Curaçao

Curaçao je největší z nizozemských ostrovů ABC a z celé trojice ten, který nejvíc odmění cestovatele, jenž chce skutečné místo, a ne resort. Hlavní město Willemstad je na seznamu světového dědictví UNESCO a vypadá jako Amsterdam procezený karibským sluncem; závětrné pobřeží nabízí pětatřicet pláží a pětašedesát potápěčských lokalit, do většiny z nichž se dá vejít rovnou z písku; a 156 tisíc místních mluví kreolským jazykem papiamentu, který nikde jinde na světě v této podobě neexistuje.

Od sousedních ostrovů ho odlišují tři věci. Je suchý — kaktusy, stromy divi-divi natrvalo ohnuté pasátem a vnitrozemí, které připomíná spíš Baja California než tropický ostrov. Leží pod hurikánovým pásem a za celou zaznamenanou historii ho přímý hurikán nikdy nezasáhl, takže je to jedna z mála opravdu celoročních karibských destinací. A jako autonomní země Nizozemského království běží na evropské infrastruktuře — dobré silnice, pitná voda z kohoutku, fungující nemocnice — a přitom zůstává nezaměnitelně sám sebou.

Co Curaçao není, je ostrov masové turistiky. Zajíždějí sem výletní lodě a existuje resortní pás, ale návštěvnost je zlomkem Aruby a ostrov se kolem ní nepřestavěl. Stejně tolik času strávíte v sousedských snèks a restauracích v plantážních domech jako v čemkoli postaveném pro vás.

Tento průvodce pokrývá celý ostrov: obě poloviny Willemstadu a jeho čtyři století historie, pláže a potápění z břehu, což je hlavní důvod, proč sem většina lidí jede, divoký západ s parky Christoffel a Shete Boka, plameňáky a solné pánve na východě, keshi yenu a Blue Curaçao — a všechno praktické od nové měny po zásuvky na 127 voltů.

Původ jména je opravdu nejistý. Nejodolnější teorie ho odvozuje od původních Caquetíů, arawackého lidu, který tu žil přes dva tisíce let, a od jména, které Španělé zapsali jako Curaçao. Konkurenční verze ho odvozuje z portugalského coração, „srdce“, a třetí — ta, kterou má rád turistický úřad — od námořníků vyléčených ze skorbutu místními citrusy, což by z ostrova dělalo „ostrov uzdravení“. Vyberte si; všechny tři se tu vyprávějí s přesvědčením.

V papiamentu se ostrov jmenuje Kòrsou a jeho obyvatelé Yu di Kòrsou — „děti Curaçaa“. Láskyplná národní zkratka zní Dushi Kòrsou: dushi znamená sladký, milý, výborný a používá se se stejnou upřímností pro člověka, talíř jídla i ostrov samotný. Uslyšíte to do hodiny po přistání.

Ústavně je Curaçao od 10. října 2010 autonomní zemí Nizozemského království, kdy se rozpadly Nizozemské Antily. Vládne si téměř ve všem; království zajišťuje obranu, zahraniční politiku a občanství. Obyvatelé mají nizozemské pasy a jsou občany EU, ale samotný ostrov stojí mimo Evropskou unii jako zámořská země a území. Ten rozdíl je důležitý — pro víza, celní pravidla i mobilní roaming.

Vlajka z roku 1984 je modrá pro moře a nebe, se žlutým pruhem pro slunce a dvěma bílými hvězdami pro Curaçao a jeho neobydlený satelit Klein Curaçao. Pět cípů každé hvězdy prý zastupuje pět kontinentů, odkud jeho lidé přišli — což je u ostrova postaveného Arawaky, Iberočany, Nizozemci, Afričany, sefardskými Židy a Latinoameričany skoro doslova pravda.

Curaçao leží v jižním Karibiku, pouhých 65 km od venezuelského pobřeží a hluboko pod hurikánovým pásem. Se 444 km² je největší z ostrovů ABC — Aruba, Bonaire, Curaçao — měří 61 km na délku a 5 až 14 km na šířku. Pro měřítko: je zhruba poloviční proti rozloze Prahy a přejedete ho po celé délce za hodinu a půl.

Geologie je důvodem, proč se tu tak dobře potápí. Ostrov je zdvižený korálový vápenec téměř bez řek, a tedy téměř bez splavovaných sedimentů: viditelnost pod hladinou běžně přesahuje 30 metrů a útes začíná pár metrů od břehu, než se zlomí do stěny.

Curaçao se táhne od severozápadu k jihovýchodu, přičemž Willemstad leží zhruba ve dvou třetinách jižního pobřeží. Ostrov se dělí na Banda Abou (západ — pláže, parky, plantážní domy) a Banda Ariba (východ — Jan Thiel, Spanish Water, solné pánve a letiště).

Vzdálenosti jsou malé a silnice dobré: z Willemstadu do Westpuntu na západním konci je to asi 45 minut, do Jan Thielu 15, na letiště 20. Mimo město prakticky neexistuje veřejná doprava použitelná pro návštěvníky, takže půjčené auto je výchozí doporučení pro každého, kdo tu zůstane déle než dva dny.

Caquetíové, arawacký lid z jihoamerické pevniny, žili na Curaçau přes dva tisíce let před příchodem Evropanů. Jejich petroglyfy se dochovaly v jeskyních Hato a na několika vnitrozemských lokalitách. Alonso de Ojeda ostrov v roce 1499 zabral pro Španělsko; když tu nenašli zlato ani pitnou vodu, prohlásili ho za isla inútil, neužitečný ostrov, pásli na něm dobytek a většinu původních obyvatel deportovali na Hispaniolu.

Nizozemská Západoindická společnost obsadila ostrov roku 1634 — ne kvůli zemědělství, ale kvůli přístavu a soli. Během jedné generace se z Willemstadu stala jedna z nejvýznamnějších obchodních stanic Karibiku a od 60. let 17. století největší otrokářské překladiště regionu. Zotročené Afričany tu vyloďovali, drželi a prodávali dál do celé španělské Ameriky. To je ústřední fakt dějin ostrova a Curaçao ho nezjemňuje: Muzeum Kura Hulanda v Otrobandě, postavené kolem bývalého otrokářského dvora, patří k nejvážnějším muzeím atlantického obchodu s lidmi na světě.

Velké povstání otroků roku 1795, které vedli Tula a Bazjan Karpata pod dojmem haitské revoluce, bylo po měsíci potlačeno; Tula byl popraven se záměrnou brutalitou. Dnes je národním hrdinou, 17. srpen je Dnem Tuly a Nizozemsko se v roce 2022 za svou roli v otroctví formálně omluvilo. Samotné zrušení otroctví přišlo až v roce 1863.

Dvacáté století přepsala ropa. Venezuelská naleziště u Maracaiba se nedala zpracovávat na místě, a tak Shell postavil roku 1918 na Schottegatu rafinerii, která přitáhla dělníky z celého Karibiku, Madeiry i Asie a proměnila tichý obchodní ostrov v průmyslovou ekonomiku. Rafinerie ovládala Curaçao celé století — ekonomicky, ekologicky i politicky — než utlumila provoz; co s areálem dál, je pořád živý spor.

Politicky: všeobecné volební právo v roce 1949, autonomie v rámci království 1954, dělnické povstání 30. května 1969, které zapálilo část Willemstadu a vynutilo skutečnou politickou změnu pro afro-curaçaoskou většinu, a nakonec rozpuštění Nizozemských Antil 10. října 2010, kdy se Curaçao stalo samostatnou zemí.

Každý poctivý průvodce Curaçaem musí říct, k čemu ten přístav sloužil. Zhruba mezi lety 1660 a 1795 proplulo Willemstadem podle odhadů několik set tisíc zotročených Afričanů, které Západoindická společnost držela ve dvorech u vody, než je prodala dál do španělských kolonií. Pastelové kupecké domy na Handelskade byly přímo či nepřímo zaplaceny právě tímto obchodem.

Jedna praktická poznámka: vyhraďte si na Kura Hulandu poctivé dvě hodiny a jděte tam před plážemi, ne po nich. Změní to, jak čtete zbytek ostrova — včetně veselého plovoucího trhu, který je moderním potomkem téže karibsko-venezuelské obchodní sítě.

Sto padesát šest tisíc obyvatel Curaçaa patří k nejskutečněji multikulturním populacím Ameriky: africké, nizozemské, sefardsko-židovské, portugalské a madeirské, venezuelské a kolumbijské, libanonské, čínské, indické a surinamské kořeny navrstvené na arawacký základ. Na ostrově, který přejedete za hodinu a půl, žije přes padesát národností — a výsledná kultura je karibská, evropská i jihoamerická zároveň, aniž by byla odvozeninou kterékoli z nich.

Jedna společenská poznámka, kterou stojí za to mít s sebou: dějiny barvy pleti a třídy na Curaçau nejsou uzavřené a rozdíl mezi bohatými, převážně bílými a expatskými čtvrtěmi a čtvrtěmi Otrobandy a Bandabou je vidět. Curaçaoané o tom mezi sebou mluví otevřeně. Návštěvníka, který přijede s hotovými názory, zdvořile vyslechnou a nebudou s ním souhlasit; návštěvník, který se ptá, dostane mnohem lepší rozhovor.

Papiamentu je kreolština postavená na portugalštině a španělštině, do níž jsou vetkána nizozemská, anglická, arawacká a západoafrická slova, a mluví jí jako mateřštinou skoro každý na ostrově. Není to nářečí ani pidžin: má normalizovaný pravopis, noviny, literaturu, vlastní školní výuku a oficiální status vedle nizozemštiny a angličtiny. Poslouchat ji je jedna z opravdových radostí ostrova — zní jako portugalština, kterou mluví někdo ve velmi dobré náladě.

Většina místních plynule přechází mezi čtyřmi jazyky — papiamentu, nizozemštinou, angličtinou a španělštinou — často uvnitř jedné věty. Anglicky se domluvíte naprosto bez problémů. Naučit se šest slov papiamentu je tedy zcela dobrovolné a zcela se to vyplatí, protože to nikdo nečeká a všichni si toho všimnou.

Pozor na pravopis: papiamentu s u je norma na Curaçau a Bonaire, papiamento s o je arubská. Rozdíl je malý, místní a občas je to otázka hrdosti.

Willemstad je hlavní město, důvod existence ostrova a od roku 1997 město na seznamu světového dědictví UNESCO. Historické centrum stojí po obou stranách úzké zátoky Sint Anna, která prořezává město až k hlubokému přístavu Schottegat za ním. Všechno zajímavé je na jednom nebo druhém břehu a přechod mezi nimi je sám o sobě atrakcí.

Punda — „Špice“

Původní osada z roku 1634, rozvržená do pravidelné sítě za pevností Fort Amsterdam, kde dodnes sídlí vláda. Její nábřeží Handelskade je ta řada pastelových štítových kupeckých domů z každé fotografie nizozemského Karibiku. Za ním jsou obchodní ulice Breedestraat a Heerenstraat, Starý trh (Marshe Bieu) na oběd a plovoucí trh, kde venezuelští obchodníci prodávají ovoce, zeleninu a ryby přímo z lodí kotvících podél Sha Caprileskade.

Otrobanda — „Druhá strana“

Působí starší, drsněji a je mnohem zajímavější na procházku. Otrobanda vyrostla jako čtvrť svobodných a dělníků a má nejlepší street art na ostrově, jeho nejzajímavější malé restaurace a Museum Kura Hulanda. Rif Fort u ústí přístavu se proměnil v gastronomicko-obchodní komplex, který je příjemný a naprosto nereprezentativní pro čtvrť za ním.

Scharloo a Pietermaai

Scharloo byla čtvrť bohatých židovských kupeckých rodin; její zdobené vily podél Scharlooweg sahají od bezvadně opravených po velkolepě zchátralé a turisté sem prakticky nechodí. Pietermaai hned východně od Pundy byla podobně opuštěná a dnes je z ní restaurační a noční čtvrť ostrova — koloniální fasády, dvorky, koktejly.

Most královny Emmy

„Houpající se stará dáma“ je pontonový most, který se až třicetkrát denně odklopí stranou, aby pustil lodě do přístavu. Přejít ho je zdarma; stát na něm, když se otevírá, a nechat město pomalu rotovat kolem sebe, je ta malá nezapomenutelná věc na Willemstadu. Když je otevřený, převážejí pěší zdarma přívozy.

Sefardští Židé vyhnaní z Iberského poloostrova a později z nizozemské Brazílie začali na Curaçao přicházet od roku 1651 a obec, kterou založili — Mikvé Israel-Emanuel — je nejstarší nepřetržitě existující židovskou obcí v Americe. Její synagoga vysvěcená roku 1732 je nejstarší dochovanou synagogální budovou na západní polokouli, která se dodnes používá.

Podlaha je pokrytá pískem. Vysvětlení se různí a obec nabízí všechna: připomínka pouště při odchodu z Egypta; připomínka písku, který tlumil kroky v tajných synagogách za inkvizice; a prostě to, čím karibské podlahy bývaly. Ať je to kterékoli, chodit po ní je důvod, proč sem přijít.

Přilehlé Židovské kulturně-historické muzeum uchovává rituální předměty ze 17. století a hřbitov Beth Haim v Blenheimu, používaný od roku 1659, je nejstarším dochovaným evropským hřbitovem v Americe — leží ale ve stínu staré rafinerie a jeho kameny tím vážně utrpěly.

Význam komunity pro ostrov je nepoměrný k její velikosti. Sefardské kupecké rodiny postavily velkou část Pundy a Scharloa, financovaly obchod, ze kterého přístav žil — a jako každá kupecká vrstva v Karibiku 17. století se podílely na otrokářské ekonomice. Obojí patří k historii a muzeum to říká.

Západní třetina ostrova je místo, kde Curaçao přestává být nizozemské a stává se divokým: kaktusové kopce, plantážní domy, nejlepší pláže a dva národní parky. Vyhraďte si minimálně celý den; půjčené auto je prakticky nutnost.

Silnice na západ (Weg naar Westpunt) je dobrý asfalt; odbočky k menším plážím často ne. Běžné půjčené auto je pomalu zvládne všechny, ale před výpravou na Playa Jeremi si přečtěte, co pojistka říká o nezpevněných cestách.

Východně od Willemstadu se ostrov zplošťuje do solných pánví, mangrovů a velké vnitrozemské zátoky Spanish Water. Je tu většina resortů, letiště a ostrovní plameňáci.

Na východě je také pštrosí farma u Groot St. Joris, která je přesně tak nepravděpodobná, jak zní, a upřímně zábavná — a vedle ní aloová plantáž, kde se dodnes zpracovává tradiční léčivá plodina ostrova.

Curaçao má přes pětatřicet pláží, téměř všechny na chráněném jižním pobřeží a téměř všechny jsou to spíš malé zátoky než dlouhé pásy písku. Několik z nich vybírá skromné vstupné (zhruba 3–10 USD), za které máte toalety, lehátka, bar a obvykle i potápěčské centrum; ty zdarma nemají nic, což bývá právě jejich smysl.

Dvě praktičnosti. Řada pláží má kamenitý nebo korálový vstup, takže boty do vody jsou opravdu užitečné. A opalovací krém šetrný k útesům tu má smysl — útes začíná pár metrů od písku a krém s oxybenzonem je na něm během pár minut.

Curaçao je jednou z nejlepších destinací na světě pro potápění z břehu. Přes pětašedesát pojmenovaných lokalit, do většiny z nichž se vchází z pláže, viditelnost běžně nad 30 metrů, voda 26–28 °C po celý rok, na závětrné straně zanedbatelný proud a lemový útes, který začíná mělko a pak se zlomí do stěny. Nepotřebujete loď a na velké části ostrova nepotřebujete ani průvodce.

Mořský park Curaçao dnes chrání celé závětrné pobřeží a zdejší útes prošel posledními dvěma dekádami karibského blednutí koráli znatelně lépe než většina regionu. Potápěči platí skromný poplatek za mořský park; zaplaťte ho.

Pro šnorchlaře je podstatné, že nepotřebují skoro nic. Dvojitý útes na Playa Porto Mari, želvy na Playa Lagun, Tugboat a domácí útesy v Jan Thielu a Director's Bay — do všeho se vchází pěšky. Vezměte si vlastní masku: půjčené sedí špatně a netěsnící maska zkazí celý týden.

Suchý ostrov živí zvláštní a velmi specifickou sadu zvířat a ta na Curaçau jsou většinou vidět bez námahy — leguáni sedí na zdi vašeho hotelu a plameňáci stojí u silnice.

Rostliny jsou stejně svérázné jako zvířata: sloupovitý kaktus kadushi (ze kterého se vaří polévka), kaktusové ploty datu, které se pořád vysazují jako živé zdi, aloe a stromy divi-divi ohnuté větrem, které neomylně ukazují k jihozápadu, protože pasát nikdy nepřestává foukat.

Kuminda krioyo — kreolské jídlo — je vlastní kuchyně Curaçaa, poskládaná z nizozemských, západoafrických, portugalských, indonéských a latinskoamerických dílů. Je to kuchyně dušených mas a přílohy ze škrobu: nemoderní, štědrá a nejlepší k obědu na tržnici nebo ve snèku, ne k večeři v restauraci.

Kde jíst: Marshe Bieu (Starý trh) v Pundě na jídelnový oběd ze stobá a funchi u dlouhých stolů, sousední stánky na Plasa Bieu, Pietermaai na večeři a jakýkoli snèk u silnice v Otrobandě nebo Bandabou na to pravé. Nedělní krioyo brunch je instituce.

Ostrov dal jméno jednomu z nejrozpoznatelnějších likérů světa a ten příběh je lepší než ten koktejl. Když sem Španělé v 16. století přivezli valencijské pomeranče, suchá půda a slaný vzduch způsobily mutaci: malý, hořký, prakticky nepoživatelný plod, kterému místní říkají laraha. Dužina je k ničemu. Sušená kůra je, jak se ukázalo, mimořádně aromatická.

Senior & Co. v Landhuis Chobolobo vyrábějí originál od roku 1896 v měděných destilačních přístrojích a jsou jediní, kdo ho smí nazývat Curaçao z Curaçaa. Prohlídka je krátká, levná, samoobslužná a končí v degustační místnosti; jděte tam už jen kvůli vůni sušících se kůr. Zásadní detail: původní likér je čirý. Modrá se přidala čistě z marketingových důvodů ve 30. letech a oranžová, zelená i červená verze jsou tentýž destilát s jiným barvivem. Domů si vozte čirý Triple Sec.

Večery na Curaçau běží ve třech polohách a většina návštěvníků za týden ochutná všechny.

Curaçao má polosuché tropické podnebí: teplo, sucho a vítr, prakticky bez sezónních výkyvů. Denní teploty se drží na 28–32 °C celý rok, noční na 24–26 °C a moře na 26–28 °C. Stálý východní pasát je to, co dělá poledne snesitelným — a co dělá severní pobřeží neplavatelným.

Pro potápěče prakticky neexistuje špatná sezóna, i když severní vlnobití od prosince do února zvedne kal a zavře exponované lokality — což je přesně doba, kdy je Boka Pistol v Shete Boka nejvelkolepější. Obojí najednou mít nemůžete.

Mezinárodní letiště Curaçao (CUR), kterému pořád všichni říkají Hato, leží patnáct minut severně od Willemstadu. Je moderní, malé a přehledné.

Parkování v Pundě je obtížné; použijte parkoviště v Otrobandě a přejděte most královny Emmy pěšky, což je rychlejší a podstatně příjemnější. Palivo se prodává v litrech a účtuje v guldenech, čerpací stanice jsou samoobslužné s platbou kartou.

Z Prahy, Vídně ani Bratislavy přímý let neexistuje. Každá trasa vede přes Amsterodam, a právě to dělá plánování téhle cesty nezvykle jednoduchým.

Vstup: Curaçao je součástí Nizozemského království, ale není součástí EU ani Schengenu — schengenské vízum sem neplatí a volný pohyb osob v rámci EU tady také ne. Prakticky občané ČR na turistický pobyt do 90 dnů vízum nepotřebují, ale každý musí před příletem vyplnit online imigrační kartu a mít zpáteční letenku, doklad o ubytování a platné cestovní pojištění. Podmínky se mění — ověřte si je na oficiálním portálu a na mzv.gov.cz těsně před cestou a zvažte registraci v systému DROZD.

Praktické rozdíly proti Evropě: zásuvky jsou americké (typ A/B) a napětí 127 voltů, což je jinak než kdekoli v Evropě — nabíječky na telefon a notebook to zvládnou, fén ani cestovní varná konvice ne. Roamingová pravidla EU tu neplatí, protože ostrov je mimo Unii; kupte si místní předplacenou SIM. A evropský průkaz zdravotního pojištění tu neplatí, takže cestovní pojištění s krytím léčebných výloh (a u potápěčů i dekompresní nehody) není volitelné.

Ceny počítejte v dolarech, ne v eurech: hotovost si vyměňte na USD ještě doma nebo vybírejte dolary z bankomatu na místě. Týden ve dvou s letenkami, půjčeným autem a apartmánem vyjde orientačně na 60–90 tisíc Kč, s potápěčským balíčkem o něco výš.

Dvě věci si vyřiďte před odletem: online imigrační kartu, kterou musí podat každý návštěvník, a cestovní pojištění s krytím léčebných výloh — u potápěčů členství v DAN. Ani jedno netrvá dlouho a obojí se kontroluje.

Spropitné: řada restaurací připočítává servisní poplatek 10–15 %; než přidáte další, mrkněte se na účet. Jinak se zaokrouhluje nahoru a potápěčským průvodcům a posádkám lodí se dává stejně jako kdekoli jinde.

Curaçao je na karibské poměry středně drahé — jednoznačně levnější než Aruba nebo Svatý Bartoloměj, zhruba srovnatelné s Bonaire a mnohem levnější než obojí, pokud si vaříte a chodíte na pláže zdarma. Ceny níž jsou v amerických dolarech, protože v nich se tu fakticky všechno počítá.

Reálné denní rozpočty: 80–120 USD na osobu při vlastním vaření, sdíleném autě a plážích zdarma, 150–250 USD ve středním standardu s restauracemi a potápěním. Týden potápění z břehu s apartmánem a autem patří k nejlepším poměrům cena/výkon v celém Karibiku.

Kde na Curaçau bydlíte, rozhoduje o povaze dovolené víc než na většině ostrovů, protože vzdálenosti jsou přesně tak velké, aby na tom záleželo.

Osvědčená taktika: tři až čtyři noci v Pietermaai kvůli městu, muzeím a jídlu, zbytek týdne v apartmánu na západě kvůli plážím a potápění. Nestojí to nic navíc a dostanete oba ostrovy, kterými Curaçao je.

Historické centrum Willemstadu, vnitřní město a přístav byly na seznam světového dědictví zapsány v roce 1997 jako mimořádný příklad evropského koloniálního urbanismu přizpůsobeného tropům — a jako sídlo, jehož architektura zaznamenává čtyři století nizozemských, španělských, portugalských a karibských kontaktů.

Zápis pokrývá čtyři historické čtvrti: Pundu (opevněné jádro z roku 1634), Otrobandu (město 18. století na protějším břehu), Scharloo (kupecké vily) a Pietermaai, spolu se zátokou Sint Anna a systémem pevností. Co UNESCO vyzdvihuje, je právě to přizpůsobení: nizozemské štítové formy přestavěné s galeriemi, okenicemi a verandami pro podnebí, pro které nikdy nevznikly.

Slavné barvy mají obehranou historku o původu: guvernér Albert Kikkert prý na začátku 19. století zakázal bílé fasády, protože z jejich odlesku dostával migrény — a podle některých verzí proto, že vlastnil továrnu na barvy. Nejspíš je to legenda. Barvy jsou nicméně dnes chráněné a paleta regulovaná.

Projít celou památku zabere půl dne a nestojí nic: Fort Amsterdam, Handelskade, plovoucí trh, přes most královny Emmy, Otrobandou ke Kura Hulandě a zpátky po Scharloowegu. Rekonstrukce je nerovnoměrná — bezvadná na nábřeží, ruinózní o dvě ulice dál — a právě ten kontrast je součástí toho, co je tu k vidění.

Curaçao má malý, pluralitní a v zásadě svobodný tisk. Hlavními deníky jsou Amigoe (nizozemsky) a Extra a Èxtra (v papiamentu), anglicky vycházející Curaçao Chronicle a Antilliaans Dagblad pokrývá širší nizozemský Karibik. Svoboda tisku je chráněná zákonem i v praxi a platí standardy království.

Vysílání: TeleCuraçao je hlavní místní kanál, nizozemské veřejnoprávní stanice chodí přes satelit a rozhlas znamená víc než televize — Dolfijn FM, Hit Radio a Easy FM, které se v karnevalové tumbové sezóně stávají nervovou soustavou ostrova.

Digitálně odvádějí většinu práce Facebook a WhatsApp, turistiku dělá Instagram. Druhý mediální příběh ostrova je ten, který se objevuje v zahraničních titulcích: Curaçao je dlouhodobě licenční jurisdikcí velké části světových provozovatelů online hazardu a přestavba tohoto licenčního režimu pod novým úřadem Curaçao Gaming Authority patří k větším domácím politickým tématům dekády.

Pro návštěvníky: místních zpráv v angličtině je málo, ale Chronicle pokrývá to podstatné — a stránka s námořní předpovědí curaçaoské meteorologické služby je ta, kterou by si potápěči a jachtaři měli uložit do záložek.

Baseball je sportem ostrova a jeho bilance je opravdu mimořádná. Populace 156 tisíc lidí dala světu Andruwa Jonese, Kenleyho Jansena, Juricksona Profara, Ozzieho Albiese, Didiho Gregoriuse, Jonathana Schoopa i Rogera Bernadinu — a willemstadský tým Pabao vyhrál v roce 2004 Little League World Series a od té doby se několikrát probojoval do finále. Skauti MLB jsou tu trvale a hřiště má každá čtvrť.

Ještě se hodí: řidičský průkaz (mezinárodní se doporučuje, i když ho většinou nechtějí), tablety proti mořské nemoci na přeplavbu na Klein Curaçao a vodotěsný vak na lodní výlety. Nechte doma eura — vyměňte si je za dolary doma, nebo dolary vyberte na místě.

Kliknutím obrázek zvětšíte. Byli jste na Curaçau? Pošlete své fotky na photos@kaufmann.wtf a rádi je tu uveřejníme s uvedením autora.

Handelskade

Nábřeží UNESCO za zlaté hodiny

Punda od vody

Nizozemské štíty přizpůsobené tropům

Houpající se stará dáma

Pontonový most, který se třicetkrát denně odklopí

Ulice Pundy

Okenice, štíty a regulovaná paleta barev

Plovoucí trh

Venezuelské lodě s ovocem a rybami, jako už po generace

Mikvé Israel-Emanuel

Rok 1732 a písková podlaha, po které se má chodit

Pietermaai

Ze zchátralé čtvrti se stal jídelní stůl ostrova

Grote Knip

Nejfotografovanější pláž ostrova — a zdarma

Cas Abao

Pudrový písek, plné zázemí, útes kousek od břehu

Závětrná stěna

Pětašedesát lokalit, do většiny se vchází z písku

Národní park Christoffel

Kaktusy, jeleni a jediný skutečný výstup na ostrově

Shete Boka

Sedm zátok, kde Atlantik detonuje ve vápenci

Klein Curaçao

Pětadvacet kilometrů od pobřeží, opuštěný maják a vraky

Gran Marcha

Závěrečný průvod dvouměsíční karnevalové sezóny

Landhuis Chobolobo

Kde se od roku 1896 vyrábí pravý curaçaoský likér

Blue Curaçao

Původně čirý — modrá byla marketingový nápad 30. let

Před cestou si vždy projděte aktuální doporučení MZV ČR a zvažte registraci v systému DROZD. Zápis Willemstadu na seznam UNESCO najdete na whc.unesco.org.

Na obrazovce: před ponorem si najděte záběry z vraků Tugboat a Superior Producer a průvod Gran Marcha, pokud chcete pochopit, proč karneval trvá dva měsíce. Vzdělávací materiály muzea Kura Hulanda o obchodu s otroky mají větší cenu než jakýkoli cestovatelský vlog.