Dominikánská republika

Dominikánská republika je nejnavštěvovanější zemí Karibiku a zároveň tou nejméně viděnou. Ročně sem přiletí zhruba deset milionů lidí, naprostá většina z nich do Punta Cany, a značná část z nich se nedostane dál než z letištního transferu za bránu resortu. Je to legitimní způsob, jak strávit dovolenou. Znamená to ale také, že samotnou zemi — hory, koloniální město, hudbu, baseball, kakao — lidé, kteří do ní přijeli, prakticky nevidí.

Trochu měřítka. Země zabírá východní dvě třetiny Hispanioly, ostrova, o který se dělí s Haiti: 48 671 km², zhruba dvě třetiny rozlohy Česka, s 11,4 milionu obyvatel. Je v ní Pico Duarte s 3 101 metry — nejvyšší hora celého Karibiku — a jezero Enriquillo 46 metrů pod hladinou moře, nejnižší bod regionu, hypersalinní jezero s divokými krokodýly americkými. Mezi těmi dvěma body je vzdušnou čarou asi sto kilometrů.

A Santo Domingo je skutečně nejstarší nepřetržitě obývané město Ameriky založené Evropany. Jeho katedrála, univerzita i první dlážděná ulice jsou prvenství celé polokoule a koloniální jádro je od roku 1990 na seznamu UNESCO. Projdete ho za dopoledne; zaslouží si dva dny.

Co čekat upřímně: horkou, hlasitou, muzikální a velmi nerovnou zemi, kde se turistická a všední ekonomika sotva dotýkají. Obsluha je opravdu přátelská. Silnice jsou nebezpečné. All-inclusive produkt je výborný poměr cena/výkon a s místem má pramálo společného. Ceny mimo resorty jsou nízké, uvnitř nich ne. Jeďte s úmyslem vyjet z areálu aspoň dvakrát a je z toho jedna z nejzajímavějších zemí regionu.

Jméno je popisné a poměrně mladé: Dominikánská republika, podle dominikánského řádu, jehož mniši tu založili první klášter i první univerzitu. Španělsky República Dominicana, v běžné řeči spíš jen RD nebo Quisqueya — tainské jméno ostrova, které přežívá v hymně i v každodenním sebeoznačení quisqueyano.

Identita, na které nejvíc záleží a kterou návštěvníci nejčastěji minou, se ale nevymezuje vůči Španělsku, nýbrž vůči Haiti. Dominikánská nezávislost slavená 27. února 1844 byla nezávislostí na Haiti, které celý ostrov 22 let ovládalo. Nezávislost na Španělsku přišla později a zvlášť — Restauración v letech 1863–1865, poté co se země krátce dobrovolně znovu připojila ke Španělsku. Dva státní svátky, dva různí kolonizátoři a národní příběh výrazně složitější, než je v regionu zvykem.

Dominikánská republika je mnohem hornatější, než napovídá její plážová pověst. Napříč zemí běží od severozápadu k jihovýchodu čtyři pohoří a to prostřední, Cordillera Central, nese čtyři nejvyšší vrcholy Karibiku. Mezi hřbety leží široká a mimořádně úrodná údolí — především Cibao, kde roste tabák, kakao a káva.

Hranice s Haiti běží 376 kilometrů středem ostrova a patří k nejostřejším ekonomickým i ekologickým předělům na Zemi — ze vzduchu je vidět jako čára, kde končí les. Není to hranice na ležérní překročení a tak by se s ní nemělo zacházet.

Santo Domingo leží na jižním pobřeží zhruba uprostřed. Punta Cana je na východním cípu asi 200 kilometrů daleko, Puerto Plata na severním pobřeží, Samaná je poloostrov na severovýchodě. Země je větší, než katalogy naznačují, a lidi obvykle zaskočí právě časy přejezdů.

Tainové žili na Hispaniole staletí, když sem v prosinci 1492 přistál Kolumbus, nechal tu vrak Santa Maríe a 39 mužů v pevnůstce La Navidad. Když se vrátil, byli všichni mrtví. To, co následovalo, se stalo šablonou pro celou Ameriku: během zhruba padesáti let se tainská populace téměř úplně zhroutila pod nemocemi, nucenou prací a násilím.

Santo Domingo, založené v letech 1496–1498, se stalo prvním sídlem španělské moci v Novém světě — první katedrála (1541), první univerzita (1538), první nemocnice, první dlážděná ulice. A také místem, kde poprvé nahlas zazněly spory o morálku dobývání: mnich Antón de Montesinos tu roku 1511 z kazatelny odsoudil zacházení s Tainy.

Španělská pozornost se přesunula ke stříbru na pevnině a kolonie zůstala chudá a řídce držená. Francie obsadila západní třetinu — z níž se stalo Saint-Domingue a po jediné úspěšné velké otrocké revoluci v dějinách Haiti. Haiti pak celý ostrov ovládalo v letech 1822–1844, a právě proti tomu byla vyhlášena dominikánská nezávislost. Země se roku 1861 znovu připojila ke Španělsku a v letech 1863–1865 vybojovala restaurační válku, aby se z toho dostala.

Spojené státy zemi okupovaly v letech 1916–1924 a četnictvo, které přitom vybudovaly, vyprodukovalo Rafaela Trujilla. Ten Dominikánskou republiku ovládal od roku 1930 až do svého zavraždění v roce 1961, a to jako jednu z nejúplnějších a nejosobnějších diktatur 20. století. Hlavní město přejmenoval po sobě. V roce 1937 nařídil masakr Haiťanů v pohraničí — petrželový masakr, při němž byly zabity tisíce lidí. V roce 1960 jeho agenti zavraždili tři sestry Mirabalovy; datum 25. listopadu je dnes Mezinárodním dnem OSN za odstranění násilí páchaného na ženách.

V roce 1965 následovala občanská válka a s ní druhá americká intervence. Demokratická politika se stabilizovala pomalu od konce 70. let a moderní země — turismus, zóny volného obchodu, těžba, remitence a jedna z nejrychleji rostoucích ekonomik Latinské Ameriky — se stavěla od 90. let. Růst je skutečný; jeho rozdělení rovnoměrné není.

Dominikánskou republiku nelze pochopit bez hranice. O Hispaniolu se dělí dvě země: jedna má HDP na hlavu zhruba desetkrát vyšší než druhá, jedna je stabilní a druhá v dlouhodobém rozkladu státu. Těch 376 kilometrů hranice mezi nimi patří k nejnerovnějším pozemním hranicím na světě a vztah přes ni utváří dominikánskou politiku mnohem víc než cokoli, co souvisí se Španělskem nebo Spojenými státy.

Nic z toho nedělá z Dominikánské republiky složité nebo nebezpečné místo — resortní východ i turistický sever jsou od hranice daleko a nedotčené. Ale průvodce, který popíše pláže a vynechá ústřední politický fakt ostrova, není průvodce, ale katalog.

Dominikánský společenský život je hlasitý, fyzický a odehrává se převážně venku. Z zaparkovaných aut hraje hudba v hlasitosti, která by ve střední Evropě ukončila přátelství. Pozdrav znamená dotyk. Colmado — nárožní krámek, který čepuje rum po skleničkách a prodává vychlazené pivo a má před sebou plastové židle — je skutečnou jednotkou sousedského života a posedět u něj je nejlevnější způsob, jak zemi pochopit.

Ve Spojených státech žijí asi dva miliony Dominičanů, převážně v New Yorku, a provoz v obou směrech je nepřetržitý. Remitence tvoří významnou část příjmů domácností a kulturní výměna běží oběma směry: bachata odjela do New Yorku a vrátila se změněná a dembow, dnes dominantní zvuk země, je dominikánské přepracování něčeho, co přišlo z Jamajky přes Panamu a Portoriko.

Španělsky, a hodně po svém. Dominikánská španělština polyká koncové s (¿cómo está? zní ¿cómo etá?), měkčí nebo zaměňuje r a l a jede rychle. Kdo si vedl dobře v Madridu, bývá tu první dva dny pokorný. Pak už to jde rychle.

Anglicky se plynně mluví v Punta Caně, Bávaru, Sosúe a Cabarete a jinde jen řídce. Na severním pobřeží překvapivě často narazíte na němčinu. Sto slov španělsky promění celou cestu; s méně než tím zůstane země za sklem.

Aglomerace zhruba 3,5 milionu lidí a hlavní město, které většina návštěvníků Dominikánské republiky úplně vynechá. Je to chyba, byť pochopitelná: město je horké, ucpané a na první pohled nepůvabné. Odměnou je Zona Colonial a za ní skutečné latinskoamerické hlavní město s fungujícím intelektuálním a hudebním životem.

Prakticky: bydlete v Zoně Colonial nebo blízko ní, používejte Uber místo pouličních taxíků a po setmění se chovejte jako v kterémkoli velkém latinskoamerickém městě — rušné ulice ano, prázdné ne. Dvě noci jsou tak akorát; tři, pokud jdete na baseball.

Zapsáno na seznam UNESCO v roce 1990 jako Koloniální město Santo Domingo. Je to kompaktní síť asi tuctu bloků s nepravděpodobnou hustotou prvenství. Je to živá čtvrť, ne zakonzervovaná slupka — lidé tu bydlí a bary na Calle El Conde jsou stejně tak pro místní jako pro návštěvníky.

Projděte to pěšky a brzy — mezi osmou a jedenáctou, než přijde vedro a skupiny z výletních lodí. Pak se stáhněte na oběd do některého dvora a vraťte se v šest, což je hodina, kdy je Zona nejlepší.

Dominikánská republika dala světu dva taneční styly a oba jsou dnes na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO — merengue od roku 2016 a bachata od roku 2019. Nejsou to muzejní kusy. Je to to, co právě teď hraje z colmada na rohu.

Dominikánská republika produkuje víc hráčů Major League Baseball než kterákoli země kromě Spojených států, a to z jedenácti milionů obyvatel. V typické nedávné sezoně byl na den zahájení zhruba každý devátý hráč MLB Dominičan. Žádná jiná země se tomu na hlavu ani nepřiblíží — a není to náhoda, je to průmysl s akademiemi, skauty a přípravou, která začíná ve dvanácti letech.

Punta Cana není město. Je to padesátikilometrový pás pobřeží na východním cípu země — Bávaro, Cabeza de Toro, Uvero Alto, vlastní Punta Cana —, na kterém stojí největší koncentrace all-inclusive resortů v celém Karibiku, obsluhovaná nejvytíženějším letištěm regionu. Existuje díky geografické náhodě: útes před pobřežím, bílý písek, spolehlivé slunce a korálový šelf, který drží vodu mělkou a klidnou.

Posuzováno podle toho, čím to je, je to velmi dobré. Pláže jsou opravdu výborné, moře klidné a teplé, resorty cenově konkurenceschopné a úroveň vysoká. Posuzováno jako způsob, jak poznat Dominikánskou republiku, je to skoro k ničemu — pás je uzavřené prostředí s vlastní ekonomikou a země začíná asi dvacet minut ve vnitrozemí.

Severní pobřeží bylo od 70. let první turistickou oblastí země a je jiné než východ: skutečná města, starší hotelový fond, hory spadající až k moři a severovýchodní pasáty, které z něj udělaly centrum vodních sportů. Také víc deště, divočejší vodu a podstatně víc charakteru.

Poloostrov Samaná je to nejlepší z obou polovin země: zelené hory, palmami lemované pláže, které unikly resortní hradbě, a od poloviny ledna do poloviny března jedno z nejdůležitějších rozmnožovacích území keporkaků na Zemi. Rodit a pářit se sem připlouvá podstatná část celé severoatlantické populace.

Dostupnost se dramaticky zlepšila s dálnicí Autopista del Nordeste — ze Santo Domingo na Samaná za asi 2,5 hodiny — a letiště El Catey (AZS) přijímá i některé mezinárodní lety. Je to část země, které se nejvíc vyplatí věnovat celý týden.

Santiago de los Caballeros je druhé město země, asi milion lidí, a hlavní město Cibaa — úrodného vnitrozemského údolí, kde roste tabák, kakao a káva a které se považuje za autentickou Dominikánskou republiku na rozdíl od pobřežní a hlavoměstské verze.

Čtvrtina země, kam skoro nikdo nejezdí, a ta, která se za námahu odmění nejvíc. Jihozápad je suchý, hornatý a chudý, s pobřežím oblázkových pláží pod útesy, s nejnižším bodem Karibiku, se solnými pláněmi a s plážou na konci mizerné cesty, která je opravdu nejkrásnější v zemi.

Cordillera Central je překvapením celé země: borový les, řeky studené až to není příjemné, jahodová a zelinářská pole a čtyři vrcholy nad 3 000 metrů. Constanza leží v 1 200 metrech a v zimě tam mrzne. Nevypadá to ani trochu jako katalog, a přesně o to jde.

Dominikánská kuchyně je španělská, africká a tainská, postavená na rýži, fazolích, hlízách, vepřovém a plantainech a kořeněná směsí sazón — základem z česneku, oregana, paprik a koriandru, který jde skoro do všeho. Pálivá není. Zasytí do míry, která návštěvníky zaskočí, a ve své nejlepší podobě — dobré sancocho, pořádně vysmažený chicharrón — je opravdu výborná.

Dominikánská republika je vážná rumová země — cukrovarnický průmysl, který postavil ekonomiku východu, po sobě zanechal tři velké značky, souhrnně zvané tři B. Pivo znamená jednu věc a podává se v teplotě, která má vlastní jméno.

Vnitrozemí definují tři plodiny a kolem každé z nich se dá postavit celý den. Země je největším světovým vývozcem bio kakaa i největším vývozcem ručně balených doutníků a pěstuje vysokohorskou arabiku, která se skoro nikdy nedostane ven.

Tropické, celoročně teplé a méně jednotné, než by jedna celostátní předpověď naznačovala: jih a východ jsou sušší, severní pobřeží vlhčí a v horách je zima. Teploty na pobřeží se drží na 26–31 °C skoro bez ohledu na měsíc; mění se déšť, stav moře a ceny.

Dominikánská republika má víc mezinárodních letišť než kterýkoli soused, což je výhoda i past — přílet na špatné letiště může znamenat pětihodinový transfer. Vybírejte letiště podle regionu, ne podle ceny letenky.

Tohle je jedna z nejsnáze dosažitelných karibských destinací z Evropy, protože ji tvrdě létá zájezdový trh. V zimě sem míří přímé chartery z dlouhého seznamu evropských měst a pravidelné spoje z Madridu, Paříže, Frankfurtu a Amsterdamu létají celoročně.

V Dominikánské republice existují dvě cenové hladiny a sotva se překrývají. Uvnitř resortu nebo turistického pásu platíte mezinárodní ceny; dvacet minut odtud platíte dominikánské, které patří k nejnižším v Karibiku. Následující částky jsou na osobu a den v amerických dolarech v hladině roku 2026, bez letenky.

Nabídka ubytování je nezvykle polarizovaná: na jednom konci obrovské all-inclusive resorty, na druhém levné místní hotely a penziony a mezi tím mimo pár měst poměrně málo. Na výběru regionu záleží víc než na výběru hotelu.

Jedna památka světového dědictví a dva zápisy na seznamu nehmotného kulturního dědictví — nezvyklý poměr, a pro zemi, jejímiž největšími vývozy jsou město, dva tance a baseballová líheň, přesný.

Dominikánská republika je destinace, kterou si lidé rezervují, aniž by si ji vybrali — letenka byla levná, zájezd dobrý, pláž na fotce. Je to naprosto rozumný způsob, jak se někam dostat, a ty pláže opravdu vypadají jako v katalogu. Ale all-inclusive týden je tady dovolená v nádobě ve tvaru země, a ta nádoba je jediné, co většina lidí kdy uvidí.

Náprava je malá. Dva dny v Santo Domingu, nebo autokar na Samaná, nebo odpoledne na baseballu, nebo jedno jídlo v comedoru, kde je menu napsané křídou. Kterákoli z těch věcí promění plážový týden v cestu. Po zemi se cestuje snadno, autobusy jsou dobré a lidé mají se špatnou španělštinou trpělivost.

Těžší je vidět to místo celé. Tohle je země s opravdu brutálním dvacátým stoletím, s živou a bolestivou otázkou ohledně lidí, s nimiž sdílí ostrov, a s ekonomikou, v níž návštěvník a člověk, který ho obsluhuje, žijí sto metrů od sebe ve dvou různých světech. Nic z toho není důvod sem nejet. Je to důvod přijet spíš zvědavý než jen pohodlný.

— Radim Kaufmann