Grónsko

Grónsko je největší ostrov světa — 2 166 000 km², tedy zhruba sedmadvacetkrát Česko — a asi čtyři pětiny jeho plochy leží pod pevninským ledovcem místy až tři kilometry silným. Co zbývá, je lem skály, fjordů a tundry po obvodu, a na tomto lemu žije něco přes sedmapadesát tisíc lidí. To je méně, než má Kladno, rozprostřených podél pobřeží delšího, než je rovník.

Jedna věc, kterou je dobré pochopit ještě před odletem: mezi městy nevede žádná silnice. Ne málo silnic, ne špatné silnice — žádná. Každá osada je prakticky ostrovem, dostupným letadlem, vrtulníkem, pobřežním trajektem, lodí a v zimě sněžným skútrem nebo psím spřežením po mořském ledu. Cesta, která na mapě vypadá na devadesát minut, může trvat tři dny a stát víc než let z Evropy. Tahle jediná věc určuje každý itinerář, každý rozpočet a každé zklamání na ostrově.

Politicky je Grónsko autonomním územím uvnitř Dánského království. Má vlastní parlament, vlastní vládu, vlastní vlajku a od roku 2009 jediný úřední jazyk, který není dánština. Je to jediné území, které kdy vystoupilo z Evropských společenství — odešlo v roce 1985 po referendu, hlavně kvůli rybolovným právům — a stojí tedy mimo EU i mimo Schengen. To má velmi konkrétní důsledky pro vaše pojištění a pro roaming; podrobně dále na této stránce.

A je to v tuto chvíli jedno z geopoliticky nejdiskutovanějších míst na světě — území se sedmapadesáti tisíci obyvateli, které americký prezident dvakrát navrhl koupit, které leží na nejkratší trajektorii mezi Severní Amerikou a Ruskem a jehož ustupující led odkrývá jak nové námořní trasy, tak nerostné suroviny, k nimž by zbytek světa rád získal přístup. Gróňané se vyjádřili velmi jasně: jejich země není na prodej a o její budoucnosti rozhodují oni.

Grónský název zní Kalaallit Nunaat — „země Kalaallitů“, tedy grónských Inuitů. Je to jediné jméno, které místo popisuje zevnitř, a jediné, které se na ostrově používá. Dánské Grønland, anglické Greenland i české Grónsko pocházejí ze staroseverského Grœnland, „zelená země“.

Podle tradiční historky pojmenoval ostrov Erik Rudý, vyhnaný z Islandu za zabití, co nejlákavěji, aby přilákal osadníky do místa pokrytého převážně ledem — Kniha o Islanďanech to říká víceméně otevřeně. Je to dobrá historka a možná i v hrubých rysech pravdivá, jenže jihozápadní fjordy, kde Erik skutečně přistál, v létě opravdu zelené jsou; tráva tam byla dost dobrá na to, aby lidé čtyři sta let chovali ovce a krávy, a chovají tam ovce dodnes.

Jména na mapě jsou průběžnou lekcí o tom, čí ostrov to je. Skoro každé město má grónské jméno a starší dánské, a grónská jsou dnes ta úřední: Nuuk (nikoli Godthåb), Ilulissat (nikoli Jakobshavn), Sisimiut (nikoli Holsteinsborg), Qaqortoq (nikoli Julianehåb). Starší mapy, starší průvodci a starší Dánové stále používají dánské tvary a letecké společnosti občas uvádějí obě.

Grónsko měří 2 670 km od mysu Morris Jesup na severu — jednoho z nejsevernějších bodů souše na planetě, necelých 750 km od severního pólu — po mys Farvel na jihu, který leží zhruba na zeměpisné šířce Osla. Právě tenhle rozsah je důvod, proč žádná jedna věta o grónském podnebí nebo krajině neplatí všude.

Geologicky jde o zlomek prastarého severoamerického kratonu a o jedny z nejstarších obnažených hornin na Zemi — souvrství Isua u Nuuku je asi 3,8 miliardy let staré a geologové se nad ním přou o nejstarší stopy života. Skalní podloží pod ledovcem je jeho vahou stlačené do obrovské pánve, takže velká část vnitrozemí leží pod úrovní moře; kdyby led zmizel a pevnina se vyzdvihla, ukázalo by se Grónsko nejspíš jako souostroví, ne jako jeden ostrov.

Obyvatelná část je bezledý lem, asi 410 000 km² skály, tundry a fjordů — pořád víc než Německo a Polsko dohromady a téměř úplně prázdné. Západní pobřeží obrácené k Baffinovu zálivu je mírnější, má hluboké fjordy a města. Východní je chladnější, hornatější, po většinu roku blokované unášeným pakem z Severního ledového oceánu a na úseku delším než Evropa má dvě města. Sever je polární poušť.

Druhým určujícím rysem jsou fjordy. Scoresbyho záliv na východě je největší fjordový systém světa a zabíhá asi 350 km do vnitrozemí; fjord u Kangerlussuaqu na západě měří 170 km. Nejsou to malebné odbočky — jsou to cesty. Grónské osídlení kopíruje vodu, protože po vodě se tu chodí.

Grónský pevninský ledovec pokrývá asi 1,71 milionu km² — nějakých 79 % ostrova — a obsahuje zhruba 2,9 milionu krychlových kilometrů sladké vody. Je to druhá největší masa ledu na Zemi po antarktické, uprostřed až asi 3 000 m mocná, a starý: led ze dna hlubokých vrtů tu leží dobře přes sto tisíc let, tedy přes celý poslední interglaciál.

Není to nehybná čepice. Led vzniká ve vnitrozemí, kde se hromadí sníh, vlastní vahou teče ven — uprostřed pár metrů za rok, v odtokových ledovcích závratně rychle — a odchází buď táním na povrchu, nebo odlamováním ker do moře. Sermeq Kujalleq nad Ilulissatem (dánsky Jakobshavn Isbræ) je nejrychleji tekoucí ledovec svého druhu na světě a v létě byl naměřen přes 40 metrů za den.

Čísla za titulky stojí za to znát přesně. Kdyby roztál celý grónský ledovec, hladina moří by stoupla asi o 7,4 metru. To se v tomto století nestane. Co se děje, je trvalá čistá ztráta — ledovec ubývá ve většině let od konce 90. let, kumulativně řádově pět tisíc gigatun od roku 1992, což už znamená víc než centimetr naměřeného vzestupu hladiny.

Stát na něm je zvláštní zážitek a docela dostupný. Na ledovec se dá dojít pěšky od silnice u Kangerlussuaqu (bod 660), jinde se létá vrtulníkem nebo pluje lodí. Většinu návštěvníků překvapí, že okraj je špinavý — šedý prachem, černý kryokonitem, rozbrázděný tavnou vodou — a že je hlučný. Ledovce praskají, kapou, tečou a občas duní, a za bezvětří to slyšíte všechno.

Arktické, ale s větším rozpětím, než většina lidí čeká. Nuuk má v červenci průměr kolem 7 °C a v lednu −8 °C — hlavní město je tedy v zimě mírnější než část Vysočiny a v létě mnohem chladnější. Vnitrozemí ledovce je jiná planeta: automatická stanice Klinck naměřila v prosinci 1991 −69,6 °C, nejnižší teplotu, jaká kdy byla na severní polokouli zaznamenána.

O světle rozhoduje zeměpisná šířka. Severně od polárního kruhu — Ilulissat, Uummannaq, Qaanaaq — slunce kolem letního slunovratu týdny nezapadá a kolem zimního týdny nevychází. Ilulissat má souvislý den od konce května do konce července a od konce listopadu do poloviny ledna slunce nevyjde. Nuuk leží těsně jižně od kruhu, takže má spíš dlouhý soumrak než pravé půlnoční slunce a kolem zimního slunovratu asi čtyři hodiny šera.

Krátká odpověď: na první cestu konec června až začátek září, na psí spřežení a světlo březen, na barvy a záři září. Ať jedete kdykoli, počítejte v itineráři s rezervními dny — viz kapitola o letech, protože zdejší počasí cestu nezdržuje, ale ruší.

Grónsko leží mezi Severním ledovým oceánem a severním Atlantikem, západně od Islandu a východně od kanadského arktického souostroví, od Ellesmerova ostrova je odděleno úzkým Naresovým průlivem. Nuuk na jihozápadním pobřeží je asi 3 500 km od Kodaně a zhruba 4 200 km od Prahy.

Orientace pro plánování: osídlené západní pobřeží běží od Qaqortoqu a Narsarsuaqu na dalekém jihu přes Nuuk a Maniitsoq k Sisimiutu a Kangerlussuaqu na polárním kruhu, dál k Aasiaatu, Ilulissatu a Uummannaqu v Diskobugtenu a nakonec ke Qaanaaqu na severozápadě. Východní pobřeží má v podstatě jen Tasiilaq (s letištěm na Kulusuku) a Ittoqqortoormiit — a mezi nimi skoro nic.

Grónských živočišných druhů je málo a jsou nápadné. Tučňáci tu nejsou — žijí na opačné polokouli, a ten omyl je tak častý, že na něj mají grónští průvodci unavenou standardní odpověď. Co tu je: velryby v počtech podél západního pobřeží v létě, tuleni všude, pižmoni a sobi na tundře, lední medvědi na severu a východě a ptáci v desetitisících na útesech.

Velryby jsou hlavním letním lákadlem. Keporkaci, plejtváci a plejtváci malí se od zhruba června do září pasou v Diskobugtenu a ve fjordech, někdy tak blízko, že je vidíte z břehu v Ilulissatu nebo Aasiaatu. Narvalové a běluhy jsou spíš severní a zimní; velryba grónská, která se dožívá přes dvě stě let, připlouvá do Diskobugtenu na jaře. Všechny se také loví v kvótách — o tom otevřeně dále.

Ptactvo je sezonní a působivé: alkouni malí v koloniích po statisících v okrese Thule, racci tříprstí a alkouni úzkozobí na útesech, kajky, bělokur, sněhule a orel mořský, největší grónský dravec, na západním pobřeží dost běžný. Nejsou tu plazi ani obojživelníci, prakticky žádné stromy a jižně od Diska na západním pobřeží jediný původní suchozemský savec — polární liška.

Lidé přišli do Grónska nejméně čtyřikrát a většina těch příchodů skončila tím, že populace vymřela nebo odešla. Je to jedno z nejtvrdších míst, kde se lidé kdy trvale usadili, a archeologie se tu čte jako sled pokusů.

První byla kultura Saqqaq, která přešla z kanadské Arktidy kolem roku 2500 př. n. l. a žila na západním a jižním pobřeží skoro dva tisíce let. V roce 2010 se z chomáče vlasů zachovaného v permafrostu podařilo osekvenovat genom muže přezdívaného Inuk — a ukázalo se, že Saqqaqové nebyli předky dnešních Gróňanů, ale samostatnou migrací ze Sibiře, která tu nezanechala potomky.

Kultury Independence I a II obsadily ve stejné době daleký sever, v podmínkách tak extrémních, že jejich tábořiště patří k nejsevernějším známým lidským obydlím. Pak přišli Dorsetové, a to dvakrát; jejich řezby — drobné tváře ze slonoviny a kosti, často nejednoznačné, často znepokojivé — jsou nejlepším uměním předinuitské Arktidy. Pozdní Dorsetové byli ještě na severu, když se objevili další příchozí, a pak zmizeli.

Kolem let 1200–1300 dorazil z Aljašky přes Kanadu lid Thule a ten byl jiný: měl psí spřežení, kožené lodě, umiak i kajak, harpuny s otočnou hlavicí a technologii na lov velkých velryb z otevřené vody. Během několika generací se rozšířil po celém obyvatelném pobřeží a zůstal. Dnešní Kalaallité jsou jeho potomci a ta kontinuita je nepřerušená — stejná jazyková rodina, stejné lovecké techniky, stejná konstrukce kajaku, kterou evropští sportovci nakonec okopírovali.

Kolem roku 985 vyplul Erik Rudý, vyhnaný z Islandu, na západ a založil osadu v jižních fjordech. Během několika desetiletí existovaly dvě severské kolonie: Východní osada kolem dnešního Qaqortoqu, Igaliku a Qassiarsuku a menší Západní osada u dnešního Nuuku. Ve vrcholné době v nich mohlo žít dva až pět tisíc lidí, s kostely, biskupským sídlem v Gardaru, desátky odváděnými do Říma v mroží slonovině a farmami s ovcemi, kozami a skotem.

Vydržely čtyři a půl století — déle než celá evropská kolonizace většiny Ameriky — a pak zmizely. Západní osada byla kolem roku 1350 nalezena opuštěná, s dobytkem ještě na pastvě. Posledním písemným záznamem z Východní osady je svatba v kostele v Hvalsey roku 1408, o níž referovali Islanďané, jejichž loď sem zahnala bouře. Potom ticho.

Proč, to je velký spor severoatlantické archeologie, a poctivá odpověď zní, že žádné jednoduché vysvětlení neobstojí. Stará verze — že se odmítli přizpůsobit, drželi se evropského hospodaření a vyhladověli, zatímco Inuité prosperovali — se postupně komplikuje. Izotopová analýza kostí ukazuje, že se jejich strava výrazně posunula k mořským zdrojům; přizpůsobili se tedy zjevně dost. Zároveň se zhoršilo klima, zhroutil se obchod se slonovinou, jakmile do Evropy dorazila africká, cesta po moři ztěžkla, kontakt s Norskem zřídl — a malá populace na okrajové půdě prostě přestala mít důvod zůstat. Část možná jednoduše odplula.

Co zbylo, opravdu stojí za cestu. Kostel v Hvalsey u Qaqortoqu stojí bez střechy, ale téměř celý, se stěnami z tesaného kamene po šesti stech letech pořád v pořádku. V Qassiarsuku — Erikově Brattahlíðu — jsou základy, rekonstrukce a funkční ovčí farma na téže trávě. Spolu s inuitskou a moderní zemědělskou krajinou kolem tvoří Kujataa, zapsané na seznam UNESCO v roce 2017.

Roku 1721 vyplul do Grónska dánsko-norský luteránský pastor Hans Egede s úmyslem najít ztracené severské osadníky a napravit jejich katolictví. Nenašel žádné — byli pryč tři sta let — a místo toho začal misii mezi Inuity a roku 1728 založil osadu, z níž se stal Nuuk. Říká se mu apoštol Grónska, jeho socha stojí nad starým přístavem a názory na něj na ostrově jednotné nejsou. V roce 2020 ji někdo polil barvou a připsal „decolonize“ a město uspořádalo veřejné hlasování, jestli má zůstat. Těsně zůstala.

Po misii přišel Královský grónský obchodní úřad, založený roku 1774, který měl na veškerý obchod s Grónskem téměř dvě století úplný monopol. Deklarovaným účelem byla ochrana — před vykořisťováním velrybáři a před alkoholem — a skutečným výsledkem to, že celý národ byl ekonomicky závislý na jediné dánské státní firmě, která určovala cenu všeho, co Gróňané prodávali i kupovali. Až do konce druhé světové války bylo Grónsko pro cizince prakticky uzavřené.

Druhým odkazem misie je jazyk. Misionáři gróntštinu zapsali, přeložili do ní Bibli a učili číst v ní, ne v dánštině — s tím výsledkem, že Grónsko mělo v 19. století téměř všeobecnou gramotnost ve vlastním jazyce a že jazyk kolonizaci přežil způsobem, jaký se mnoha domorodým jazykům nepodařil. Ať už koloniální církev napáchala cokoli jiného, tenhle výsledek je reálný a Gróňané ho uznávají.

Devatenácté století přidalo zvláštní grónskou instituci: forstanderskaber, místní rady Gróňanů se skutečným vlivem na rozdělování obchodních příjmů a podpory. Byly paternalistické a omezené, ale znamenaly, že když samospráva konečně přišla, bylo na čem stavět.

Když Německo v dubnu 1940 obsadilo Dánsko, bylo Grónsko odříznuto od své vlády a fakticky spravováno Spojenými státy podle dohody, kterou dánský velvyslanec ve Washingtonu podepsal na vlastní pěst. Vyrostly americké základny, důl na kryolit v Ivittuutu — nezbytný pro výrobu hliníku a nějakou dobu jediný komerční zdroj na světě — dostal ochranu a Grónsko strávilo válku zásobováním spojenců. Uzavřené už nikdy nebylo.

Studená válka udělala z ostrova strategické centrum: nejkratší letecká trasa mezi Severní Amerikou a Sovětským svazem vede přes něj. Základna Thule, budovaná od roku 1951 v tajnosti na severozápadě a od roku 2023 přejmenovaná na Pituffik Space Base, se stala jedním z nejdůležitějších míst amerického systému včasné výstrahy. Její stavba znamenala nucené přesídlení komunity Inughuitů z Uummannaqu v roce 1953 — dostali několik dní a byli přesunuti do Qaanaaqu 150 km na sever. Dánský soud křivdu nakonec uznal a přiznal odškodnění; komunita sama tvrdí, že napraveno to nikdy nebylo.

V lednu 1968 se u Thule zřítil na mořský led bombardér B-52 se čtyřmi vodíkovými pumami na palubě. Konvenční nálože vybuchly, plutonium se rozptýlilo a úklid — na kterém pracovali hlavně Dánové a Gróňané — se v Dánsku stal dlouhodobým skandálem: jednak proto, že jaderné zbraně vůbec byly v grónském vzdušném prostoru navzdory deklarované bezjaderné politice, jednak kvůli pozdějšímu zdraví lidí, kteří tam uklízeli.

Pak přišla modernizace. Od roku 1953 bylo Grónsko překlasifikováno z kolonie na dánský kraj a stát se pustil do soustřeďování rozptýleného loveckého obyvatelstva do několika měst s panelovými domy a rybími továrnami — programy G-50 a G-60. Osady se zavíraly, rodiny stěhovaly, dánština se stala jazykem kariéry a sociální důsledky — nezaměstnanost, alkohol, jedna z nejvyšších sebevražednosti na světě — se dožívají dodnes. Dvě konkrétní křivdy byly formálně uznány: 22 dětí odvezených roku 1951 do Dánska kvůli sociálnímu experimentu, za což se Dánsko v roce 2020 omluvilo a v roce 2022 zaplatilo odškodnění; a kauza nitroděložních tělísek, kdy byla od poloviny 60. let tisícům grónských žen a dívek zavedena tělíska, v mnoha případech bez jejich souhlasu či vědomí — předmět společného dánsko-grónského vyšetřování a žalob o odškodnění, které stále běží.

Grónsko získalo domácí samosprávu v roce 1979 po referendu a převzalo školství, zdravotnictví, sociální věci a vnitřní správu. V roce 1982 hlasovalo pro odchod z Evropských společenství, který proběhl v roce 1985 — jediné území, které to kdy udělalo — hlavně proto, že Brusel rozhodoval o jeho rybolovných revírech a Gróňané je chtěli zpátky. Dnes má statut zámořské země a území přidruženého k EU, a proto tu euro nic neznamená a proto tu neplatí unijní pravidla včetně Evropského průkazu zdravotního pojištění.

Zákon o samosprávě z 21. června 2009 šel podstatně dál. Uznal Gróňany jako národ s právem na sebeurčení podle mezinárodního práva, učinil z gróntštiny jediný úřední jazyk, převedl na Grónsko vlastnictví nerostného bohatství a stanovil mechanismus, jímž může převzít téměř všechny zbývající oblasti — a případně se stát nezávislým, po referendu a dohodě s Dánskem.

Ekonomika za tím vším je úzká: ryby, především severská kreveta a platýs černý, tvoří asi devět desetin vývozu. Turismus je deklarovaným druhým pilířem a rychle roste, těžba vyprodukovala mnohem víc prospektů než dolů a veřejný sektor zaměstnává velmi vysoký podíl pracujících. Diverzifikace je ústřední domácí politickou otázkou už čtyřicet let.

V roce 2019 navrhl prezident Spojených států, že Grónsko koupí, a bralo se to obecně jako vtip. V roce 2025 to zopakoval, podstatně méně vtipně, a legrace skončila. Dánská premiérka řekla, že Grónsko není na prodej; grónští představitelé totéž, jen ostřeji — že Grónsko patří Gróňanům, že to není dánský majetek k prodeji a že si nepřeje být ani americké.

Americký zájem není nový. Spojené státy nabídly za ostrov 100 milionů dolarů ve zlatě už roku 1946 a uvažovaly o něm už v roce 1867. Nová je kombinace důvodů. Základna Pituffik leží na nejkratší trajektorii mezi dvěma jadernými mocnostmi a je klíčová pro včasnou výstrahu před balistickými střelami. Ustupující mořský led otevírá severní námořní cesty. A v geologii jsou prvky vzácných zemin, uran, grafit a další suroviny na místě, které není ani čínské, ani ruské.

Grónská politika na to má vlastní pohled, propracovanější, než mezinárodní zpravodajství naznačuje. Nezávislost je v principu populární napříč většinou stran; spor je o pořadí kroků a o cenu — jak nahradit blokový příspěvek ve výši poloviny veřejného rozpočtu, aniž by se dánská závislost jen vyměnila za jinou. Těžba je skutečně sporná: projekt Kuannersuit (Kvanefjeld) na jihu, který by těžil vzácné zeminy spolu s uranem, fakticky zastavily volby roku 2021 vedené právě o téhle otázce a následný zákaz těžby uranu.

Pro návštěvníka je praktický dopad malý, ale reálný. Když téma otevřete, narazíte na silné názory — Gróňané jsou zvyklí, že cizinci probírají jejich budoucnost bez nich. Slušný přístup je ten zjevný: ptát se, poslouchat a nepředpokládat, že za člověka, s nímž mluvíte, hovoří Kodaň nebo Washington.

V Grónsku žije asi 57 000 lidí a zhruba 89 % z nich jsou grónští Inuité — zbytek tvoří většinou Dánové a menší počet dalších národností, hodně z nich ve zdravotnictví, školství, stavebnictví a stále víc v turismu. Nuuk má kolem 20 000 obyvatel, tedy víc než třetinu země, a roste; Sisimiut asi 5 500, Ilulissat asi 4 700, Qaqortoq, Aasiaat a Maniitsoq po několika tisících. Pod tím jsou desítky bygder, osad o několika desítkách až stovkách lidí, z nichž některé přijdou o školu nebo obchod a pak o obyvatele.

Grónsko je na evropské poměry mladé a pohyblivé: lidé se stěhují do Nuuku a značná část studuje v Dánsku, kde v každé chvíli žije několik tisíc Gróňanů. Opačný proud — dánští odborníci na dvouleté smlouvy — formuje města po desetiletí a je tiše kritizován i tiše potřebován zhruba ve stejné míře.

Sociální statistiky jsou tvrdé a Gróňané je neskrývají. Sebevražednost patřila k nejvyšším naměřeným na světě, koncentrovaná mezi mladými muži a v malých osadách; alkohol a domácí násilí jsou dvě generace vážným veřejnozdravotním problémem; bydlení v Nuuku chybí a jinde je špatné. Vedle toho stojí společnost s bezplatným zdravotnictvím a školstvím, téměř úplnou gramotností ve dvou jazycích, vlastní uměleckou scénou a neobvyklou praktickou soběstačností: spousta lidí tu umí navigovat, střílet, bourat maso, šít kůži a opravit lodní motor.

Čeho si návštěvník všimne první, je zdrženlivost, která není nepřátelstvím. Grónské společenské chování je tišší než dánské, natož české — méně smalltalku, delší pauzy, méně přímého očního kontaktu mezi cizími lidmi a předpoklad, že člověk řekne, co potřebuje, i bez pobízení. Hlučné nadšení dopadá špatně. Trpělivost dobře.

Kalaallisut — západní gróntština — je od roku 2009 jediným úředním jazykem a mateřštinou drtivé většiny obyvatel. Patří k inuitské větvi eskymácko-aleutské rodiny a je polysyntetická: místo skládání krátkých slov staví obrovsky dlouhá tím, že ke kořeni přidává příponu za příponou, z nichž každá nese kus významu, na který jiné jazyky potřebují samostatné slovo.

Standardní ukázka, a není nadsazená: Nalunaarasuartaatilioqateeraliorfinnialikkersaatiginialikkersaatilillaranatagoorunarsuarooq je skutečné, byť schválně extrémní, jedno slovo. Běžná řeč tvoří čtyřicetipísmenná slova, aniž by si toho kdokoli všiml. Dánská přejímka se adaptuje, ne přebírá celá, a pravopis — reformovaný roku 1973 tak, aby odpovídal jazyku, ne dánským zvyklostem — je natolik důsledný, že místní název vyslovíte správně na první pohled, jakmile znáte pravidla.

Jedno uvedení na pravou míru, protože se objevuje v každém druhém cestopise: tvrzení, že inuitské jazyky mají desítky nebo stovky slov pro sníh, je nepochopením právě té polysyntézy. Protože gróntština staví slova příponami, dokáže vygenerovat neomezené množství velmi konkrétních „sněhových“ slov — ale to umí i němčina skládáním. Pravda je, že slovní zásoba rozlišuje mořský led, nový led, unášený led a shnilý led s přesností, která odpovídá skutečné potřebě neprobořit se.

Grónsko je lovecká společnost, která zároveň provozuje moderní rybářský průmysl, a návštěvníkům ze zemí, kde maso přichází v obalu, to někdy dělá potíže. Vyplatí se mít v tom jasno předem, protože se s tím setkáte hned první den: na venkovním trhu — kalaaliaraq, dánsky brættet — v Nuuku, Ilulissatu nebo Sisimiutu, kde se na holých stolech prodává tuleň, velryba, sob, pižmoň, kajka a platýs, a prodávají je ti, kdo je ulovili.

Fakta jsou tato. Samozásobitelský a drobný komerční lov tuleňů, velryb, narvalů, mrožů a ledních medvědů je v Grónsku legální v rámci kvót a velrybolov běží podle režimu domorodého samozásobení Mezinárodní velrybářské komise, nikoli podle komerčního režimu. Lovené druhy nejsou jako populace grónským lovem při současných kvótách ohroženy — tlak na arktické mořské savce vytváří především ubývající led a lodní doprava. A tulení kůže tu není luxus; je to kabát, boty a příjem domácnosti v místě, kde dovážené jídlo stojí, co stojí.

Zákaz dovozu tuleních výrobků do Evropských společenství z roku 1983 a zpřísněné nařízení EU z roku 2009 obsahovaly výjimku pro inuitské lovce — trh se přesto zhroutil, protože kupující nerozlišovali. Grónská ekonomika lovu tuleňů se z toho nikdy nevzpamatovala a pamatuje se to tu jako případ evropské kampaně, která ublížila přesně těm, na koho mířena nebyla. Pokud kupujete tulení kůži v Grónsku, hledejte značku Great Greenland z koželužny v Qaqortoqu, což je certifikovaný národní provoz — a předem si ověřte dovozní pravidla, protože výjimka EU je úzká a papíry rozhodují.

Druhou polovinou je komerční rybolov. Dominuje severská kreveta a platýs černý; treska se s oteplováním vrátila na některé lovné oblasti a makrela se objevila u jižního pobřeží kolem roku 2011 v množství, s nímž nikdo nepočítal. Státní Royal Greenland je největším zaměstnavatelem mimo veřejný sektor. Kdo chce pochopit ekonomiku země za jedno odpoledne, ať si stoupne na molo v Sisimiutu, když se vracejí trawlery.

Tupilak je předmět, který si odváží každý návštěvník, a jeho historie je podivnější než ten suvenýr. Ve východogrónské víře nebyl tupilak řezbou vůbec: byla to věc vyrobená potají z kostí, kůže a dalších materiálů, oživená rituálem a poslaná zabít nepřítele — a schopná obrátit se proti svému tvůrci. Vyřezávané figurky, které se prodávají dnes, vznikly, když Evropané chtěli tupilak vidět a dostali model, protože skutečný ukázat nešlo. Celý žánr je tedy od začátku artefaktem toho setkání. Nedělá to ty nejlepší kusy o nic méně ohromujícími; ty nejlepší jsou vyřezané ze zubu vorvaně nebo z rohu pižmoně jmenovanými umělci a stojí podle toho.

Bubnový tanec — qilaat — je nejstarší grónská hudební forma: mělký obruční buben tlučený po rámu, zpívaná píseň a představení, které historicky sloužilo jako zábava, jako uchovávání paměti a jako formální způsob řešení sporů písňovým soubojem, v němž se dva soupeři zesměšňovali, dokud nerozhodlo publikum. Misionáři ho na západě potlačili; přežil ve východním Grónsku a mezi Inughuity a od 70. let se vědomě obnovuje po celé zemi.

Grónsko je na papíře drtivě luteránské — grónská diecéze dánské církve pokrývá celý ostrov, většina lidí je pokřtěná a konfirmovaná a hlavně konfirmace je velká společenská událost s národním krojem a následným kaffemikem. Návštěvnost kostelů je jiná věc, stejně jako v Dánsku.

Pod tím leží starší systém, který nikdy zcela nezmizel. Předkřesťanská grónská víra neměla jediného stvořitele, ale svět plný sil, které je třeba respektovat: Sassuma Arnaa, Matku moře, která drží mořská zvířata a zadrží je, když se poruší tabu; inua, vnitřního člověka zvířete, místa nebo předmětu; a angakkoqa, šamana, který cestoval na mořské dno nebo na měsíc vyjednávat za společenství. Pravidla lovu byla pravidly náboženskými a zdvořilost, kterou se dodnes prokazuje ulovenému zvířeti, z nich pochází.

Misionáři — Egede od roku 1721 a Ochranovští bratří od roku 1733, v lecčems účinnější — během několika generací šamanskou instituci zlomili. Nezlomili pocit, že krajina je obydlená. Vyprávění o qivittoqovi, člověku, který po ponížení odejde z osady a stane se něčím jiným, se vypráví dost vážně na to, aby to nebyl jen folklor, a v moderním grónském filmu a próze se objevuje neustále.

Pro návštěvníka jde hlavně o slušné chování. Mohyly, hroby a staré kamenné kruhy obydlí nejsou kulisa na lezení; z archeologického místa se nic nebere, včetně kostí a kamenů; a pokud vás průvodce požádá, abyste něco nefotili, tím diskuse končí.

Grónské jídlo se dělí na dvě kategorie, které se skoro nepřekrývají. Je kalaalimernit — grónské jídlo, tedy to, co se tu uloví a chytí: tuleň, velryba, sob, pižmoň, bělokur, kajka, treska, platýs, síh arktický (siven), huňáček, slávky, šicha a andělika. A je to, co připluje kontejnerem z Dánska, což je všechno ostatní a stojí to, co stojí doprava do Arktidy.

Tradiční kuchyně není složitá. Vaření a sušení jsou dvě hlavní techniky, protože paliva bylo málo a konzervace byla všechno; smažení přišlo s Evropany. Maso se často jí jako mattak — velrybí kůže s vrstvou tuku, krájená na kostky a žvýkaná syrová, lehce oříšková, a historicky zásadní zdroj vitaminu C ve stravě bez zeleniny. Sušené ryby a sušený tuleň visí na stojanech u domů v každé osadě. Fermentace stojí na krajním konci: kiviaq z okresu Thule je několik set alkounů narvaných celých do tulení kůže, zapečetěných tukem a nechaných pod kameny několik měsíců.

Moderní grónská kuchyně — nordická větev — bere tytéž suroviny a pracuje s nimi technikou. Restaurace v Nuuku podávají pižmoně se šichou, sněžného kraba, hřebenatky z Diskobugtenu a grónské jehněčí z jihu, které je opravdu mimořádné: ovce se pasou na bylinách a trávě pod půlnočním sluncem a je to na mase znát. Nejlepší jídlo, které v Grónsku sníte, může docela dobře být v malé restauraci v Nuuku — a levné nebude.

Suaasat je nejblíž tomu, co by se dalo nazvat grónským národním jídlem, a je to vývar, ne guláš: maso vařené ve vodě s cibulí, brambory a zavářkou, dochucené solí, pepřem a bobkovým listem. Tradičně se dělá z tuleně; v praxi z toho, co domácnost má — tuleň, plejtvák malý, sob, pižmoň nebo jehněčí — a jehněčí verze je ta, kterou návštěvník nejspíš dostane a která jde uvařit z běžného českého nákupu.

Čím suaasat není: zeleninovou polévkou. Nejsou v ní papriky, čerstvé bylinky navrchu, rajčata ani ozdoba. Pokud fotografie „suaasatu“ ukazuje pestrou misku kostiček zeleniny, je to fotografie něčeho jiného. Skutečná věc je hnědá, prostá a velmi dobrá a chutná po zvířeti, ze kterého je.

Síh arktický, česky spíš známý jako siven — eqaluk — je grónská ryba: lososovitá, táhnoucí mezi mořem a vnitrozemskými jezery, lovená ve fjordech a řekách podél celého pobřeží a v létě k dostání čerstvá na každém trhu. Maso je mezi lososem a pstruhem, měkčí než obojí, a moc se s ním dělat nemusí.

Kaffemik je ústřední grónská společenská instituce a to, co návštěvníka pozvaného dovnitř nejspíš překvapí. Je to otevřený dům: rodina slaví narozeniny, konfirmaci, absolutorium, jmeniny, nové bydlení nebo návrat tím, že postaví kávu a stůl s dorty a nechá celé město procházet dveřmi ve vlnách, jak dlouho den vydrží.

Není seznam hostů v evropském smyslu ani pevná hodina. Lidé přijdou, pozdraví rodinu, vezmou si talíř, najedí se, asi dvacet minut si povídají, poděkují a odejdou, aby udělali místo dalším — pětitisícové město může za odpoledne protáhnout malým bytem několik set lidí. Stůl bývá vrstvený: nejdřív chlebíčky a slané drobnosti, pak koláče, nakonec šlehačkové dorty, a někde mezi tím mattak nebo sušená ryba.

Alkohol má v Grónsku větší společenskou váhu než ve většině Evropy a pravidla odrážejí dlouhou a bolestivou zkušenost. Prodej je regulovaný — obchody prodávají alkohol jen v omezených hodinách, obvykle ne večer a v některé dny vůbec, a jednotlivé obce a osady mají vlastní přísnější omezení až po úplný místní zákaz. Nevozte do malé osady alkohol jako dárek; někde je to nezákonné a skoro všude je to vážné faux pas.

Co tu je, je dobré. Godthaab Bryghus v Nuuku vaří z tavné vody z pevninského ledovce a několik jeho piv používá grónské suroviny — šichu, angeliku a v jednom případě led odlomený z ledovce. Zbytek regálu tvoří dánské pivo a lihoviny a všude dostupné a drahé dovážené víno.

Hlavní praktická poznámka jsou ceny. Za pivo v baru v Nuuku počítejte zhruba 60–90 DKK, tedy velmi přibližně 200–300 Kč při kurzech platných v době psaní, a v hotelu podstatně víc. V obchodě je to v povolených hodinách výrazně levnější. Spropitné se v Grónsku nikde neočekává, bary nevyjímaje.

Ještě jedna místní etiketa: pití na veřejnosti je omezené a pití před dětmi se vnímá velmi špatně. Gróňané řeknou důvody na rovinu, když se zeptáte. Stejně jako u otázky lovu je pro návštěvníka nejrozumnější postoj všimnout si místních norem a držet se jich bez komentáře.

Ještě dvě jména, protože se vážou k místům, která navštívíte: Hans Egede, jehož misie roku 1728 založila Nuuk a jehož socha nad starým přístavem je spíš živý spor než pomník; a Erik Rudý, jehož farma v Qassiarsuku na jihu je dnes rekonstrukcí vedle fungující ovčí stanice a který dal ostrovu marketingový název, jehož se dodnes nezbavil.

Nuuk je podle většiny rozumných definic nejmenší hlavní město světa a jako vesnice nepůsobí. Dvacet tisíc lidí, univerzita, národní muzeum, národní divadlo v kulturním centru Katuaq, muzeum umění, kancelářské budovy o šesti sedmi patrech, sushi, pivovar, jistý druh ranní dopravní špičky — a hora: Sermitsiaq, 1 210 m, plochý vrchol se sněhovými pruhy, vyplňující výhled z většiny oken ve městě.

Začít je nejlepší u starého koloniálního přístavu, kde město roku 1728 vzniklo: shluk barevných dřevěných domů kolem nejstarší stavby v Grónsku, domu Hanse Egedeho z roku 1728, s katedrálou Našeho Spasitele, sochou Egedeho na skále nad ní a Grónským národním muzeem pár kroků odtud. Ústředním exponátem jsou mumie z Qilakitsoqu — šest žen a dvě děti z doby kolem roku 1475, nalezené roku 1972 pod skalním převisem, konzervované mrazem a suchým vzduchem i s oblečením. Tvář šestiměsíčního chlapce je jedním z nejpůsobivějších předmětů v jakémkoli muzeu na světě a expozice s ním zachází s odpovídající vážností.

Nuuk se podstatně změnil v listopadu 2024, kdy se otevřela nová mezinárodní dráha a město poprvé získalo přímé lety z Kodaně. Cestování do Grónska je díky tomu ve všem snazší — a všechno v Nuuku, od cen bydlení přes počty výletních lodí po stavební ruch, je kvůli tomu pod větším tlakem. Obojí je pravda a Gróňané vám řeknou obojí.

Ilulissat znamená „ledovce“, což je nejméně metaforický místní název v Arktidě. Město s asi 4 700 obyvateli leží na severní straně fjordu, který je jimi trvale ucpaný, a důvod je padesát kilometrů ve vnitrozemí: Sermeq Kujalleq, výtokový ledovec odvádějící asi 6,5 % celého grónského ledovce, který odlamuje víc ledu než kterýkoli jiný ledovec mimo Antarktidu. Kry, které vytvoří, dosednou na podmořskou morénu v ústí fjordu a leží tam, dokud nejsou dost malé, aby vyplavaly do Diskobugtenu.

Ledovcový fjord Ilulissat byl zapsán na seznam UNESCO v roce 2004, a to jako krajina i jako jeden z nejlépe prozkoumaných ledovců na Zemi: ústup Sermeq Kujalleq se souvisle dokumentuje od roku 1850 a je základním datovým souborem klimatologie. Návštěvnické centrum Icefjord Centre otevřené roku 2021 je dobrá architektura od Dorte Mandrup a expozice vysvětluje glaciologii věcně, ne dojemně.

Jedna praktická poznámka: kry ze Sermeq Kujalleq jsou zároveň důvod, proč do Ilulissatu jezdí výletní lodě. V červenci a srpnu může jediná loď přidat městu pod pět tisíc obyvatel na šest hodin dva tisíce lidí. Pokud můžete posunout termín na červen nebo září, posuňte.

Diskobugten je velký záliv západního pobřeží a za Ilulissatem drží některá z nejzajímavějších míst v Grónsku. Ostrov Disko je geologicky nepodobný zbytku země — čedič místo ruly, stolové hory, horké prameny a v údolích za Qeqertarsuaqem malý les zakrslých bříz, který se tu za les počítá. Qeqertarsuaq, osmisetčlenné městečko na ostrově, se dá dosáhnout trajektem nebo vrtulníkem z Ilulissatu a má arktickou výzkumnou stanici fungující od roku 1906.

Uummannaq dál na severu leží pod horou ve tvaru srdce vysokou 1 175 m na ostrově ve fjordu — po ledovcovém fjordu nejfotografovanější silueta Grónska. Zdejší zimní mořský led je dost silný na psí spřežení. Aasiaat na jihu zálivu je pracovní rybářské město asi se 3 000 obyvateli, s nezvykle dobrou hudební scénou a snadným přístupem do bludiště malých ostrovů.

Daleko na severozápadě leží Qaanaaq a Inughuité, nejsevernější trvale obývaná oblast Grónska, kde se tradiční lovecká ekonomika drží nejsilněji a kde jsou zimy nejtemnější. Není to místo na spontánní výlet — lety jsou řídké a drahé, počasí zavírá letiště na dny a návštěvník potřebuje důvod a nejlépe místního hostitele. Je to zároveň místo, kde se roku 1953 odehrálo nucené přesídlení, a komunita na ně nezapomněla.

Daleký severovýchod je zase jiný: Ittoqqortoormiit, městečko o několika stech lidech v ústí Scoresbyho zálivu, největšího fjordového systému světa, a za ním Národní park severovýchodního Grónska — 972 000 km², největší národní park na Zemi, větší než Francie a Španělsko dohromady, bez jakéhokoli trvalého osídlení kromě výzkumné stanice a vojenské hlídky.

Sisimiut je druhé grónské město, asi 5 500 obyvatel, 40 km severně od polárního kruhu, a působí ze všech nejvíc jako místo, které funguje. Je tu loděnice, flotila trawlerů, technická škola, sjezdovka s vlekem, modrý kostel z 18. století — a živé místní přesvědčení, že skutečným centrem země je Sisimiut, ne Nuuk.

Je také severním koncem Trasy polárního kruhu (Arctic Circle Trail), nejznámějšího dálkového treku v Grónsku: zhruba 160 km z Kangerlussuaqu do Sisimiutu přes tundru, jezera a nízké kopce, obvykle za 8–10 dní, místy bez značení, s jednoduchými bezplatnými chatami po cestě a bez možnosti doplnit zásoby. Vyžaduje skutečnou soběstačnost — jídlo na celou dobu, vařič, cit pro brodění a satelitní komunikátor — a nabízí za to týden chůze krajinou, ve které nikdo jiný není. Sezona je červenec a srpen; komáři v červenci jsou reálný faktor.

Kangerlussuaq je druhý konec a zvláštní místo: bývalá americká letecká základna v čele 170 km dlouhého fjordu, s nejdelší dráhou v Grónsku, asi 500 obyvateli a jedinou delší silnicí v zemi — 35 km k okraji pevninského ledovce na bod 660. Ta silnice je důvod, proč je Kangerlussuaq nejsnazší místo na světě, kde se dá stoupnout na pevninský ledovec, a proč jsou stáda pižmoňů kolem něj nejspolehlivějším pozorováním velkých savců v zemi.

Východní Grónsko je jiná země. Odříznuté Východogrónským proudem, který po většinu roku vláčí podél pobřeží arktický pak, nemělo souvislý kontakt s Evropany až do roku 1884, kdy expedice Gustava Holma dorazila do okresu Ammassalik na umiacích a našla asi čtyři sta lidí žijících zcela tradičně. Jejich potomci, Tunumiité, mluví nářečím, kterému západní Gróňané prostě nerozumějí, a jejich umění — maskový tanec, tupilak — je ta linie, která pokřesťanštění přežila nejcelistvěji.

Tasiilaq, asi 2 000 obyvatel, je jediné město jakékoli velikosti na 2 700 km pobřeží, položené v kotli hor nad chráněnou zátokou s Údolím květin za zády. Scenerie je nejdramatičtější v Grónsku — štíty pohoří Schweizerland a masiv Mont Forel přesahují 3 000 m v dosahu města — a právě tady se dělá skialpinismus a expediční horolezectví.

Praktickou branou je Kulusuk, ostrovní osada s letištěm postaveným Američany, asi 100 obyvatel a spojením vrtulníkem nebo lodí do Tasiilaqu. Kulusuk je důvod, proč je východní Grónsko nečekaně dostupné: let z Reykjavíku trvá asi dvě hodiny a je to jeden z nejlevnějších způsobů, jak se do Grónska vůbec dostat. Jednodenní výlety z Islandu existují a stojí za to, pokud nemáte víc — ale zůstat dvě tři noci je zážitek jiného řádu.

Sociální problémy východního Grónska jsou nejtěžší v zemi a je lepší to vědět předem než být překvapen: nejvyšší nezaměstnanost, nejvyšší sebevražednost, nejhorší bydlení. Zároveň je to hrdá a vstřícná komunita zvyklá na návštěvy a příjmy z turismu tu znamenají víc než kdekoli jinde. Jeďte, utrácejte místně, najměte si místní průvodce a lidi fotografujte až po zeptání.

Jih je to zelené Grónsko — část, která název ospravedlňuje. Pod polárním kruhem, v závětří fjordů, roste skutečná tráva, vrbové houští a bylinné louky a pase se tu asi dvacet tisíc ovcí na zhruba čtyřiceti farmách. Právě sem přišli Vikingové, tady stojí jejich ruiny a jejich praktickými pokračovateli jsou grónští ovčáci dělající totéž na týchž polích o tisíc let později.

Přístup vede přes Narsarsuaq, další válečné americké letiště, v čele fjordu s ledovcem na konci. Odtud se loďmi rozjíždí do Narsaqu, Qaqortoqu, Igaliku a na farmy, z nichž několik ubytovává hosty. Jižní Grónsko je ta část země, kde se dá jít týden pěšky od farmy k farmě místo stanování — a ta, kde má první návštěvník nejmenší šanci prohrát s logistikou.

Do Grónska se cestuje podstatně snáz od 28. listopadu 2024, kdy se v Nuuku otevřela nová dráha dlouhá 2 200 m a přímé spoje z Kodaně začaly přistávat v hlavním městě místo v Kangerlussuaqu. V rámci téhož programu se staví druhá nová dráha v Ilulissatu. Spoje se proto mění rychleji, než stíhají průvodci, a nejdůležitější rada na téhle stránce zní: ověřte si aktuální letové řády a nespoléhejte na nic staršího než rok, tuhle stránku nevyjímaje.

Rozpočet na rovinu: zpáteční letenka Praha–Nuuk přes Kodaň vychází při včasné rezervaci obvykle někam k 15 000–25 000 Kč, v červenci nebo na poslední chvíli podstatně výš. Vnitrogrónské lety pak částku rychle zvedají — viz níže — a domácí úseky bývají větší polovinou celkové ceny za letenky.

Mezi grónskými městy nevede silnice. Tahle věta zničí nejvíc itinerářů, takže ještě jednou prakticky: nikde v zemi se nedá přejet autem, stopem, autobusem ani vlakem z jedné osady do druhé. Zbývá letadlo, vrtulník, pobřežní trajekt, najatá loď a v zimě skútr nebo psí spřežení po mořském ledu.

Po městech se chodí pěšky; Nuuk má městský autobus a taxíky, jinde je všechno dost malé na to, aby je nepotřebovalo. Půjčovna aut existuje v Nuuku a Kangerlussuaqu a má smysl jen kvůli ledovcové silnici v tom druhém. Pokud plánujete tři a víc míst, sestavte harmonogram odzadu od letu domů a rezervu nechte na tomhle konci.

Grónsko je drahé — dánská cenová hladina jako podlaha, k tomu přirážka za lodní dopravu skoro na všechno a vnitřní doprava, která nemá levnou variantu. Největší proměnnou grónského rozpočtu není ubytování ani jídlo, ale domácí lety a lodě.

Použitelné pravidlo pro cestu na vlastní pěst: 1 500–2 500 DKK na osobu a den na místě — zhruba 5 000–8 500 Kč — bez mezinárodních letenek a bez domácí letecké dopravy, kterou je lepší rozpočtovat jako samostatnou položku. Týden v Grónsku udělaný pořádně vyjde srovnatelně jako dva až tři týdny v jižní Evropě a reálně levněji to nejde udělat jinak než stanováním a vařením, což řada lidí dělá.

Vstup. Grónsko je součástí Dánského království, ale leží mimo Evropskou unii i mimo Schengen. Čeští občané nepotřebují vízum na krátkodobý pobyt, ale potřebují platný cestovní pas — občanský průkaz nestačí, protože opouštíte Schengen. Požadavek na dobu platnosti pasu si ověřte před rezervací a počítejte s tím, že na úsek přes Dánsko se vztahují schengenská pravidla a na vstup do Grónska grónská.

Zdravotní krytí je bod, který čeští cestovatelé nejčastěji podcení. Protože Grónsko leží mimo EU, Evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC) tu neplatí. Potřebujete komerční cestovní pojištění, které výslovně kryje Arktidu a hlavně lékařský převoz — z osady znamená převoz do nemocnice vrtulník nebo charterové letadlo a účet jde do stovek tisíc korun. Pokud plánujete turistiku, lyže, kajak nebo jízdu se psím spřežením, ověřte si, že jsou tyto aktivity kryté jmenovitě.

Etiketa v kostce. Lidi fotografujte až po zeptání, zvlášť děti a lovce. Nesahejte na pracovní tažné psy. Nechoďte po kamenných kruzích obydlí, hrobech a mohylách a nic z nich neberte. Nevozte do osad alkohol jako dárek. Nabídnuté jídlo přijměte, nebo jednou zdvořile odmítněte a nechte ho být. A neříkejte Gróňanům, co si mají myslet o lovu, Dánsku, těžbě nebo nezávislosti — dostanete zdvořilou odpověď a nic se nedozvíte.

Grónsko je z celého tohoto atlasu nejtěžší psát poctivě, a to ze dvou důvodů. První je měřítko: skoro každé tvrzení platné o Ilulissatu je nepravdivé o Tasiilaqu a skoro každé tvrzení platné o Nuuku je nepravdivé o devadesátičlenné osadě o dva fjordy dál. Druhý je ten, že Grónsko tři sta let popisují cizinci a že se o něm právě teď mezinárodně mluví spíš jako o aktivu než jako o zemi. Přidávat na tu hromadu chce jistou opatrnost.

Tahle stránka se proto snaží být konkrétní v tom, co ví, a otevřená v tom, co neví. Ceny jsou přibližné a hýbou se, letové trasy se s otevíráním nových drah mění každou sezonu a politická situace je živá. Kde fotografie neodpovídala tomu, co měla ukazovat, se do stránky nedostala, a kde byla blízko, ale ne přesná — bobule u sivena jsou ten zjevný případ — říká to popiska rovnou. Několik obrázků, které k této stránce přišly ze zdrojového materiálu, bylo vyřazeno úplně: norská rybářská vesnice, tandemové psí spřežení a zeleninová polévka označená jako suaasat.

Co číst a co vidět. Knud Rasmussen, Grónskou stezkou a jeho zápisy z Páté thulské expedice. Jared Diamond, Kolaps, pro klasický výklad zániku severského Grónska — a Kirsten Seaverová, The Frozen Echo, pro soustavné vyvrácení. Gretel Ehrlichová, This Cold Heaven, jako nejlepší cizinecký text o životě v okrese Thule. Kim Leine, Proroci z fjordu Věčnosti (česky vyšlo), o koloniální misii v nejnepříjemnější podobě. A grónské filmy Nuummioq (2009) a Anori (2018) — stojí za shánění právě proto, že je o Gróňanech natočili Gróňané.

Až pojedete: nechte si rezervní dny, aspoň jednou jeďte trajektem, jezte, co vám nabídnou, a strávte hodinu na venkovním trhu sledováním, co se tam vlastně prodává a komu. Led je důvod, proč sem lidé jezdí. Města jsou důvod, proč se někteří vracejí.