tím, že jste za velmi velké peníze viděli obrázek, který jste už měli na displeji. Je to hezký obrázek. A je to zároveň skoro jediná část Francouzské Polynésie, kterou vám někdo připravil dopředu.

Co tu doopravdy je, je mořeplavecká kultura, která bez přístrojů překonala největší oceán planety, byla nemocemi a misií zredukovaná na zlomek sebe sama, měla zakázaný jazyk, tanec i tetování, strávila třicet let jako jaderný polygon — a posledních šedesát let se skládá zpátky dohromady. Viditelně, soutěžně, veřejně, každý červenec, ve stadionu v Papeete. Skoro žádný návštěvník z toho neuvidí nic.

Dvě rady. Za prvé: opusťte Společenské ostrovy. Týden na atolu v Tuamotu, v penzionu se šesti pokoji a s lagunou přede dveřmi, stojí míň než tři noci na Bora Bora a bude to ta část, kterou si budete pamatovat. Za druhé: jeďte v červenci a kupte si lístek na Heivu, i kdybyste nerozuměli jedinému zpívanému slovu. Není to představení pro turisty; je to země, která soutěží sama se sebou.

A jezte u roulottes. Pojízdné kuchyně na nábřeží v Papeete, pět eur za grilovaného tuňáka, celé město tam v pátek večer. Laguny jsou mimořádné a fotí je každý. Překvapí vás to místo, které kolem nich žije.

— Radim Kaufmann