Eritrea

Eritrea má jedno z nejpozoruhodnějších a nejméně navštěvovaných hlavních měst světa. Asmara leží ve 2 325 metrech na vysočinské plošině a je nejzachovalejší koncentrací italské modernistické architektury na světě — několik set racionalistických, futuristických a artdecových budov postavených mezi lety 1935 a 1941 a poté téměř nedotčených sedmdesáti lety chudoby a války. UNESCO zapsalo v roce 2017 celé město.

Pod srázem, dvě hodiny a 2 300 výškových metrů níž, leží Massawa — osmanský a egyptský přístav u Rudého moře postavený z korálového kamene, zpola rozbitý válkou a jedno z nejteplejších obydlených míst kontinentu. Před pobřežím má Dahlacké souostroví přes dvě stě ostrovů a korálové útesy, na které se prakticky nikdo nepotápí. Ve vnitrozemí najdete předaksumské ruiny na plošině Qohaito, pondělní velbloudí trh v Kerenu a mlžný les Filfil držící se srázu v jinak vyprahlé zemi.

Zároveň je to jedna z nejhůř dostupných zemí světa a důvody jsou politické. Eritrea nemá od nezávislosti v roce 1993 žádné volby, ústavu z roku 1997 nikdy neuvedla v život, má národní službu bez data konce, kterou OSN popsala jako možné zotročení, a v žebříčku svobody tisku se opakovaně umístila na posledním místě světa — pod Severní Koreou. Cesta mimo hlavní město vyžaduje povolení, o které se žádá osobně a které bývá zamítnuto.

Tahle stránka bere všechno uvedené jako hlavní obsah, ne jako dovětek — bez toho se sem výlet naplánovat nedá. Pro cestovatele, který chce město nepodobné žádnému jinému a je připravený na byrokracii, je Eritrea jedno z nejvděčnějších míst v Africe. Pro kohokoli jiného je to těžký prodej, a upřímně řečeno právem.

Název je italský a je řecký. Když Itálie v roce 1890 sloučila své državy u Rudého moře do jediné kolonie, pojmenovala je Colonia Eritrea podle řeckého Erythra Thalassa — Rudé moře. Žádný útvar toho jména předtím neexistoval; kolonie vytvořila hranice a třicet let války vytvořilo uvnitř nich národ.

Tři země v jedné, poskládané na sebe. Střední vysočinská plošina v 1 800–2 500 metrech, kde žije většina Eritrejců a kde je po celý rok mírno; úzká, spalující pobřežní nížina podél 1 150 km Rudého moře; a západní nížiny klesající k Súdánu. Sráz mezi prvními dvěma klesá o 2 300 metrů na zhruba sto kilometrech.

Asmara leží uprostřed vysočiny; Massawa je 115 km daleko a 2 300 metrů níž. Keren je 90 km na severozápad. Skoro každá cesta autem v Eritreji vede buď po plošině, nebo dolů po srázu — a srázová silnice patří k nejlepším v Africe.

Vysočina byla součástí aksumské říše, jedné z velmocí starověku, jejíž rudomořský přístav Adulis spojoval Řím s Indií. Předaksumské lokality v Qohaitu a Meteře pocházejí z prvního tisíciletí př. n. l. Křesťanství sem dorazilo ve čtvrtém století, tedy tak brzy, že eritrejská a etiopská ortodoxní církev patří k nejstarším na světě; islám přišel ještě za Prorokova života, když jeho následovníci prchající z Mekky přepluli Rudé moře.

O pobřeží po staletí soupeřily osmanské, egyptské a místní mocnosti — massawská architektura z korálového kamene je toho hmotným záznamem. Pak v roce 1890 Itálie sloučila své državy do Kolonie Eritrea a použila ji jako základnu pro invazi do Etiopie, která skončila potupnou porážkou u Adwy v roce 1896 a o čtyřicet let později Mussoliniho dobytím v letech 1935–36.

Byla to právě druhá kampaň, co postavila Asmaru, kterou dnes vidíte. Itálie mezi lety 1935 a 1941 nalila do koloniálního hlavního města peníze a architekty přesně ve chvíli, kdy byly racionalismus, futurismus a art deco nejsebevědomější, a bez územní komise, která by řekla ne. V roce 1939 měla Asmara zhruba třetinu obyvatel italských, kino na několik tisíc lidí a víc semaforů než Řím.

Británie obsadila Eritreu v roce 1941 a spravovala ji jedenáct let, přičemž rozebrala a rozprodala značnou část průmyslu. V roce 1952 OSN federovala Eritreu s Etiopií proti výrazné eritrejské opozici. V roce 1962 Haile Selassie federaci zrušil a území přímo anektoval. Válka už rok předtím začala.

Eritrejská válka za nezávislost trvala od roku 1961 do roku 1991 — třicet let, jedna z nejdelších v africké historii. Vedla ji nejprve ELF a poté rozhodujícím způsobem EPLF proti etiopskému státu, který byl po roce 1974 vyzbrojen Sovětským svazem a měl jednu z největších armád v Africe.

Isaias Afewerki vedl EPLF od roku 1987, prezidentem se stal, když Eritrea v roce 1993 získala nezávislost, a v úřadu je dodnes. Eritrea nikdy neuspořádala celostátní volby. Ústava ratifikovaná v roce 1997 nebyla nikdy uvedena v život. Národní shromáždění se od roku 2002 nesešlo.

Tohle je nejdůležitější věc, kterou je potřeba o dnešní Eritreji vědět, a důvod, proč tolik Eritrejců v Eritreji není. Národní služba byla zavedena v roce 1995 jako osmnáctiměsíční — šest měsíců vojenského výcviku v Sawě a dvanáct měsíců nasazení. Od kampaně Warsai-Yikealo v roce 2002 je bez data konce.

Reportéři bez hranic řadí Eritreu opakovaně na poslední místo na světě ve svobodě tisku — v několika ročnících pod Severní Koreu. Od uzavření médií v září 2001 neexistuje nezávislý domácí tisk a jedinými zdroji jsou státní vysílání a list Hadas Ertra.

Město zhruba 800 tisíc lidí ve 2 325 metrech, rozvržené do alejí palem a jakarand, s teplotou, která se každý měsíc v roce drží mezi 15 a 25 °C, a s tempem, které je opravdu poklidné. A také — podle shody lidí, kteří viděli hodně afrických metropolí — nejbezpečnější a nejpříjemnější k procházení.

V roce 2017 zapsalo UNESCO celé centrum Asmary jako „Asmara: modernistické africké město“ — první modernistické město a jeden z prvních afrických městských celků na seznamu. Dochovalo se zhruba 400 budov z let 1935–41, kdy Itálie ve spěchu stavěla koloniální metropoli s nejexperimentálnějšími architekty té doby a bez konzervativního stavebního úřadu, který by je krotil.

Italové postavili mezi lety 1887 a 1911 úzkorozchodnou dráhu o rozchodu 950 mm z Massawy do Asmary, později prodlouženou do Bishie — stoupá o 2 300 metrů přes 30 tunelů a 65 mostů na 117 kilometrech. Je to jeden z velkých výkonů koloniálního inženýrství a pořád jezdí.

Pod srázem od Asmary — 115 km a 2 300 metrů sestupu, z 18 °C na 40 °C za tři hodiny — leží Massawa, starý rudomořský přístav, který postupně drželi Osmané, Egypťané, Italové i Britové. V létě patří k nejteplejším obydleným místům na Zemi a architektonicky se nepodobá ničemu jinému v zemi.

Před Massawou leží zhruba 200 ostrovů, z nichž čtyři jsou trvale obydlené. Dahlaky jsou ploché, vyprahlé a většinou neobydlené, obklopené útesy, které byly po třicet let války světu fakticky uzavřené a od té doby na ně skoro nikdo nechodí.

Keren, 91 km severozápadně od Asmary ve 1 390 metrech, je druhé největší město Eritreje a její nejmuslimštější — tigrejsko-bilenské město plochých střech, mešit a jednoho z největších tržních dnů v Africkém rohu.

Eritrejská archeologie je málo prokopaná a téměř nenavštěvovaná — a je stará. Koridor od Dahlaků k vysočině nesl rudomořský obchod dva a půl tisíce let a předaksumský i aksumský svět leží na obou stranách dnešní hranice.

Východní sráz mezi Asmarou a pobřežím zachytává z Rudého moře dost vláhy na to, aby udržel pás tropického mlžného lesa — Filfil Solomuna, poslední větší zbytek lesa, který kdysi pokrýval velkou část vysočiny.

Italové sem přivezli silniční cyklistiku a ta už neodešla. Eritrea je v přepočtu na obyvatele nejsilnější cyklistický národ Afriky — Tour of Eritrea se jede od čtyřicátých let a země posadila jezdce na Tour de France.

Eritrea uznává devět etnolingvistických skupin a stát k nim byl neobvykle důsledně rovnostářský — žádný úřední jazyk, všech devět se učí na prvním stupni, všech devět je na bankovkách. Obyvatelstvo je zhruba napůl křesťanské a napůl muslimské, v hrubých rysech vysočina proti nížinám, a zvládá se to tu lépe než skoro kdekoli srovnatelně.

Eritrea nemá žádný úřední jazyk, což je záměr, ne opomenutí. V praxi jsou pracovními jazyky tigrinština, arabština a angličtina — tigrinština pro běžný život, arabština pro nížiny a pobřeží, angličtina pro střední a vysoké školství a pro většinu značení, které budete potřebovat.

U jednoho stolu se tu potkávají dvě kuchyně: vysočinská tradice Afrického rohu s indžerou a kořeněnými omáčkami a skutečně přežívající italská. Asmarské restaurace podávají lasagne a řízek bez ironie a těstoviny jsou eritrejským jídlem už tři generace.

Základ

Bun — kávový obřad — není představení pro turisty. Je to běžný způsob, jak domácnost přijímá hosta, a trvá hodinu i víc. Když vás pozvou, přijměte a vyhraďte si na to odpoledne.

Alkohol je legální, dostupný a nikoho nepohoršuje — jeden z praktických rozdílů mezi Eritreou a jejími sousedy přes Rudé moře. Je tu domácí pivovar, domácí lihovar a medovina s velmi dlouhou historií.

Kalendář běží na třech systémech naráz — na ge'ezském kalendáři ortodoxní církve (třináct měsíců, sedm až osm let pozadu za gregoriánským), na islámském lunárním a na gregoriánském pro potřeby státu. Všechny tři jsou v jednom roce vidět.

Eritrea má tři klimata poskládaná na sebe a rozdíl mezi nimi dělá nadmořská výška. Asmara ve 2 325 metrech je mírná po celý rok; Massawa na úrovni moře, 115 kilometrů daleko, patří k nejteplejším místům planety. Sezona pro obojí je od října do března.

Asmara International (ASM) je jediné fungující mezinárodní letiště a mapa linek je tenká a mění se skoro bez ohlášení. Ověřujte si aktuální řády přímo u aerolinek, ne u vyhledávačů, které Eritreu zvládají špatně.

Přímé lety odnikud z Evropy nejsou. Z Prahy nebo Vídně jsou reálné trasy s jedním přestupem v Káhiře, Dubaji nebo Istanbulu, s celkovou dobou cesty zhruba 12 až 20 hodin podle návaznosti.

Tady většina cest končí. Skoro každá národnost — česká, slovenská i všechny pasy EU — potřebuje vízum vyřízené předem. Vízum na letišti neexistuje a elektronické vízum také ne. A jakmile jste uvnitř, potřebujete samostatné povolení na každou cestu mimo Asmaru.

Měnou je nakfa (ERN), pojmenovaná po horském městečku, které bylo válečným hlavním městem EPLF, a je pevně navázaná na dolar. Eritrea je pro návštěvníka čistě hotovostní země a pravidla jsou přísnější než kdekoli, kde jste nejspíš byli.

Poctivé shrnutí zní, že Eritrea je fyzicky velmi bezpečná a politicky velmi svázaná. Násilná kriminalita vůči návštěvníkům je tak vzácná, až to stojí za zmínku, a Asmara je město, kde jít v noci sám je zcela nevýznamná věc. Rizika jsou tu jiného druhu.

Cesta sem se neimprovizuje. Skoro každý přijíždí na itinerář domluvený předem s licencovaným místním provozovatelem, protože to fakticky vyžaduje už žádost o vízum a protože systém povolení dělá samostatný pohyb mimo Asmaru v praxi nemožným.

Eritrea není levná země, jak by HDP na hlavu napovídalo, protože nakfa je navázaná, ne obchodovaná, a turistická infrastruktura je dost malá na to, aby si mohla účtovat. Každodenní život je velmi levný; samotná cesta ne.

Eritrea v deseti záběrech — modernistické hlavní město, korálový přístav, útes, trh, plošina a les.

Třída Harnet, Asmara

Páteř památkové zóny UNESCO a trasa večerní passeggiaty.

Italská církevní architektura

Lombardský románský sloh, který koloniální doba přinesla na vysočinu — cihla, půlkruhové oblouky, rozeta.

Nábřeží v Massawě

Rybářské lodě pod budovami starého města z korálových kvádrů, z nichž velká část je pořád poškozená válkou.

Dahlacké útesy

Zhruba dvě stě ostrovů před Massawou, třicet let světu uzavřených a od té doby sotva potápěných.

Velbloudí trh

Pondělní trh v Kerenu přitahuje prodejce z nížin Barky a od súdánské hranice.

Kávový obřad

Tři kola, hodina i víc, a běžný způsob, jak eritrejská domácnost přijímá hosta.

Indžera a omáčky

Jeden talíř, žádné příbory, jí se pravou rukou. Chleba je talíř.

Qohaito

Předaksumské město ve 2 700 metrech, dodnes z velké části neprokopané a bez jediné cedule.

Rašajdský oděv

Vyšívaná burka Rašajdů, kteří přišli jako poslední z devíti eritrejských národů.

Filfil Solomuna

Poslední větší tropický mlžný les v zemi, držený při životě mlhou od Rudého moře.

Eritrea je nejnečekanější země, kterou znám. Přijedete připravení na tvrdé místo — žebříček svobody tisku, odvody, zavřené hranice — a vyjdete z hotelu do palmové aleje plné lidí, kteří se ve večerním chladu procházejí kolem artdecových kin a espresso strojů z třicátých let, v hlavním městě, které je možná opravdu nejbezpečnější v Africe. Obojí platí naráz a udržet obojí v hlavě je celá ta zkušenost.

Za co sem stojí jet: za Asmaru samotnou, která se nepodobá žádnému jinému městu na kontinentu a přežila proto, že si nikdo nemohl dovolit ji zbourat. Za sjezd do Massawy. Za útesy, na které se nikdo nepotápí. Za pondělní trh v Kerenu. Za kávový obřad v něčím obýváku, který vám sebere celé odpoledne a měl by.

V čem být poctivý: tohle je země, ze které se velká část jejích mladých lidí snaží odejít, a důvodem je národní služba bez data konce. Od nikoho, koho potkáte, to neuslyšíte, a nemáte to po nich chtít. Vstřícnost, které se vám dostane, je skutečná a není argumentem o ničem. Berte pravidla o fotografování a povolení vážně — jsou rozdílem mezi dobrou cestou a incidentem a za vaši nedbalost nemusíte zaplatit vy.

Jeďte s dobrým místním provozovatelem, přivezte si všechny peníze v hotovosti, počítejte s tím, že budete offline, a dejte tomu dva týdny, pokud to jde. Odměňuje to trpělivost způsobem, jakým už to umí málokterá země.

— Radim Kaufmann