Konžská republika

Konžská republika je menší, tišší a podstatně přístupnější z obou Kong. Dvě třetiny území pokrývá prales Konžské pánve a — což je ve střední Africe neobvyklé — dobře připravený návštěvník se do toho pralesa opravdu dostane a může stát mezi zvířaty, která v něm žijí.

Argument téhle země stojí na dvou národních parcích. Odzala-Kokoua, jedno z nejstarších chráněných území Afriky, nabízí pěší sledování goril nížinných a mimořádný zážitek z bai, mýtiny bohaté na minerály, kam v pozdním odpoledni vycházejí z okraje lesa sloni pralesní, bongové a sitatungy. Nouabalé-Ndoki na dalekém severu chrání les, kde se nikdy netěžilo dřevo, a šimpanze, kteří vůči lidem neprojevují téměř žádný strach.

Druhou půlku cesty dodává Brazzaville. Zelené, nízké a nespěchající město leží přímo naproti Kinshase — jde o nejbližší dvojici hlavních měst na světě — a je jednou ze dvou kolébek konžské rumby i domovem sapeurů, mužů, kteří berou bezvadné krejčovství jako filozofický postoj.

Nic z toho není levné ani jednoduché. Vízum trvá týdny, lodže v pralese jsou naceněné jako nejdražší safari na kontinentu a mimo obě města je infrastruktura minimální. Ve srovnání s obrovským sousedem za řekou tu ale pečlivě naplánovaná cesta obvykle proběhne podle plánu.

Dva sousední státy se jmenují Kongo, oba podle království Kongo a podle řeky, a zvykem je rozlišovat je podle hlavního města.

Hlavní město nese jméno Pierra Savorgnana de Brazza, naturalizovaného Francouze italského původu, jehož smlouva z roku 1880 s tekeským vládcem Makokem přivedla severní břeh pod francouzskou ochranu. Brazza je mezi koloniálními postavami neobvyklý tím, že jeho pověst zůstala místně vcelku dobrá — z Afriky byl odvolán poté, co podal zprávu o zneužívání ze strany koncesních společností — a mramorové mauzoleum s jeho ostatky bylo v Brazzaville otevřeno roku 2006.

Zelená, žlutá a červená na vlajce jsou panafrické barvy uspořádané do úhlopříčky; heslo zní Unité, Travail, Progrès. Označení Konžan sdílí země se sousedem za řekou, což je další důvod, proč rozlišování obstarávají hlavní města.

Země má 342 000 km² — něco přes čtyřnásobek Česka — a leží na rovníku, což znamená žádná roční období v našem smyslu, jen vlhčí a sušší měsíce. Žije tu šest milionů lidí, většina ve dvou městech a v koridoru mezi nimi, takže sever zůstává téměř prázdný.

Severní prales — departementy Sangha, Likouala a Cuvette — je určujícím rysem země: nepřerušený zápoj protkaný spíš řekami než silnicemi, s oběma národními parky a s částí rašelinišť Cuvette Centrale, obrovského tropického rašelinného ložiska zmapovaného až roku 2017 a sdíleného s DRK. Velké části regionu jsou dosažitelné jen lodí nebo malým letadlem.

Batéké plateaux ve středu a na jihu jsou otevřená savana na písčitých půdách, protkaná galeriovými lesy, srázy a vodopády — krajina naprosto odlišná od zbytku země a z Brazzaville mnohem snáz dosažitelná. Pahorkatina Mayombe na jihozápadě klesá hustým lesem ke krátkému atlantskému pobřeží u Pointe-Noire.

Řeka Kongo a její přítok Ubangi tvoří celou východní hranici. U Brazzaville se řeka rozšiřuje v Pool Malebo, zhruba 35 kilometrů jezerovité vody, aby pak spadla přes Livingstonovy vodopády k moři — proto se do vnitrozemí nikdy nedostala loď od Atlantiku.

Země sousedí s Gabonem a Kamerunem na západě a severozápadě, se Středoafrickou republikou na severovýchodě, s DRK podél řeky na východě a jihu a s angolskou exklávou Cabinda na dalekém jihozápadě.

Zpevněná silnice RN1 mezi Brazzaville a Pointe-Noire, dokončená v desátých letech, zkrátila několikadenní cestu na zhruba osm hodin a je nejdůležitější infrastrukturou země. Starší alternativou je Konžsko-oceánská železnice z roku 1934, která tentýž koridor obsluhuje pomaleji a nezapomenutelněji — pokud zrovna jezdí.

Království a říční obchod

Bantuské národy se tu usazovaly zhruba dvě tisíciletí. Od 14. století ovládalo dolní tok a pobřeží království Kongo — centralizovaný stát, který si vyměňoval vyslance s Portugalskem — zatímco vnitrozemské plošiny držela říše Teke a atlantské pobřeží kolem dnešního Pointe-Noire království Loango. Atlantský obchod s otroky z tohoto pobřeží dvě staletí těžil a státy, které s ním obchodovaly, vyhlodal zevnitř.

Francouzská rovníková Afrika (1880–1960)

Brazzova smlouva z roku 1880 založila francouzský nárok a od roku 1910 se Střední Kongo spravovalo v rámci Francouzské rovníkové Afriky s Brazzaville jako federálním hlavním městem. Koncesní společnosti s monopolem nad obrovskými územími provozovaly kaučukový a slonovinový režim natolik brutální, že sám Brazza byl vyslán ho prošetřit — a na zpáteční cestě roku 1905 zemřel. Konžsko-oceánská železnice, budovaná v letech 1921–1934, stála podle odhadů 17 tisíc životů nucených dělníků; skandál odhalila Francii kniha André Gida Voyage au Congo z roku 1927. Roku 1944 hostilo Brazzaville de Gaullovu konferenci o budoucnosti francouzského impéria a po část války sloužilo jako hlavní město Svobodné Francie.

Nezávislost, marxismus a občanská válka

Nezávislost přišla v srpnu 1960. Roku 1969 se země stala Konžskou lidovou republikou, prvním otevřeně marxisticko-leninským státem Afriky, s jedinou stranou; Marien Ngouabi ji vedl až do svého zavraždění roku 1977 a Denis Sassou Nguesso převzal moc roku 1979. Vícestranické volby roku 1992 přivedly Pascala Lissoubu, uspořádání se ale zhroutilo do milicionářského násilí: první občanská válka v letech 1993–94 a mnohem ničivější v letech 1997–99, soustředěná na Brazzaville a region Pool. Sassou Nguesso se vrátil roku 1997 a drží moc dodnes, díky ústavním změnám rušícím omezení mandátů i věku. Další povstání v Poolu trvalo od roku 2016 do příměří v prosinci 2017.

Ropa, dluh a prales

Ropa objevená na moři od sedmdesátých let udělala ze země významného producenta a financovala stát. Po propadu cen v roce 2014 nastala dluhová krize vyžadující programy MMF. Od té doby vláda čím dál víc nabízí nedotčený prales a rašeliniště jako druhé národní aktivum v mezinárodních klimatických jednáních — a současně licencuje nový průzkum ropy a plynu, část z něj v citlivých oblastech.

Žije tu zhruba 6,1 milionu lidí a země patří k nejurbanizovanějším v Africe: asi dvě třetiny obyvatel jsou v Brazzaville, Pointe-Noire a v koridoru mezi nimi.

Jihu dominují Kongové včetně Larijů z regionu Pool, střední plošiny drží Tekeové a sever Mbochiové a příbuzné skupiny. Tohle dělení sever–jih se desítky let promítá do politiky a bylo zlomovou linií válek devadesátých let. Akaové a další lesní národy severu udržují lovecko-sběračské tradice a vícehlasý zpěv zapsaný UNESCO, přičemž čelí vážné diskriminaci a tlaku na půdu.

Francouzština je jazykem státu a školství. Každodenní život běží na lingalštině na severu a v Brazzaville a na kitubě na jihu. Převažuje křesťanství, obvykle prolnuté se staršími praktikami, a silně jsou zastoupené katolická církev i nezávislé africké církve.

Dva kulturní exporty nesou jméno země dál, než by odpovídalo její velikosti: konžská rumba, sdílená s Kinshasou a od roku 2021 na seznamu UNESCO, a La SAPE, společnost elegantních osob, jejíž členové dělají z krejčovství disciplínu. Ani jedno není muzejní exponát — obojí je současné, běžné a odehrává se v pátek večer v Bacongu.

V Brazzaville žije zhruba dva a půl milionu lidí na ploché terase severního břehu Pool Malebo a město tu velikost nese lehce. Široké bulváry z koloniální doby, mangovníky, nízká zástavba a nespěchavé tempo v něm budí dojem menšího místa — zvlášť po smyslovém náporu Kinshasy, jejíž věže jsou přes vodu jasně vidět.

Budovou, kterou je třeba vidět, je bazilika svaté Anny: dokončená roku 1949 podle návrhu Rogera Erella, vzepjatá parabolická betonová klenba pokrytá zelenými taškami z Pobřeží slonoviny a jeden z nejpozoruhodnějších kostelů poloviny 20. století v Africe. Mémorial Pierre Savorgnan de Brazza z bílého mramoru, otevřené roku 2006, ukrývá malé muzeum. Ve čtvrti Poto-Poto vznikla roku 1951 malířská škola, z níž vzešly protáhlé stylizované figury dnes známé jako styl poto-poto; dílna dodnes prodává přímo návštěvníkům.

Večery patří korzu, nábřežní promenádě, kde se město prochází a kde se přes vodu rozsvěcí Kinshasa. Marché Total v Bacongu je hlavní trh. Noční život znamená živé kapely — rumba, soukous, ndombolo — v barech, které se plní po jedenácté a jedou do časných hodin.

Jedno upozornění: region Pool hned jihozápadně od města zažil povstání ještě v letech 2016–17 a přestože je od té doby klid, není to místo, kam se vydat jen tak. Ve městě platí obvyklý městský rozum — po setmění taxíkem, cennosti mimo dohled a žádné fotografování čehokoli úředního.

Odzala-Kokoua na severozápadě je hlavní taháková položka země. Vznikl roku 1935, patří k nejstarším chráněným územím Afriky — zhruba 13 500 km² pralesa, bažinatých mýtin a ostrůvků savany — a od roku 2010 ho spravuje partnerství konžského státu s organizací African Parks.

Výjimečný je dvěma věcmi. První je pěší sledování goril nížinných: navykání na lidskou přítomnost tu trvalo desítky let trpělivé práce a stopaři znají jednotlivé rodiny. Není tu vůz, není vyhlídková plošina a není odstup — vejdete do hustého lesa a sedíte pár metrů od rodinné skupiny.

Druhou je bai. Jsou to mýtiny, kam minerály bohaté bahno a voda vytahují zvířata zpod zápoje, a sledovat je z vyvýšené plošiny v pozdním odpoledni je nejbližší obdoba savanového napajedla, jakou prales má: sloni pralesní přicházející v rodinách, buvolci, sitatungy, bongové, štětkouni a zvuková kulisa, která nikdy neutichne.

Nouabalé-Ndoki na dalekém severu u kamerunské hranice je náročnější a čistší verzí téhož nápadu. Ve správě s Wildlife Conservation Society chrání zhruba 4 000 km² lesa, kde se nikdy komerčně netěžilo — v tropech opravdu vzácná věc.

Jeho středobodem je Mbeli Bai: bažinatá mýtina, kde se gorily nížinné nepřetržitě pozorují od roku 1995, což z ní dělá nejdéle běžící studii tohoto druhu na světě. Goualougo Triangle, k parku připojený roku 2012, hostí šimpanze natolik neobeznámené s lidmi, že je badatelé popisují jako „naivní" — místo útěku přicházejí blíž se podívat a používají doložené sady nástrojů na lov termitů, které se liší od těch známých odjinud.

Park je součástí památky UNESCO Sangha Trinational, zapsané roku 2012 spolu s kamerunským Lobéké a středoafrickým Dzanga-Ndoki — jediný chráněný blok lesa přes tři země.

Dostat se dovnitř zabere dny a vážné peníze: lety, říční doprava a táborový provoz hluboko v pralese. Není to destinace, kterou lze do itineráře přidat mimochodem — a přesně proto je ten les v takovém stavu, v jakém je.

Pointe-Noire je hospodářské centrum: hlubokovodní přístav, těžba ropy na moři a asi milion obyvatel se znatelně mezinárodnější, byznysovější atmosférou než Brazzaville. Právě proto tu jsou nejlepší hotely a restaurace v zemi.

Côte Sauvage — divoké pobřeží — je dlouhá atlantská pláž, kde město tráví víkendy. Jméno sedí: těžký příboj, silný zpětný proud a žádní plavčíci z ní dělají místo na procházku, ne na koupání.

Asi dvacet kilometrů severně tvoří Gorges de Diosso amfiteátr erodovaných červených srázů, občas prodávaný jako konžský Grand Canyon — což přehání měřítko, ne barvu. Nedaleké Musée Ma Loango se věnuje království Loango, které tomuto pobřeží vládlo, a obchodu s otroky, jenž se odtud vedl.

Ještě severněji je národní park Conkouati-Douli, kde se potkává prales, savana, laguna a oceán: rehabilitace šimpanzů, kapustňáci v lagunách a hnízdění želv kožatek a karet od listopadu do března. Je to zdaleka nejdostupnější chráněné území v zemi a stojí zlomek toho co severní parky.

Mezi oběma městy a severním pralesem leží třetí Kongo, které většina itinerářů úplně mine.

Zejména plošiny stojí za den či dva každému, kdo si myslí, že rovníková Afrika znamená prales a nic jiného — světlo, tráva a hrany srázů patří docela jinému kontinentu.

Konžské jídlo stojí na manioku, palmovém oleji, uzené říční rybě a dlouho dušených listech. Není to silně kořeněná kuchyně a je mnohem lepší, než to zní.

Pili-pili stojí na stole, ne v hrnci. Arašídová pasta zahušťuje omáčky. Tropické ovoce je levné a všude. Francouzský koloniální zvyk zanechal jedno velmi trvanlivé dědictví: čerstvou bagetu každé ráno v obou městech.

Maso z divočiny se otevřeně prodává a je největší přímou hrozbou pro zvířata, kvůli kterým sem lidé jezdí, i doloženou cestou přenosu nemocí. Odmítnout ho je snadné.

Víno tu není a nikdy nebude — rovníkový prales je nejméně vinařské klima na Zemi a francouzské víno na lepších lístcích v Pointe-Noire připlouvá v kontejneru za ceny odpovídající ropnému průmyslu. Země má místo toho pivo, palmové víno a barovou kulturu, která funguje jako společenská instituce.

Ngok a Primus jsou národní ležáky, třetí všudypřítomnou značkou je Castel. Pivo přichází ve velkých lahvích určených ke stolu a se skleničkami pro všechny; objednat si jedno malé pro sebe je technicky možné a společensky podivné.

Palmové víno (nsamba) je kulturně významný nápoj: míza načepovaná z palmy za úsvitu, kvasící během hodin, ráno sladká a kalná, odpoledne ostře alkoholická. Nedá se skladovat ani převážet, a proto zůstává vesnickým nápojem nabízeným jako pohostinnost, ne barovým zbožím. Lotoko, pálené z kukuřice nebo manioku, je místní destilát — silný, řemeslný, zcela neregulovaný a s divoce proměnlivou kvalitou.

Prostředí je stejně důležité jako nápoj. Nganda — neformální bar-restaurace s plastovými židlemi na chodníku, grilovanou rybou z kuchyně vzadu a rumbou z reproduktorů — je místo, kde Brazzaville skutečně tráví večery, a je to zároveň nejsnadnější věc, ke které se návštěvník může přidat.

Kongo nemá vlastní významnou koktejlovou tradici a tvrdit opak by znamenalo si ji vymyslet. Existuje ale malý a skutečný repertoár míchaných nápojů, které se v barech Brazzaville a Pointe-Noire objevují — postavený hlavně z toho, co země opravdu má: palmového vína, zázvoru, tropického ovoce a rumu dovezeného z regionu.

Jedna praktická poznámka: led v běžných barech se vyrábí z kohoutkové vody. V hotelových barech a lepších restauracích většinou ne, ale pokud si dáváte pozor na vodu, dávejte si stejný pozor na led.

Konžská rumba patří oběma břehům řeky a ani jedno město neustoupí o píď. Vznikla ve čtyřicátých a padesátých letech, když se sem po proudu vrátily desky kubánského son — nesoucí rytmy odvezené z téhle oblasti přes Atlantik o staletí dřív — a byly přestavěny s texty v lingalštině a s elektrickými kytarami. UNESCO ji roku 2021 zapsalo společně pro obě Konga, protože ani jedno si ji nemohlo nárokovat samo.

Brazzavillská linie vede přes Les Bantous de la Capitale, založené roku 1959 a dodnes referenční, a přes zpěváky jako Youlou Mabiala, Pamelo Mounk'a a Zao, jehož protiválečná píseň Ancien Combattant z roku 1984 se stala kontinentálním hitem. Hudebním podpisem je sebene — zrychlující instrumentální část, kde přebírají vládu proplétající se kytary a parket se plně zapojí.

La SAPE — Société des Ambianceurs et des Personnes Élégantes — je nejfotografovanější kulturní export země. Její členové, převážně muži z dělnických čtvrtí Bacongo, utrácejí značnou část příjmu za značkové krejčovství a vystupují na veřejnosti v bezvadných, zářivě barevných oblecích, s promyšlenou pomalou promenádou, holí a doutníkem.

Jako marnivost to působí jen do chvíle, než sami členové popíšou, o co jde. Kořeny leží v tom, že Konžané v koloniální době převzali a pak překonali pařížský styl jako projev rovnosti; kodex zahrnuje nenásilí a zdvořilost; a smyslem je důstojnost, kterou si člověk bere, místo aby ji dostal. Před fotografováním se zeptejte — většina souhlasí a mnozí pořádně zapózují, protože být viděn je celá pointa.

Zemí prochází rovník, takže teploty se celoročně drží zhruba mezi 24 a 33 °C a skoro se nehýbou. Mění se srážky a jejich rozložení se liší mezi severem a jihem.

Nejlepší celkově: červen–září a prosinec–únor, kvůli nejsušším stezkám v pralese a nejméně narušeným letům malými letadly. Sledování na mýtinách bai funguje celoročně, protože zvířata chodí za minerály, ne za vodou. Lodže v severních parcích bývají v nejdeštivější části roku zavřené — před plánováním si to potvrďte.

Maya-Maya (BZV) v Brazzaville je hlavní branou, se spoji z Paříže, Addis Abeby, Istanbulu, Casablanky a afrických regionálních metropolí. Agostinho-Neto (PNR) v Pointe-Noire má srovnatelnou skladbu taženou ropným průmyslem. Z Prahy neexistuje přímý let — reálné jsou přestupy v Paříži, Istanbulu, Addis Abebě nebo Casablance, s celkovou dobou cesty zhruba 14–19 hodin.

Vízum potřebují téměř všichni včetně občanů ČR a musí se vyřídit před cestou přes zastupitelský úřad nebo oficiální e-vízum. Obvykle se vyžaduje pozvání nebo potvrzená rezervace ubytování a vyřízení trvá spíš týdny než dny. Očkovací průkaz proti žluté zimnici je povinný a při vstupu se kontroluje.

Uvnitř země: RN1 zvládne Brazzaville–Pointe-Noire za zhruba osm hodin autobusem nebo sdíleným vozem a Konžsko-oceánská železnice tentýž koridor pomaleji a mnohem památněji, když jede. Všechno severně od Cuvette znamená vnitrostátní let, charter malým letadlem, nebo řeku. Ve městech používejte hotelové vozy nebo taxíky s dohodnutou cenou; zelenobílé sdílené taxíky v Brazzaville jezdí pevné trasy za jednotné jízdné.

Silniční kontroly a kontroly dokladů jsou běžné. Noste pas, vízum a očkovací průkaz pohromadě, kopie mějte zvlášť, zůstaňte zdvořilí a počítejte s delším časem, než odpovídá vzdálenosti.

Vstupní razítko, vízum a očkovací průkaz mějte pohromadě — kontrolují se jako celek a neúplná sada na kontrole promění dvouminutové zastavení v dlouhé.

Měnou je středoafrický frank CFA (XAF), pevně navázaný na euro kurzem 655,957 za 1 € — takže žádné kurzové riziko, ale pozor: není zaměnitelný se západoafrickým frankem CFA (XOF), přestože mají stejnou hodnotu. Zhruba platí, že 1 000 XAF ≈ 38 Kč.

Kongo je drahé a návštěvníci to pravidelně podceňují. Závislost na dovozu, malý trh a ropná ekonomika ženou ceny hotelů a restaurací v obou městech na evropskou úroveň, přičemž nabízejí méně.

Vezměte hotovost. Bankomaty v Brazzaville a Pointe-Noire občas se zahraniční kartou fungují a žádný plán by na tom neměl stát. Vezměte eura na směnu, natáhněte si dost XAF před odjezdem z měst a počítejte s tím, že karty berou velké hotely a v podstatě nikdo jiný. Domácí platby běží přes mobilní peníze.

Ubytování cílené na nezávislé cestovatele tu je velmi málo. Existující kapacity slouží ropnému průmyslu, diplomatickému sboru a neziskovkám a jsou podle toho naceněné; levná vrstva známá z východní nebo západní Afriky prostě chybí.

V Brazzaville se hotely mezinárodního standardu soustředí u řeky a v centru, k tomu je tu hrstka menších francouzsky vedených podniků s lepším poměrem ceny a charakteru. Pointe-Noire má díky expatriotskému trhu nejlepší hotely v zemi, přičemž jako základna funguje pobřeží i centrum.

V severních parcích bydlíte v táborech parku jako součást all-inclusive balíčku, protože do vzdálenosti jednoho dne cesty nic jiného není. Conkouati a Léfini nabízejí jednodušší ekolodžové a výzkumnické ubytování za mnohem méně.

Rezervujte všechno předem a písemně. Kapacita je tenká, příchod bez rezervace není strategie a potvrzená rezervace bývá podmínkou samotné žádosti o vízum.

Mezi státní svátky patří 1. leden, 1. květen, 15. srpen a 25. prosinec plus pohyblivé křesťanské svátky a památné dny v červnu a listopadu. Úřady jsou zcela zavřené — což stojí za ověření, pokud potřebujete jakékoli razítko.

Země má jednu položku světového dědictví a jeden zápis nehmotného dědictví — a obojí znamená víc, než ten malý počet napovídá.

Zápis Sangha Trinational je neobvyklý tím, že funguje jako pracovní ochranářský nástroj, ne jako pamětní deska: koordinuje boj proti pytláctví a výzkum přes tři národní jurisdikce v lesním bloku, který hranice na mapě nebere na vědomí.

Jednu věc nechte doma: dron. Dovézt ho do země znamená v lepším případě zabavení a v horším podstatně delší rozhovor.

Vládne fotbal. Národní tým, Rudí ďáblové (Diables Rouges), vyhrál roku 1972 Africký pohár národů — největší sportovní úspěch země a i po půl století stále referenční bod. Domácí fotbal se točí kolem AC Léopards z Dolisie a Diables Noirs z Brazzaville, národním stadionem je Stade Alphonse Massamba-Débat.

Země hostila Všeafrické hry roku 1965 — vůbec první ročník, v Brazzaville — a znovu roku 2015, díky čemuž má hlavní město víc sportovní infrastruktury, než by odpovídalo jeho velikosti.

Basketbal hraje nad poměry díky Sergeu Ibakovi, rodákovi z Brazzaville, šampionovi NBA s Torontem v roce 2019 a léta jednomu z nejlepších obránců ligy. Házená, zejména ženská, má silnou regionální bilanci a národní tým patří historicky k úspěšnějším v Africe.

Pro návštěvníka je dostupnou verzí ligový zápas na brazzavillském hřišti v neděli — levný, hlasitý a s docela jiným pohledem na město, než jaký nabízí korzo.

Mediální krajině dominuje státní vysílání — Télé Congo a Radio Congo — vedle řady soukromých novin a rádií, z nichž většina je malá a finančně nejistá.

Organizace sledující svobodu tisku řadí zemi soustavně do spodní poloviny globálních žebříčků. Právní rámec svobodu tisku formálně zaručuje, ale autocenzura ohledně prezidenta, jeho rodiny, armády a ropného sektoru je široce doložená a novináři čelili pozastavení vydávání, zadržení i zastrašování. Přístup k internetu byl kolem voleb omezován.

Praktický důsledek pro návštěvníka: nepředpokládejte, že rozhovor o vnitřní politice je nezávazný — zvlášť ne pro Konžana, se kterým ho vedete. Fotografování čehokoli úředního nese reálné riziko a týká se to i natáčení na sociální sítě. Novináři a badatelé by si měli zařídit akreditaci předem, ne pracovat na turistické vízum.

Připojení k internetu roste rychle z nízké základny a mobilní data ve městech stačí spíš na zprávy a lehké prohlížení než na nahrávání.

Tohle je jedna z nejméně fotografovaných zemí na webu. Pokud jste tam byli — Odzala, řeka, Brazzaville, sapeurové — pošlete fotky na photos@kaufmann.wtf a rádi je tu uvedeme i s poděkováním.

Konžská pánev

Dvě třetiny země pokrývá nepřerušený lesní zápoj

Ngok, Brazzaville

Lingalsky „krokodýl" · sdílené lahve, rumba z reproduktorů