Guam

Guam je ostrov o rozloze 544 km² na jižním konci Marianského souostroví v západním Pacifiku — největší ostrov Mikronésie, asi 2 500 km východně od Manily a 2 400 km jižně od Tokia, a zhruba 12 000 km od Prahy směrem, kam nevede žádné pohodlné spojení. Žije na něm asi 154 000 lidí a je to území Spojených států.

Tenhle poslední fakt určuje všechno. Guam je neinkorporované organizované území: jeho obyvatelé jsou od narození americkými občany, platí dolarem, salutují vlajce a slouží v armádě v jednom z nejvyšších poměrů na obyvatele v celé zemi — a zároveň, dokud žijí na Guamu, nemohou volit prezidenta a mají v Kongresu jediného delegáta bez hlasovacího práva. Vlastní formulace ostrova zní, že je to tåno' i CHamoru, země Čamorů, spravovaná vládou, kterou si zcela nevybírá.

Ostrov má tři vrstvy, na které návštěvník narazí skoro okamžitě. Je tu čamorský Guam: tři a půl tisíce let osídlení, kameny latte, jazyk, kalendář vesnických slavností a systém rozvětvených rodin, který řídí všechno. Je tu vojenský Guam: letecká základna, námořní základna, nová základna námořní pěchoty a zhruba třetina území ostrova v držení ministerstva obrany. A je tu turistický Guam: hotelová promenáda podél zálivu Tumon, postavená pro japonské a korejské návštěvníky, s bezcelními obchody, svatebními kaplemi a plážemi, které jsou opravdu krásné.

A je tu ještě čtvrtá věc, kterou nikdo nedává do katalogu a každý si jí druhý den všimne: lesy jsou tiché. Had, který po druhé světové válce připlul v nákladu, sežral skoro všechny původní lesní ptáky ostrova. Stát na Guamu v džungli a neslyšet nic je nejpodivnější zážitek, který ostrov nabízí, a má tu vlastní kapitolu.

Vlastní jméno ostrova je Guåhan, obvykle vykládané jako „máme“ — odkaz na to, že ostrov má, co lidé potřebují. „Guam“ je španělský přepis, který zdědila angličtina, a obojí se úředně používá; guamská vláda se v čamorském kontextu označuje jako Guåhan a o tom, co má být primární, se dlouhodobě diskutuje.

Lidé jsou CHamoru — takhle psáno, s velkým C a H dohromady, od úpravy oficiálního pravopisu v roce 2018. Starší podoby Chamorro a Chamoru jsou pořád všude v knihách, na cedulích i v názvech organizací a změna je natolik čerstvá, že se obě formy objevují vedle sebe. Česky se ustálilo Čamorové. Slovo pravděpodobně pochází z chamorri, označení nejvyšší společenské vrstvy před příchodem Evropanů, ne ze španělštiny, i když se španělský původ dodnes opakuje.

Guam je asi 50 km dlouhý a 6 až 19 km široký a jsou to vlastně dva různé ostrovy slepené k sobě. Sever je vyzdvižená vápencová plošina, nahoře plochá, po obvodu ohraničená kolmými útesy, a nemá jedinou povrchovou řeku — déšť propadne rovnou korálovou horninou do zvodně, která zásobuje většinu ostrova pitnou vodou. Právě na téhle plošině sedí letecká základna Andersen, protože je rovná a je vysoko.

Jih je sopečný: kopce s červenou hlínou, rokle, vodopády a skutečné řeky, s vrcholem Mount Lamlam ve 406 m. K Lamlamu se váže tvrzení, které opakuje každý průvodce a které se vyplatí formulovat přesně: měřeno ode dna Marianského příkopu, který leží asi 60 km na jihozápad a klesá skoro 11 km, převyšuje jeho vzestup od základny k vrcholu Everest. Je to skutečné měření skutečné věci — a není to totéž jako být nejvyšší horou světa.

Mezi oběma polovinami, kolem zálivu Apra na západním pobřeží, leží jeden z největších chráněných hlubokovodních přístavů Pacifiku. To je důvod, proč je tu americké námořnictvo, a předtím důvod, proč Španělé používali Guam jako zásobovací zastávku na trase manilské galeony.

Kolem většiny ostrova běží lemový útes, který uzavírá mělké laguny u Tumonu, Agany a Piti a hned za sebou spadá do hloubky. Ten útes je důvod, proč je tu dobré potápění, proč bylo vylodění v roce 1944 obtížné a proč jsou pláže na západě klidné a na východě divoké.

Tropické mořské a pozoruhodně vyrovnané: 26–30 °C každý měsíc v roce, s vlhkostí, která zřídkakdy klesne pod nepříjemnou. Suché období trvá od ledna do května — pasáty, méně deště a nejlepší měsíce na návštěvu. Vlhké období od července do listopadu je horké a dusné s prudkými odpoledními lijáky a hlavně s tajfuny.

Guam leží v nejtajfunovějších vodách světa. Byl zasažen opakovaně a tvrdě: Karen v roce 1962, Pamela 1976, Paka 1997 s naměřeným nárazem 378 km/h, než se přístroj rozbil, Pongsona 2002 — a naposledy tajfun Mawar 24. května 2023, který prošel přímo přes sever ostrova jako bouře 4. kategorie, strhal střechy velké části Guamu a nechal velké oblasti týdny bez proudu a vody.

Ostrov je na to stavěný způsobem, kterého si návštěvník všimne: betonové domy s tajfunovými okenicemi, v novějších čtvrtích kabely v zemi a veřejný systém stupňů pohotovosti (COR 4 až COR 1), který všichni dodržují. Hotely mají tajfunové postupy a zůstávají otevřené. Ale přímý zásah zavře letiště na několik dní a cestovní pojištění kryjící výluky kvůli počasí není mezi červencem a listopadem volitelné.

Guam leží v západním Pacifiku asi na 13° severní šířky, na jižním konci marianského oblouku, se Severními Marianami — Rotou, Tinianem, Saipanem — navlečenými k severu a s Marianským příkopem táhnoucím se podél západní strany. Mezinárodní letiště Antonia B. Won Pata je v Tamuningu, uprostřed západního pobřeží a deset minut od hotelové promenády.

Orientace: Tumon a Tamuning uprostřed západu s hotely a letištěm; malinká Hagåtña, hlavní město, hned jižně od nich; záliv Apra a námořní základna pod tím, a po stranách Asan a Agat — pláže vylodění roku 1944. Sever tvoří Dededo a Yigo, dvě nejlidnatější vesnice, k tomu základna Andersen a útesy u Ritidianu. Jih je řetěz vesnic — Umatac, Merizo, Inarajan, Talofofo — kolem sopečných kopců.

Někdy krátce po druhé světové válce, pravděpodobně ve vojenském nákladu z ostrova Manus, dorazil na Guam hnědý stromový had. Je to mírně jedovatý, noční, stromový had z Austrálie a Melanésie — a Guam neměl žádné hady, žádného predátora, který by ho lovil, a ptactvo, které se s hadem nikdy nesetkalo. V 80. letech výzkumníci zjistili, co se děje, a to už bylo v podstatě dokonáno.

Z dvanácti původních druhů lesních ptáků Guamu bylo deset na ostrově vyhubeno. Lejsek guamský a bělozobka guamská vyhynuli úplně. Sihek, ledňáček guamský, přežil jen proto, že byli v 80. letech odchyceni ptáci do zajetí; ve volné přírodě byl čtyřicet let vyhynulý a v roce 2024 byli první odchovaní jedinci vypuštěni — ne na Guamu, který je pořád plný hadů, ale na atolu Palmyra, tři tisíce kilometrů daleko.

Lepší příběh je ko'ko', chřástal guamský. Také odchycen, také vyhynulý ve volné přírodě, byl vysazen na bezhadé Rotě a na ostrůvku Cocos u jižního Guamu, založil rozmnožující se populace a v roce 2019 byl překlasifikován z kategorie „vyhynulý ve volné přírodě“ na „kriticky ohrožený“ — teprve druhý pták v dějinách po kondoru kalifornském, kterému se to podařilo.

Biologická ochrana funguje oběma směry a bere se vážně. Každé zavazadlo a každé letadlo odlétající z Guamu se kontroluje kvůli hadům, protože hnědý stromový had, který by se dostal na Havaj, by tam byl katastrofa. Psi na letišti vás nemají překvapit.

Lidé dorazili na Mariany z ostrovní jihovýchodní Asie — nejspíš z Filipín — kolem roku 1500 př. n. l., při jedné z nejdelších plaveb otevřeným oceánem, jakou kdo do té doby podnikl. Čamorové tak patří k prvním mořeplavcům vzdálené Oceánie a Mariany k nejdřív osídleným ostrovům Pacifiku.

Nejviditelnější věcí, kterou zanechali, je latte. Latte je dvoudílný kamenný pilíř: kuželovitý dřík zvaný haligi a polokulovitá hlavice tasa, posazená otevřenou stranou nahoru. Stavěly se ve dvou rovnoběžných řadách po čtyřech až sedmi párech a sloužily jako vyvýšené základy domů, zhruba od roku 900 n. l. až do španělského období. Největší, nedokončená sestava v As Nieves na Rotě, by měla přes pět metrů.

Předkontaktní čamorská společnost byla matrilineární, uspořádaná do klanů, rozdělená do vrstev a postavená kolem proy — plachetní kánoe s vahadlem, kterou Magalhãesova posádka popsala jako rychlejší než cokoli ve španělské flotile a která používala takzvané šuntování, jehož zlepšení se evropským loďařům nepodařilo tři století. Rybolov, taro, chlebovník a rýže — Mariany byly jediným místem předkontaktního Pacifiku, kde se pěstovala rýže.

Latte uvidíte v Latte Stone Parku v Hagåtñi, kde stojí osm kamenů přenesených roku 1956 z oblasti Fena; v džungli u Ritidianu na severu, na pozemku národní přírodní rezervace a poblíž jeskynních maleb; a na řadě míst na jihu. Kameny v parku jsou pravé; jejich umístění ne, a je dobré to vědět, než je vyfotíte.

6. března 1521, po devadesáti devíti dnech plavby přes Pacifik bez spatření země, dorazily Magalhãesovy lodě k Marianám — nejpravděpodobněji do zátoky Umatac na jihozápadním pobřeží Guamu, kde tradiční místo označuje pomník. Posádka hladověla a měla kurděje. Čamorové vypluli na proách, nalodili se a brali věci — v kultuře, kde brát tomu, kdo má nadbytek, nebyla krádež v evropském smyslu. Magalhães nechal v odvetě zapálit domy a lodě, zabil několik mužů a nazval ostrovy Islas de los Ladrones, ostrovy zlodějů. Po třech dnech odplul.

Španělsko si ostrovy nárokovalo roku 1565 a století s nimi nedělalo nic než tam zastavovalo. Manilská galeona, která 250 let jezdila mezi Acapulkem a Manilou, brala na Guamu vodu — což z ostrova udělalo pevný bod první globální obchodní trasy a nakonec i důvod, proč stálo za to ho kolonizovat.

Kolonizace začala roku 1668 s jezuitou Diegem Luisem de San Vitores a misií v Hagåtñi. Následovaly španělsko-čamorské války, s přestávkami od roku 1671 do 1698: řada povstání, obléhání a odvet, které skončily násilným přesídlením přeživšího obyvatelstva severních ostrovů na Guam. Spolu se zavlečenými nemocemi to mělo katastrofální následek — předkontaktní populace, hodnověrně v desítkách tisíc, klesla do roku 1700 na několik tisíc.

Z toho století vzešlo to, čím je čamorská kultura dnes: katolická, se španělskými příjmeními a kalendářem vesnických slavností, mluvící jazykem, který převzal velké množství španělské slovní zásoby do austronéské gramatiky, a přitom navazující na to, co bylo předtím, způsobem, o kterém se vede spor a který je rozhodně skutečný. Kamenné mosty, zdi kostela v Umatacu, pevnost Nuestra Señora de la Soledad nad zátokou a Plaza de España v Hagåtñi jsou to, co ze španělské fyzické přítomnosti zbylo.

V červnu 1898, během španělsko-americké války, vplula USS Charleston do zálivu Apra a zahájila palbu na pevnost Santa Cruz. Španělská posádka, která celé měsíce neměla zprávy a nevěděla, že je válka, vyslala důstojníka s omluvou, že nemůže salvu opětovat — došel jim střelný prach. Guam se druhý den vzdal bez jediné oběti. Je to opravdu vtipná historka a je to zároveň chvíle, kdy se rozhodlo o dalším století ostrova.

Pařížská smlouva dala Guam Spojeným státům a zbytek Marian nechala Španělsku, které je vzápětí prodalo Německu. Proto mají Guam a Saipan, šedesát kilometrů od sebe a se stejnými lidmi, od té doby různé vlajky.

Od roku 1899 do roku 1950 spravovalo Guam americké námořnictvo, prostřednictvím námořního guvernéra s téměř neomezenou pravomocí. Bilance je smíšená a Guamané vám řeknou obě půlky: veřejné zdraví a školství se výrazně zlepšily — a čamorština byla ve školách zakázána, čamorské slovníky byly roku 1922 spáleny a obyvatelstvo nemělo občanství, volební právo ani listinu základních práv.

To se změnilo až po válce, Organic Act of Guam z roku 1950, který z Guamanů udělal americké občany, zřídil civilní vládu a zákonodárný sbor a převedl ostrov od námořnictva pod ministerstvo vnitra. Nedal Guamu hlas při volbě prezidenta ani hlasujícího člena Kongresu a nevyřešil půdu zabranou během války a po ní — obojí je po pětasedmdesáti letech pořád živé téma.

Japonská letadla bombardovala Guam 8. prosince 1941 — ve stejných hodinách jako Pearl Harbor, jen na druhé straně datové hranice. Ostrov měl symbolickou posádku asi 550 mužů bez pobřežních děl; Japonci se vylodili 10. prosince s víc než 5 000 vojáky a bylo po všem za jedno dopoledne. Guam se stal jediným obydleným územím USA obsazeným ve 20. století nepřítelem.

Okupace trvala třicet jedna měsíců. Ostrov byl přejmenován na Ómija-džima, „ostrov velké svatyně“. Čamorové se museli učit japonsky, nuceně pracovat na letištích a opevněních a odevzdávat jídlo. Odpor se trestal kolektivně. Když se v červenci 1944 blížila americká flotila, okupanti přesunuli většinu obyvatelstva do koncentračních táborů ve vnitrozemí, především do Manenggonu, a hnali rodiny několik dní v dešti.

V posledních týdnech přišly masakry: v Tintě a Faze u Meriza, kde byli vesničané nahnáni do jeskyní a dovnitř házeny granáty; v Chagui'anu, kde byly desítky mužů sťaty. Odhady čamorských obětí okupace jdou od vysokých stovek po víc než tisíc, z populace kolem 22 000 lidí.

Jméno, které zná každý, je otec Jesús Baza Dueñas, čamorský kněz, který odmítl prozradit, kde se skrývá americký radista George Tweed, byl mučen a týden před vyloděním popraven. Sám Tweed — poslední Američan na svobodě na ostrově, dva a půl roku ukrývaný čamorskými rodinami s obrovským rizikem pro ně — přežil a byl zachráněn. Obě jména nesou školy.

Americké dobývání začalo 21. července 1944 současným vyloděním u Asanu a Agatu po obou stranách zálivu Apra. Boje trvaly tři týdny, ostrov byl 10. srpna prohlášen za zajištěný a stálo to zhruba 1 800 amerických a asi 18 000 japonských životů. Guam se pak stal předsunutou základnou pro zbytek války v Pacifiku: ze severu ostrova létaly B-29 a přesunulo se sem velitelství tichomořského loďstva.

21. červenec je Den osvobození a je to největší každoroční událost na Guamu: průvod Hagåtñou, vesnické alegorické vozy, pouť, která běží několik týdnů, a rodinná setkání po celém ostrově. Je to opravdu oslava a je to opravdu komplikované, a obojí se tu říká nahlas. Pamětníci popisují americké vojáky jako zachránce. Titíž pamětníci a jejich děti strávili následující desetiletí sporem o půdu, kterou armáda po osvobození zabrala a z velké části nevrátila, a o válečné odškodnění, které bylo uzákoněno až v roce 2016 a vyplaceno od roku 2022.

War in the Pacific National Historical Park, zřízený roku 1978, chrání sedm částí: Asan Beach a Asan Inland, Agat Beach, děla u Piti, plošinu Fonte, Mt Alifan a Mt Tenjo. Návštěvnické centrum v Asanu je místo, kde začít, a expozice bere čamorskou zkušenost okupace stejně vážně jako vojenskou kampaň, což nebývalo vždycky pravidlem.

24. ledna 1972 našli dva Čamorové kontrolující pasti na krevety v údolí řeky Talofofo v podrostu muže středního věku. Byl to Šoiči Jokoi, seržant japonské císařské armády a povoláním krejčí, a v džungli jižního Guamu se skrýval od roku 1944 — dvacet osm let.

Žil v ručně vykopané jeskyni, do níž se sestupovalo po bambusovém žebříku, s rohoží, ohništěm a odvodňovacím kanálkem. Na stavu, který si sám vyrobil, tkal látku z ibiškové kůry, chytal úhoře a říční krevety, jedl kokosy, chlebovník a krysy a vycházel jen v noci. Dva druhové, kteří žili nedaleko, zemřeli v roce 1964. Věděl, že válka nejspíš skončila; zůstal, protože dostal rozkaz se nikdy nevzdat.

Po návratu do Japonska pronesl větu, kterou si ho lidé pamatují — že se s velkým zahanbením vrátil živ — a stal se národní postavou a svérázným celebritou, později neúspěšně kandidoval do parlamentu. Zemřel roku 1997.

Na Guamu se ten příběh vypráví s jistým suchým vlastnictvím. Replika jeskyně je v parku u vodopádů Talofofo, kam se jede lanovkou dolů do údolí, spolu s poněkud rozvrzaným muzeem; samotné místo jeskyně je v údolí opodál. Jokoi nebyl úplně poslední — japonští vojáci byli později nalezeni na Lubangu a Morotai — ale byl to ten, kterého našli na americké půdě, a je dnes součástí guamského příběhu, ať je to spravedlivé nebo ne.

Americká armáda drží zhruba třetinu území Guamu a vlastní označení ostrovní strategické role — hrot kopí — používá Pentagon i Guamané, jen s velmi odlišným tónem hlasu.

Armáda je zároveň ekonomikou. Spolu s turismem je to jeden ze dvou pilířů ostrova, zaměstnává tisíce civilistů a čamorská míra vstupu do armády patří k nejvyšším z jakékoli americké populace — což je jeden z důvodů, proč byla ztrátovost Guamu na obyvatele v Iráku a Afghánistánu několikanásobkem celostátního průměru.

A je to hlavní politický spor. Půda zabraná během roku 1944 a po něm nebyla v mnoha případech nikdy vrácena; přesun mariňáků znamenal nové územní nároky, ostré střelnice u kulturně významných míst a dlouhý boj o střelnický komplex u Litekyanu (Ritidianu), jednoho z nejvýznamnějších starobylých čamorských nalezišť na ostrově. Guam není protivojenský — je to místo s velmi početnou armádou a bez jakéhokoli hlasu o tom, co ta armáda dělá. Obě půlky té věty stojí za to mít s sebou.

Formální status Guamu je neinkorporované organizované území Spojených států. Neinkorporované znamená, že se na něj ústava nevztahuje automaticky v plném rozsahu; organizované znamená, že mu Kongres zákonem dal civilní vládu — Organic Act z roku 1950. Zůstává na seznamu nesamosprávných území OSN, což USA rozporují a guamská vláda ne.

Na Guamu žije asi 154 000 lidí a žádná skupina není většinová. Čamorové jsou největší asi s třetinou; Filipínci jsou hned za nimi s asi čtvrtinou a přicházejí sem od španělského období a ve velkém od války; pak lidé z Federativních států Mikronésie, především z Chuuku, v rámci smluv o volném přidružení, k tomu korejská, japonská, čínská, bělošská americká a palauská komunita.

Většina lidí žije na severu a ve středu: Dededo je zdaleka největší vesnice s asi 44 000 obyvateli, pak Yigo a Tamuning. Hlavní město Hagåtña má pod tisíc obyvatel — roku 1944 bylo srovnáno se zemí a nikdy nebylo obnoveno jako obytné město; dnes jsou to úřady, katedrála a vládní budovy.

Hodně vysvětlují dvě společenské skutečnosti. První je rozvětvená rodina, familia, která je provozní jednotkou Guamu a sahá do politiky, byznysu i každé slavnosti v kalendáři; druhá je inafa'maolek, zhruba „dělat si navzájem dobře“, čamorská hodnota vzájemné závislosti a obnovování rovnováhy, která se učí ve školách a nepřetržitě se na ni odkazuje.

Guam má také vážné vystěhovalectví: mnoho mladých Guamanů odchází na americkou pevninu nebo na Havaj za studiem, prací či do armády a počet obyvatel ostrova už deset let stagnuje nebo klesá. Lidí čamorského původu žije na americké pevnině víc než na Guamu.

Čamorština je austronéský jazyk, vzdáleně příbuzný tagalogu a malajštině a blíže palaujštině, s obrovskou vrstvou španělské slovní zásoby na austronéské gramatice. Je úředním jazykem Guamu vedle angličtiny a je v problémech: naprostá většina plynných mluvčích je starší šedesáti let a dětí, které se ji učí doma, je velmi málo.

Je to přímý důsledek politiky. Čamorština byla za námořní správy ve školách zakázána, roku 1922 byly spáleny slovníky a děti byly za mluvení trestány hluboko do amerického období — vzorec známý u domorodých jazyků po celém světě. Obnovné úsilí je dnes rozsáhlé: povinná výuka čamorštiny na veřejných školách, Kumisión i Fino' CHamoru (komise pro čamorský jazyk), imerzní programy a pravopis z roku 2018, který jazyku dal dnešní oficiální podobu.

Každá z devatenácti guamských vesnic má patrona a každoroční fiestu a systém vesnických slavností je páteří společenského roku. Vesnická fiesta znamená mši a procesí a pak otevřený dům, ve kterém vaří každá rodina ve vesnici a jíst může kdokoli — včetně, doopravdy, návštěvníka, kterého kdokoli pozval.

Jídlo je smysl věci a množství je sdělení: červená rýže, kelaguen, grilovaná krátká žebra a kuře, kadon pika, tinaktak, empanada, latiya — a hodně toho. Vezmete si talíř, najíte se a talíř si odnesete domů; chyba, kterou cizinec dělá, je odmítnout ten druhý.

Čamorský sakman — velká oceánská proa — byl před nástupem motorů jednou z nejrychlejších plachetnic na světě. Je to nesymetrická kánoe s jedním vahadlem a latinskou plachtou, která šuntuje: místo obratu proti větru posune posádka plachtu z jednoho konce na druhý, příď se stane zádí a vahadlo tak zůstává vždy na návětrné straně. Magalhãesův kronikář Pigafetta popsal, jak lodě předjíždějí španělské koráby, kdy se jim zlíbí, a Ansonova posádka byla roku 1742 dost ohromená na to, aby si jednu nechala změřit a nakreslit.

Tradice byla za španělské vlády fakticky vyhlazena — kánoe se ničily, aby se zabránilo pohybu mezi ostrovy — a dvě století na Guamu nikdo žádnou nepostavil. Znalost přežila na karolinských atolech na jihu, především na Satawalu, kde se tradiční navigace nikdy neztratila.

Obnova začala v 80. a 90. letech a dnes je pevně zavedená. Sakmany v tradičním stylu byly postaveny a plují na Guamu i na Severních Marianách, Saina a další kánoe podnikly plavby otevřeným oceánem a navigátor Mau Piailug ze Satawalu — muž, který roku 1976 dovedl Hōkūle'a z Havaje na Tahiti bez přístrojů a fakticky restartoval tichomořské mořeplavectví — učil i na Marianách.

Je to vidět: loděnice v několika vesnicích, exponáty v Guamském muzeu a kánoe na vodě u Hagåtñi a Piti. Jestli dostanete šanci vyjet na jedné z nich, využijte ji — už jen kvůli tomu šuntovacímu manévru to za odpoledne stojí.

Čamorské vaření je tichomořské s výrazným španělským a filipínským přízvukem a od roku 1944 i s americkým. Stojí na rýži, kokosu, rybě, vepřovém, kuřeti, citronu a chilli a podává se v množství na slavnostech spíš než v restauracích — proto návštěvník, který jí jen v hotelech, odjede s dojmem, že Guam nemá kuchyni, a bude se mýlit.

A pak je tu Spam. Spotřeba konzervovaného lančmítu na hlavu patří na Guamu k nejvyšším na světě — přímý důsledek toho, že americký vojenský zásobovací řetěz dorazil na místo, jehož potravinový systém zničila válka. Smaží se, dává do smažené rýže, balí se s rýží do řasy jako spam musubi a bere se úplně bez ironie. Ušklíbnout se nad ním před Guamanem je způsob, jak ukončit rozhovor.

Kelaguen je jídlo, po kterém vám čamorská kuchyně dá smysl jedním soustem: ostré citronem, sladké kokosem, pálivé chilli, a jí se s rýží nebo s titiyas, místní plackou. Kuřecí verze se nejdřív griluje; krevetová a rybí jsou syrové a vytvrzené jen kyselinou.

Žádný slavnostní talíř na Guamu není bez červené rýže a žádný čamorský stůl bez finadene. Ani jedno není složité; obojí závisí na jedné surovině, kterou je potřeba mít správnou.

Guam pije jako Spojené státy s tichomořskými a asijskými přídavky: americké a japonské pivo, korejské sodžu v restauracích v Tumonu, dovezené víno za dovozní ceny a rostoucí místní řemeslná scéna — Guam má malou, ale vážně míněnou pivovarskou kulturu už přes deset let a když si řeknete o místní pivo, dostanete něco, co stojí za vypití.

Ve sportu Guam startuje samostatně na olympiádě, na Tichomořských hrách i ve FIFA — vítězství fotbalové reprezentace nad Indií a Turkmenistánem v kvalifikaci na MS 2018 zůstává v regionu legendárním překvapením. V americkém rámci hrají Guamané na všech úrovních amerického fotbalu a baseballu a statistika, která se tu zmiňuje nejčastěji, je počet vojáků na obyvatele.

Guamské hlavní město má pod tisíc obyvatel a přejde se za hodinu. Tři století bylo skutečným městem ostrova — španělským sídlem, ústředím námořní správy, městem asi deseti tisíc lidí — a pak bylo v červenci 1944 americkým bombardováním a ostřelováním před vyloděním téměř úplně zničeno. Obnovilo se jako správní centrum, ne jako místo k bydlení, a to je pořád.

Na nábřeží je přístaviště, promenáda Paseo de Susana s malou replikou Sochy svobody a rybářské družstvo, kde se dá velmi dobře a velmi levně najíst. Hlavní město ožívá ve středu večer, kdy je noční trh Chamorro Village — nejlépe zorganizovaná věc, kterou návštěvník na Guamu může udělat.

Tumon je hotelová promenáda a fakticky druhé město: tři kilometry pláže v chráněném zálivu, za nimi souvislá řada hotelů, bezcelní obchodní centrum, kaple postavené pro japonské a korejské svatby, restaurace, bary a hodně neonu. Postavilo se to pro japonský turistický boom, který začal v 70. letech, a po pandemii se skladba návštěvníků výrazně posunula ke Korejcům.

Samotná pláž je opravdu dobrá. Záliv je mořskou rezervací, takže útes uvnitř je v mnohem lepším stavu, než by zástavba za ním naznačovala, voda je klidná a mělká a šnorchlování rovnou z písku má smysl. Rybolov uvnitř rezervace je zakázán a vymáhán.

Jeďte z Hagåtñi na jih a Guam se úplně změní. Silnice sleduje pobřeží přes Agat, Umatac, Merizo, Inarajan a Talofofo — vesnice o několika stech až tisících lidech, každá s kostelem a patronem, se zelenými sopečnými kopci za zády. Tady je čamorský vesnický život nejzachovalejší a skoro žádní turisté sem nejezdí; objet celý ostrov trvá asi tři hodiny plus zastávky.

Jedno jižní varování, které je třeba brát vážně: turistika. Guamské vnitrozemské stezky — na Mount Lamlam, k vodopádům Sigua a Tarzan, k Lost Pond — jsou neznačené, horké a vedou přes hřebeny zarostlé mečovitou trávou, která řeže. Na tomhle malém ostrově se lidé několikrát ročně ztratí a musí je někdo hledat. Jděte s průvodcem nebo s místními turistickými skupinami, které většinu sobot pořádají organizované výšlapy, vezměte si mnohem víc vody, než myslíte, a někomu řekněte, kam jdete.

War in the Pacific National Historical Park je areál americké Národní parkové služby rozdělený do sedmi samostatných částí, z nichž většina je volně a nepřetržitě přístupná. Je to důvod, proč sem hodně návštěvníků jezdí, a začít je nejlepší v návštěvnickém centru u vyhlídky Asan Bay — pamětní zeď tam nese jména Čamorů, kteří zemřeli za okupace, stejně jako amerických vojáků padlých v kampani, což je správné pořadí věcí a nebývalo vždycky samozřejmé.

Kromě parku: Pacific War Museum v Yigu, soukromé a svérázné; japonské a korejské památníky rozeseté po ostrově; místa masakrů Tinta a Faha u Meriza, označená, přístupná a velmi tíživá; a památník Manenggon pro nucený pochod. Ke všem přistupujte jako k památníkům, ne k atrakcím — potomci lidí, kteří u nich zemřeli, bydlí ve vedlejší vesnici.

Guamské potápění je lepší, než jeho pověst naznačuje, celoročně teplé při 27–29 °C a v jedné konkrétní věci naprosto výjimečné.

Západní pobřeží Guamu je to chráněné a jsou na něm skoro všechny pláže na koupání; východní míří do otevřeného Pacifiku a je na surfování, procházky a dívání, ne na bezstarostné plavání. Na většině pláží nejsou plavčíci, proudy v průlivech v útesu jsou silné, a je to nejpravděpodobnější způsob, jak se tu návštěvník dostane do skutečných potíží.

Samotný útes je guamskou ekologickou frontovou linií. Bělení v letech 2013–2017 zahubilo podstatnou část mělkého korálu a usazeniny ze svahů vypálených ohněm na jihu jsou chronickým problémem — holé rány na jižních kopcích jsou viditelnou půlkou toho, co končí na útesu. Místní skupiny provozují korálové školky a dobrovolnické dny a v mořských rezervacích se žádá opalovací krém šetrný k útesům, který se vyplatí používat všude.

Tohle je ta těžká část. Mezinárodní letiště Antonia B. Won Pata (GUM) v Tamuningu je dobře napojené na Asii a Pacifik a skoro na nic jiného. Z Evropy nevede trasa, která by nezahrnovala aspoň dva lety a jeden dlouhý den, a z Prahy je reálný součet 20–26 hodin ode dveří ke dveřím.

Rozpočet na rovinu: zpáteční letenka z Prahy obvykle vyjde na 30 000–50 000 Kč, občas méně při akci asijského dopravce. Oba úseky kupte pokud možno na jednu letenku — samostatně poskládaný přestup v Soulu nebo Tokiu znamená projít imigrací, vyzvednout zavazadla a znovu odbavit a nechává vás bez ochrany, když má první let zpoždění.

Půjčte si auto. Guam nemá prakticky žádnou použitelnou veřejnou dopravu, zajímavá místa jsou rozeseta po padesátikilometrovém ostrově a taxíky jsou drahé a mimo Tumon se nedají vždycky snadno sehnat. Půjčovné je na americké poměry levné a všechny velké společnosti mají pobočku na letišti.

Guam běží na amerických cenách s tichomořskou dopravní přirážkou: všechno kromě místně ulovené ryby a místně vypěstovaného ovoce sem jede 10 000 km v kontejneru a účet v obchodě to odráží. Proti tomu je bezcelní nákup skutečně bezcelní — Guam leží mimo celní území USA, což je důvod, proč v Tumonu jsou obchodní centra.

Realistické číslo pro dvojici ve středním hotelu v Tumonu s půjčeným autem, která jí venku, je kolem 200–300 $ na den pro dva — zhruba 4 500–7 000 Kč — bez letenek. Guam není levná tichomořská destinace a netváří se tak.

Vstup — důležitý odstavec. Guam je území Spojených států a platí tu americké imigrační právo. Čeští občané cestují v rámci Visa Waiver Programu, což znamená, že musíte mít před nástupem do letadla schválenou ESTA, biometrický pas a zpáteční nebo navazující letenku. Žádejte na oficiálním webu CBP nejméně 72 hodin předem a poplatek plaťte tam; existuje spousta napodobenin, které si účtují několikanásobek. Guam a Severní Mariany provozují i samostatný systém bezvízového vstupu pro některé asijské státní příslušnosti, který se na Čechy nevztahuje — nenechte se zmást stránkami, které ho popisují.

Zdravotní krytí. Tohle je druhá věc, kterou nesmíte podcenit. Evropský průkaz zdravotního pojištění tu nemá žádnou hodnotu a české veřejné pojištění neplatí nic. Guam má americké ceny zdravotní péče — návštěva pohotovosti jde do tisíců dolarů a lékařský převoz z Guamu do větší nemocnice na Havaji nebo v Manile do desítek tisíc. Sjednejte si komerční cestovní pojištění s vysokým limitem na léčení a výslovným krytím repatriace a ověřte si, že jsou kryté potápění a turistika, pokud je plánujete.

Etiketa v kostce. Říkejte hafa adai. Na slavnosti přijměte nabídnuté jídlo a když vám vnucují talíř domů, vezměte si ho. Před fotografováním lidí se ptejte a nefotografujte uvnitř vojenských areálů ani u jejich bran. K válečným památníkům a k místům masakrů se chovejte jako k památníkům. Neopravujte někoho, kdo řekne „CHamoru“, na „Chamorro“. A neříkejte Guamanům, co si mají myslet o základnách — dostanete zdvořilou odpověď a nic se nedozvíte.

O Guamu se píše špatně, skoro vždycky v jedné ze dvou poloh: bezcelní plážová destinace pro japonské a korejské dovolenkáře, nebo strategické aktivum v článku o Pacifiku, který nikdy nezmíní, že tam žije 154 000 lidí. Ani jedno není popis místa.

Proto se tahle stránka snaží vrátit doprostřed čamorské století: kameny latte a proy, španělské války a populační kolaps, jednatřicet měsíců okupace, masakry v Tintě a Faze, osvobození a půdu, která po něm následovala, a jazyk, který byl ve školách zakázán a dnes se v nich učí. A dává prostor hnědému stromovému hadovi, protože les bez ptáků je nejpozoruhodnější věc na ostrově a skoro se o ní nepíše.

K obrázkům: každý byl před použitím otevřen a zkontrolován. Jeden byl vyřazen — dodaná hlavní fotka ukazovala malý celý ostrov obklopený útesem, což není, jak vypadá padesátikilometrový vápencovo-sopečný ostrov ze vzduchu. Fotka z potápění má popisku, která Blue Hole popisuje přesně, místo aby tvrdila, že je to právě ta šachta. Ceny jsou přibližné, v dolarech, a korunová čísla se hýbou s kurzem.

Co číst. Robert Rogers, Destiny's Landfall: A History of Guam, je standardní jednosvazkové dějiny a neuhýbá. Keith Camacho, Cultures of Commemoration, o tom, jak si Mariany připomínají válku. Eseje a právní texty Juliana Aguona pro současný čamorský argument o sebeurčení — No Country for Eight-Spot Butterflies je ten přístupný. A k hadovi má nejjasnější krátký výklad David Quammen v knize Píseň doda.

Až pojedete: půjčte si auto, projeďte jih, dostaňte se ve středu na Chamorro Village, jděte na vyhlídku v Asanu brzy ráno, když je prázdná — a postavte se v džungli na pět minut a poslouchejte.