Indonésie

Indonésie je největší souostrovní stát na Zemi: zhruba 17 000 ostrovů rozprostřených přes 5 100 km oceánu — což je vzdálenost z Londýna do Teheránu a zpátky — s asi 285 miliony obyvatel, tedy čtvrtá nejlidnatější země světa po Indii, Číně a Spojených státech. Rozloha souše činí kolem 1,9 milionu km², což je zhruba čtyřiadvacetkrát Česko.

Čtyři superlativy stojí za to mít v hlavě dřív než cokoli dalšího. Indonésie má víc činných sopek než kterákoli jiná země — kolem 130. Má největší muslimskou populaci ze všech států světa, zhruba 240 milionů lidí, a přitom je sekulární republikou, ne islámským státem. Leží na seismicky nejdivočejším úseku Ohnivého kruhu, který vyprodukoval největší zaznamenanou erupci a jednu z nejsmrtelnějších vln tsunami v dějinách. A drží největší mořskou biodiverzitu na planetě, v útesech Raja Ampat.

Rozložení všech těch lidí je fakt, který vysvětluje většinu zbytku. Na Jávě žije kolem 56 % obyvatel na zhruba 7 % rozlohy — asi 150 milionů lidí na ostrově velikosti Anglie — což z ní dělá jeden z nejhustěji osídlených velkých ostrovů kdekoli na světě. Papua na druhém konci je skoro stejně velká a připadají na ni necelá 2 %.

A země právě teď dělá něco, co žádný jiný velký stát nedělá: stěhuje hlavní město. Jakarta se propadá — části severu až o 25 cm ročně a zhruba 40 % města je už pod úrovní hladiny moře — a tak se v lese ve Východním Kalimantanu na Borneu staví nové hlavní město jménem Nusantara. První fáze byla otevřena v roce 2024. Jestli to bude doopravdy fungovat, patří k zajímavějším otevřeným otázkám současného urbanismu.

Název Indonésie je evropský novotvar z 19. století — řecké Indos plus nésos, ostrov, tedy „indické ostrovy“ — vymyšlený anglickým etnografem v 50. letech 19. století a přijatý nacionalistickými studenty ve 20. letech 20. století právě proto, že to nebyla nizozemská „Nizozemská Indie“. Země se pojmenovala slovem, které vymysleli cizinci, a dala mu jiný význam.

Rozhodnutí o jazyce bylo ještě pozoruhodnější. Když se nacionalistické hnutí sešlo na Slibu mládeže v roce 1928, potřebovalo jeden jazyk pro území, kde se mluvilo asi sedmi sty jazyky. Zjevnou volbou byla javánština, mateřština zdaleka největší skupiny, s velkou literaturou a tisíciletou historií. Vybrali místo ní malajštinu — obchodní lingua franca přístavů souostroví, první jazyk jen nepatrné menšiny — přejmenovali ji na bahasa Indonesia a udělali z ní národní jazyk.

Přesný počet je vážně sporný a důvod je poučný: záleží na tom, co se počítá jako ostrov, a na přílivu. Číslo 17 508 bylo dlouho to oficiální; národní průzkum pomocí satelitního mapování došel k podstatně nižšímu ověřenému počtu a Indonésie od té doby formálně registruje jména ostrovů u OSN, aby počet zafixovala. Poctivá odpověď je někde kolem 17 000, z nichž je snad 6 000 obydlených.

Indonésie leží tam, kde se indo-australská deska podsouvá pod euroasijskou, a výsledkem je 7 000 km dlouhý sopečný oblouk s asi 130 činnými sopkami — víc než kterákoli jiná země a zhruba šestina světového počtu. Znamená to také, že země vyprodukovala dvě z největších erupcí v lidských dějinách a zůstává jedním ze seismicky nejnebezpečnějších míst k životu na světě.

Druhým důsledkem je tsunami. 26. prosince 2004 vyvolalo zemětřesení o magnitudu 9,1 u Sumatry — třetí nejsilnější kdy zaznamenané — vlny, které zabily kolem 230 000 lidí ve čtrnácti zemích, z toho zhruba 170 000 jen v Acehu. Je to nejsmrtelnější tsunami v dějinách. A nečekaně také ukončilo třicet let trvající separatistickou válku: zkáza donutila Hnutí za svobodný Aceh a vládu k helsinské mírové dohodě z roku 2005, která vydržela.

Plujte na východ z Bali na Lombok — průlivem širokým asi 35 km — a zvířata se změní. Na balijské straně jsou tygři (historicky), opice, datli, vousáci: asijská fauna. Na lombocké straně kakaduové, medosavky, vačnatci: australská fauna. Průliv je hluboký a zůstal otevřený i při nejnižších hladinách moře v době ledové, takže se ty dvě fauny nikdy nesmísily.

Tohle je Wallaceova linie, kterou rozpoznal Alfred Russel Wallace během osmi let sběru napříč souostrovím od roku 1854. Je to jedno ze zakládajících pozorování biogeografie. A právě na ostrově Ternate v Molukách v roce 1858, v horečce z malárie, Wallace nezávisle odvodil mechanismus evoluce přírodním výběrem, sepsal ho a poslal Charlesi Darwinovi — který na téže myšlence seděl dvacet let a tohle ho přimělo konečně publikovat. Společná stať z roku 1858 i O původu druhů o rok později vzešly z dopisu odeslaného z Indonésie.

Indonésie se rozkládá přes rovník zhruba mezi 6° severní a 11° jižní šířky a od 95° po 141° východní délky — od místa hned za špičkou Malajsie po hranici s Papuou-Novou Guineou. Sousedí po souši se třemi státy (Malajsií na Borneu, Papuou-Novou Guineou a Východním Timorem) a námořní hranice sdílí s dalšími deseti.

Dávno předtím, než existovala Indonésie, existovaly dva velké souostrovní státy, a moderní indonéský nacionalismus považuje oba za předky. Ani jeden nebyl zemí v dnešním smyslu: byly to mandaly, sítě přístavů a vazalů držené obchodem, sňatky a prestiží, nikoli hranicemi.

Indonésie má největší muslimskou populaci ze všech zemí světa — a neobvykle platí, že k tomu nebyla dobyta. Nepřišla žádná muslimská armáda. Islám dorazil po týchž obchodních cestách jako všechno ostatní, přinesli ho gudžarátští, perští a arabští kupci zhruba od 13. století a šířil se tři sta let přes přístavy, sňatky, dvory a súfijské učení.

Po většinu zaznamenaných dějin rostly muškátový oříšek, muškátový květ a hřebíček přesně na jednom místě na Zemi: na hrstce drobných sopečných ostrůvků v Molukách, z nichž muškátová skupina — Bandy — má dohromady asi 60 km². Ve středověké Evropě se tyhle koření prodávaly za mnohonásobek své váhy ve zlatě a nikdo v Evropě nevěděl, odkud pocházejí. Zjistit to bylo doslova smyslem věku objevů.

Portugalci tam dorazili roku 1512. Nizozemci na konci století a roku 1602 sloučili své konkurující si společnosti do Vereenigde Oostindische Compagnie — VOC — což byla první společnost v dějinách, která vydala veřejně obchodovatelné akcie, a které nizozemský stát udělil právo najímat armády, vést války, popravovat zajatce a uzavírat smlouvy. Nebyl to ani tak podnik jako privatizované impérium.

Po VOC přišel koloniální stát a byl vytěžovatelský velmi konkrétním a dobře zdokumentovaným způsobem. Cultuurstelsel — systém kultur zavedený od roku 1830 — vyžadoval, aby javánští rolníci odevzdali pětinu půdy a pětinu práce na pěstování exportních plodin pro vládu: kávy, cukru, indiga, čaje.

Bylo to nesmírně výnosné. Ve vrcholném období kolonie dodávala řádově třetinu příjmů nizozemského státu, splatila nizozemský státní dluh a zaplatila tamní železnice. Vyprodukovala také hladomory na Jávě ve 40. letech 19. století, protože půda a práce, které dřív daly rýži, dávaly indigo. Systém zevnitř popsal román Max Havelaar z roku 1860, napsaný pod pseudonymem Multatuli bývalým koloniálním úředníkem, který v Nizozemsku vyvolal opravdový skandál a je jednou z mála knih koloniální éry, které stojí za to přečíst celé.

Japonsko vpadlo do země roku 1942 a nizozemská koloniální armáda se zhroutila za necelé tři měsíce — pokoření, které v Asii natrvalo zničilo mýtus evropské neporazitelnosti. Okupace byla tvrdá: nucené práce (romusha) zabily statisíce lidí a hladomor na Jávě ještě víc. Japonci ale zároveň, z vlastních důvodů, podporovali indonéské nacionalisty, cvičili indonéské milice a zakázali nizozemštinu — a to všechno se ukázalo jako nesmírně důležité.

Japonsko kapitulovalo 15. srpna 1945. 17. srpna, o dva dny později a dřív, než se stihli vrátit spojenci, přečetl Sukarno ze schodů svého domu v Jakartě tři věty dlouhou proklamaci nezávislosti; vedle něj stál Mohammad Hatta. Republika se datuje od toho rána.

V noci 30. září 1965 zabila skupina důstojníků v Jakartě šest generálů v akci prezentované jako preventivní převrat. Během několika hodin převzal kontrolu nad reakcí armády generál Suharto, který na seznamu nebyl. Během několika týdnů byla obviněna, zakázána a zničena Komunistická strana Indonésie — PKI, tehdy třetí největší na světě s možná třemi miliony členů.

Následovalo jedno z největších masových vraždění 20. století. Mezi koncem roku 1965 a polovinou roku 1966 bylo na Jávě, Bali, Sumatře a jinde zabito někde mezi 500 000 a více než milionem lidí — členů strany, domnělých sympatizantů, odborářů, učitelů, etnických Číňanů a velkého množství lidí udaných v místních sporech, které s politikou neměly nic společného. Organizovala to armáda a prováděly to z velké části civilní milice včetně náboženských mládežnických organizací. Zhruba další milion lidí byl uvězněn bez soudu, někteří na víc než deset let.

Přechod po roce 1998 — Reformasi — patří k úspěšnějším demokratizacím kdekoli na světě a píše se o něm málo proto, že byl nedramatický. Během šesti let měla Indonésie svobodný tisk, soutěživé volby, omezení mandátů, volenou horní komoru, armádu mimo parlament a radikální decentralizaci, která přesunula peníze a pravomoci na téměř 500 okresů. Je dnes třetí největší demokracií světa podle počtu voličů a pořádá největší jednodenní volby na Zemi — přes 200 milionů voličů, všichni v jeden den, sčítáno ručně.

Kolem 285 milionů lidí a zhruba 1 300 uznaných etnických skupin. Javánci tvoří asi 40 %, Sundánci ze západní Jávy asi 15 % a pak následuje velmi dlouhá řada: Batakové, Minangkabauové, Betawiové, Bugiové, Balijci, Madurci, Acehané, Dajakové, papuánské národy a stovky dalších. Mluví se zhruba 700 živými jazyky — víc má jen Papua-Nová Guinea — a většina Indonésanů je od dětství dvojjazyčná ve svém regionálním jazyce a v indonéštině.

Bali je jeden ostrov ze sedmnácti tisíc, žije na něm asi 1,5 % obyvatel Indonésie a připadá na něj drtivá většina toho, co cizinci o zemi vědí. Je také opravdu nepodobné zbytku, a důvodem je, že je hinduistické — poslední útočiště javánského hinduisticko-buddhistického světa, který islám jinde vstřebal.

Indonésie drží třetí největší plochu tropického deštného pralesa na světě po Brazílii a povodí Konga a dvě desetiletí ho ničila rychleji než skoro kdokoli. To je pověst. Současný obraz je složitější a — na environmentální zprávy nezvykle — zčásti lepší.

Indonésie je jednou ze sedmnácti megadiverzních zemí světa a pravděpodobně tou nejbohatší: má asi 12 % světových druhů savců, 16 % plazů a obojživelníků a 17 % ptáků, na 1,3 % rozlohy souše. Má také víc ohrožených druhů než skoro kdokoli, a to ze stejných důvodů.

Nic jako „indonéská kuchyně“ v tom smyslu, v jakém existuje italská nebo japonská, neexistuje. Existuje několik desítek zřetelně odlišných regionálních kuchyní, které shodou okolností sdílejí jednu zemi, jednu základní surovinu a jeden návyk na chilli. Společná jim je rýže — nasi, což je v indonéštině skoro synonymum pro „jídlo“ — a sambal, kterého existují stovky místních variant a který není nepovinný.

Dvě další věci, které stojí za objednání: babi guling, balijské selátko na rožni s kořeněnou pastou vetřenou do dutiny — Bali je jedním z mála míst v Indonésii, kde je vepřové na jídelním lístku — a martabak, buď slaná skládaná palačinka s vejcem a mletým masem, nebo úžasná sladká verze, tlustá palačinka rozříznutá a naplněná čokoládou, sýrem, kondenzovaným mlékem a arašídy, prodávaná z vozíků po setmění.

Jáva je místo, kde jsou dějiny, politika a 150 milionů obyvatel Indonésie. Je také pro návštěvníka nejvděčnějším ostrovem země a tím, který se nejčastěji vynechá ve prospěch Bali. Dva týdny na Jávě s vlakem patří k lepším výletům, jaké jsou v Asii k mání.

Bali přijímá zhruba šest milionů zahraničních návštěvníků ročně na ostrově o 5 800 km² — což je zhruba plocha Středočeského kraje — a na jihu je to znát. Zároveň je pořád, mimo ten pruh, jedním z nejkrásnějších a kulturně nejzachovalejších míst v Asii. Obě věty platí a trik je vědět, ve které části zrovna jste.

Šestý největší ostrov světa, divočejší než Jáva, méně navštěvovaný než Bali a místo, kam se jezdí za deštným pralesem a sopkami, ne za chrámy a plážemi. Je také velký — 1 700 km od konce ke konci — a cesta po zemi je pomalá, takže si vyberte jednu oblast.

Východně od Bali jsou ostrovy sušší, chudší, křesťanštější a mnohem méně navštěvované — a potápění je lepší. Flores a Komodo jsou dostupným koncem tohohle světa a jsou standardní druhou zastávkou po Bali.

Východní polovina země drží většinu její podivnosti a téměř žádné návštěvníky. Přesuny trvají déle, stojí víc a vyžadují víc plánování — a je to místo, kde Indonésie přestává připomínat cokoli jiného.

Indonésii nelze projet po souši. Země je 5 100 km široká, většina z toho je voda a vnitřní logistika je jediným největším omezením jakéhokoli itineráře.

Přímý let z Prahy do Indonésie neexistuje a nikdy neexistoval. Všichni přestupují a rozumná otázka zní jen, přes který uzel a kolik hodin v něm.

Indonésie je levná — opravdu levná mimo resortní pruh jižního Bali, kde ceny na některých místech dnes odpovídají jižní Evropě. Rozdíl mezi tím, co stojí výlet v Ubudu, a tím, co stojí týž výlet na Sumatře, je větší, než většina prvních návštěvníků čeká.

Přírodní rizika v proporcích. Sopečné erupce jsou časté a bezpečnostní zóny stanovené PVMBG (vulkanologickou službou) jsou vymáhané a správné — několik turistů zemřelo, protože je ignorovali, nejznámějším případem je Marapi roku 2023. Zemětřesení jsou nepřetržitá a většinou neškodná; ta vážná přinášejí tsunami a pravidlo na jakémkoli indonéském pobřeží zní, že když se země třese tak, že se špatně stojí, jděte okamžitě do vnitrozemí a do kopce a nečekejte na žádné varování. Trhací proudy na jižních plážích Bali a Jávy jsou silné a každý rok topí plavce — plavte mezi praporky, kde jsou plavčíci, a nikde jinde.

Pro české cestovatele: Velvyslanectví ČR v Jakartě (Jalan Gereja Theresia 20, Menteng) pokrývá celou zemi a existují honorární konzuláty včetně jednoho v Denpasaru na Bali. Kontakty si z mzv.cz poznamenejte před odjezdem — z Floresu nebo Sulawesi je velvyslanectví hodně daleko a ztracený pas znamená let do Jakarty. MZV ČR vede stálá doporučení k Papui a Acehu; registrace v DROZD je zdarma a v zemi s takovou seismickou a sopečnou aktivitou opravdu užitečná.

Indonésie je největší země, kterou většina lidí neumí popsat. Má čtvrtou největší populaci na Zemi, ekonomiku ve světové dvacítce, největší muslimskou populaci ze všech států a fungující demokracii vybudovanou z diktatury za jediný lidský život — a v evropské představivosti je to pláž na Bali a možná ještě drak. Ta propast není chyba té země a překlenout ji se opravdu vyplatí, protože skoro všechno na druhé straně je zajímavější než ta pláž.

Nejlepší rozhodnutí, jaké může první návštěvník udělat, je jet nejdřív jinam než na jižní Bali. Přiletět do Yogyakarty a projet Jávu vlakem. Doletět do Medanu a jet k jezeru Toba. Jet do Tana Toraja nebo na Bandy a pochopit, že důvod, proč kolem vás není žádný turista, je ten, že všichni turisté jsou na jednom ostrově dva tisíce kilometrů odsud. Bali stojí za vidění — subaková krajina a chrámová kultura jsou mimořádné a sever a východ ostrova jsou pořád klidné — ale je to mnohem lepší druhý týden než první.

Dvě věci na této stránce váží víc než všechno ostatní a stojí za zopakování prostými slovy. Nepůjčujte si skútr, pokud na motorce nejezdíte doma a nemáte oprávnění; je to věc, která návštěvníky doopravdy zraňuje a zabíjí, a pojišťovna to nezaplatí. A nepijte destiláty neznámého původu, protože otrava metanolem je opakovaný, smrtící a naprosto odvratitelný indonéský problém, o kterém katalogy mlčí.

K obrázkům

Tahle stránka je téměř bez obrázků, a není to redakční rozhodnutí, ale problém úložiště: obrazový sklad webu obsahuje přesně jednu fotografii Indonésie — tu úvodní — tam, kde by země téhle velikosti normálně měla patnáct nebo dvacet. Ta jedna je dobrá a přesná: terasovité stúpy Borobuduru za svítání se sopkou v pozadí, což je opravdu to, jak to místo z horní terasy při východu slunce vypadá. Zbytek sady nikdy nevznikl nebo se ztratil, a než stránku vycpávat obrázky odjinud, jde ven takhle krátká. Doplní se, až ty fotografie budou.

Tři receptové obrázky pocházejí ze sdílené složky a každý z nich je určitým způsobem špatně; je to uvedeno v popiscích a opakuje se to tady. Nasi goreng je bledě zlaté, zatímco to jídlo je hnědočervené kvůli kecap manis, který ho definuje, a chybí mu sázené vejce, které patří navrch. Rendang leží v omáčce — to je kalio, mezistupeň; pravý rendang se vaří, dokud kokosové mléko nezmizí a maso není tmavé a skoro suché. Sate nemá přelitou arašídovou omáčku ani lontong vedle, což je většina toho, co z něj dělá jídlo, a ne jen špíz.