Fidži

332 ostrovů v jižním Pacifiku, asi 110 z nich obydlených, s 930 tisíci obyvateli na souostroví rozprostřeném přes kus oceánu velký jako západní Evropa. Fidži je uzlem Pacifiku — sbíhají se tu lety, sídlí tu univerzita a je to jediná jihopacifická země, kterou většina lidí dokáže pojmenovat.

Jsou to vlastně dvě destinace. Je tu resortní Fidži — Mamanuca a Korálové pobřeží, vstřícné rodinám, snadné, a důvod, proč je Fidži výchozí plážovou dovolenou Australanů a Novozélanďanů. A pak je tu ta druhá: batůžkářská loď po Yasawách, Rainbow Reef u Taveuni s jedním z nejlepších potápění na měkkých korálech vůbec, laguna Beqa, kde klečíte na písku, zatímco kolem plavou žraloci bělaví, a horské vesnice na Viti Levu, kde musíte předat kavu náčelníkovi, než vás pustí přespat.

Zajímavý je ten sociální příběh. Na Fidži žijí dva národy, které sem přišly se stoletým odstupem: původní iTaukei a Indofidžijci, potomci nasmlouvaných dělníků, které sem Britové přiváželi mezi lety 1879 a 1916. Ten vztah utvářel každou politickou krizi, kterou země zažila — čtyři převraty od roku 1987 — a je taky důvodem, proč si tu můžete dát velmi dobré kari a kavu v týž večer.

Praktický argument: teplo je celý rok, angličtina je úřední jazyk, lety z Austrálie a Nového Zélandu jsou levné a časté a funguje to pro batůžkáře za čtyřicet dolarů denně i pro novomanžele za osm set. Háček je, že je to z Evropy opravdu daleko — z Prahy zhruba třicet hodin — a je tu cyklonová sezona.

Fidžijci říkají své zemi Viti. „Fiji“ je tonžská výslovnost Fisi, kterou zachytil kapitán Cook a v angličtině ustálili obchodníci a misionáři. Formálně je to Republika Fidži a její obyvatelé jsou ústavně všichni „Fidžijci“ — změna z roku 2010, která znamená víc, než jak zní.

Dva velké sopečné ostrovy a spousta malých, rozeseté přes 1,3 milionu km² oceánu s pouhými 18 274 km² souše. Viti Levu a Vanua Levu mají dohromady asi 87 % obyvatel, zbytek jsou korálové atoly, sopečné kužely a vápencové ostrovy.

Nadi na západě Viti Levu je místo, kde přistanete a kde většina cest začíná. Odtud jede loď na západ do Mamanuky a Yasaw, silnice kolem Korálového pobřeží do Suvy, nebo krátký let na Taveuni, do Savusavu či na Kadavu.

Lidé kultury Lapita dorazili na Fidži zhruba před 3 500 lety jako součást mimořádné austronéské expanze přes Pacifik a Fidži se stalo křižovatkou, kde se potkal melanéský a polynéský svět — proto má fidžijská kultura prvky obojího a proto jsou Tonga a Fidži tisíc let propletené.

Fidži před kontaktem byla krajina náčelnictví, opevněných vesnic a takřka nepřetržité války, se skutečnou a dobře doloženou tradicí rituálního kanibalismu. Námořníkům devatenáctého století bylo Fidži známé jako Kanibalské ostrovy a náčelníkovi Ratu Udre Udre se podle počtu kamenů připisuje největší doložený počet obětí jedné osoby. Misionář Thomas Baker byl v roce 1867 zabit a sněden v Navatusile — údajně poté, co se dotkl náčelníkovy hlavy — a vesnice se jeho potomkům v roce 2003 formálně omluvila.

Evropský kontakt přinesl obchodníky se santalovým dřevem a sumýši, muškety a nemoci. Ratu Seru Cakobau, nejmocnější náčelník, konvertoval v roce 1854 ke křesťanství a nakonec — tlačen dluhy americkým obchodníkům a rivaly — v roce 1874 postoupil Fidži Británii. Epidemie spalniček následující rok zabila možná třetinu obyvatel.

Koloniální správa pak udělala rozhodnutí, které utvářelo moderní Fidži. Aby rozvinula cukrovarnictví, aniž by sáhla na půdu nebo práci iTaukei, dovezla nasmlouvané dělníky z Indie — girmitiya, od slova „agreement“ — zhruba šedesát tisíc mezi lety 1879 a 1916, za podmínek, které byly už tehdy vyšetřovány a odsouzeny. Většina zůstala. Odtud pochází indofidžijská komunita a všechno, co následovalo.

Fidži se osamostatnilo 10. října 1970, přesně 96 let po cesi, s ústavou navrženou tak, aby vyvažovala obě komunity. Vydržela sedmnáct let.

Porozumět Fidži znamená porozumět tomu, že má dvě zakládající populace, které přišly se stoletým odstupem, žijí do značné míry paralelně a dohromady dělají zemi tím, čím je. Ani jedna nikam neodejde a obě jsou fidžijské.

Yaqona — kava — je středem fidžijského společenského života. Je to mírně tlumivý nápoj z rozdrceného kořene pepřovníku, pije se z kokosové misky bilo ze společné dřevěné nádoby tanoa a nabízí se neustále. Odmítnout jde, přijmout je mnohem lepší.

Návštěva fidžijské vesnice není jako návštěva města. Vesnice jsou soukromá společná půda, mají náčelníka a existuje protokol vstupu — sevusevu. Zvládnout ho je snadné a úplně to změní, jak vás přijmou.

Hlavní ostrov, kam skoro každý přiletí a odkud překvapivě mnoho lidí nikdy neodjede. Je toho tam víc než jen okolí letiště.

Hlavní město, asi 190 tisíc lidí v aglomeraci, na deštivém jihovýchodním pobřeží — a skutečná metropole jižního Pacifiku: sídlí tu Univerzita jižního Pacifiku, Fórum tichomořských ostrovů i ambasády. Prší tam neustále a je to zdaleka nejzajímavější město regionu.

Dva ostrovní řetězy západně od Nadi, kde většina návštěvníků tráví většinu času. Mamanuca je blízko, rozvinutá a snadná, Yasawy se táhnou o osmdesát kilometrů dál na sever a jsou divočejší, chudší a podstatně zajímavější.

Druhý a třetí ostrov, kde Fidži přestává být plážovou dovolenou a začíná být místem. Taveuni je Zahradní ostrov — deštný les, vodopády, stoosmdesátý poledník a potápění. Vanua Levu je větší, prázdnější a turisticky téměř nerozvinutý.

Fidži se říká světová metropole měkkých korálů a to tvrzení obstojí. Silné proudy úzkými průlivy živí obrovská pole měkkých korálů rodu dendronephthya v barvách, které vypadají uměle přesycené, dokud je neuvidíte. Patří to k nejlepšímu potápění na planetě a není to drahé.

Kromě útesu má Fidži světový surf, pořádnou řeku a hory, ve kterých skoro nikdo nechodí.

Fidži má pověst přátelské země a je zasloužená. „Fidžijský čas“ je skutečný a znamená, že nic nejde podle plánu; bula na vás křičí z každých dveří; a společné závazky pod tím vším jsou silnější, než návštěvník vidí.

Tři úřední jazyky: angličtina, fidžijština (iTaukei) a fidžijská hindština. Angličtina je jazykem správy, školství a turistiky a nic jiného nepotřebujete — pár fidžijských slov ale udělá obrovský rozdíl.

Rugby není fidžijský národní sport, spíš národní náboženství. Země s 930 tisíci obyvateli je světovou velmocí v sedmičkovém rugby, vyváží hráče do všech profesionálních lig na světě a v Riu 2016 získala první olympijskou medaili své historie — zlato.

Dvě kuchyně na jednom malém souostroví: iTaukei kuchyně postavená na kořenových plodinách, kokosovém krému a zemní peci, a indofidžijská kuchyně, která patří k nejlepšímu indickému jídlu mimo Indii. Ochutnejte obojí — a to indické jezte v Suvě.

Co ochutnat

Nejdřív kava, pak pivo. Fidži má jeden velký pivovar, mezinárodně proslulou balenou vodu a rumový průmysl, který přichází spolu s cukrem.

Fidžijský kalendář má křesťanské, hinduistické i muslimské svátky jako státní volno, což je docela přesné shrnutí celé země.

Fidžijská ekonomika stojí na třech věcech a jedna z nich už třicet let umírá. Zároveň je Fidži nejrozvinutější z pacifických ostrovních států a dopravní, vzdělávací i diplomatické centrum regionu, což znamená víc, než by jeho velikost napovídala.

Tropické a teplé celoročně — 22–31 °C s malým sezónním kolísáním teplot — ale se skutečným obdobím dešťů a skutečným rizikem cyklonů, které by mělo rozhodnout, kdy pojedete.

Mezinárodní letiště Nadi (NAN) je hlavním pacifickým uzlem mimo Auckland a Fiji Airways je opravdu dobrá letecká společnost. Z Australasie nebo Severní Ameriky je cesta na Fidži snadná; z Evropy je to daleko, ať letíte kudykoli.

Fidži je zhruba to nejvzdálenější místo od Prahy, jaké se dá najít — asi 16 000 km a 28 až 36 hodin cesty se dvěma přestupy. Krátká varianta neexistuje a časový posun je 10 nebo 11 hodin napřed proti českému času, takže opravdové pásmové nemoci v obou směrech.

Jedna ze snazších tropických destinací: všude angličtina, slušná infrastruktura na hlavních ostrovech a turistický průmysl, který tohle dělá padesát let. Tření začíná na malých ostrovech, kde je elektřina, voda i připojení omezené.

Jedna ze skutečných předností Fidži: funguje skoro na jakýkoli rozpočet. Batůžkář projde Yasawy za 100 FJ$ na den; pár může utratit 3 000 FJ$ za noc na soukromém ostrově. Je to tatáž země a voda má tutéž barvu.

Fidži je pro návštěvníky bezpečná země, s výhradami, které čekáte všude, kde je skutečná chudoba a velký turistický sektor. Opravdová nebezpečí jsou moře, slunce a počasí, ne lidé.

Na ostrově Ovalau, dvě hodiny trajektem a autobusem z Viti Levu, leží jediná fidžijská památka UNESCO — a skoro nikdo tam nejezdí. Levuka byla hlavním městem do roku 1877 a je nejlépe dochovaným koloniálním přístavním městečkem v celém Tichomoří.

Fidži je malá země, kde turistika tvoří třetinu ekonomiky a kde většina půdy pod vašima nohama patří nějaké vesnici. Ta kombinace dělá pár věcí důležitějšími, než by byly jinde.

Fidži je nejsnazší tropická země, ve které se dá mít dobře, jakou znám — a jedna z nejsnazších, kterou se dá navštívit, aniž byste ji vůbec viděli. Můžete přistát v Nadi, přejet na Denarau, strávit týden za bránou a odletět domů, aniž byste potkali kohokoli. Tisíce lidí to tak dělají každý týden a chápu proč — pláže jsou krásné a námaha nulová.

Jenže ta země je jinde. Je v ubytování na Yasawách, kde v deset vypnou generátor a rodina, které patří ta půda, jí s vámi. Je na tržnici v Suvě v sobotu, kde je ulička s kavou a ulička s chilli padesát metrů od sebe. Je na rohoži o půlnoci, po šesté misce, když vám lidé kladou opravdu těžké otázky o vaší zemi — lidé, kteří o té své přemýšleli víc než vy o svojí.

Dvě rady. Jeďte Yasawa Flyer, ne resortní transfer — proskákejte tři ostrovy, berte ta levná místa a nechte to být pomalé. A jeďte na dva dny do Suvy, i když vám to nikdo nedoporučí. Prší tam, není to hezké — a je to místo, kde Fidži doopravdy je.

A pijte kavu. Chutná jako bahnitá voda, znecitliví vám ústa a první miska je nepříjemná. Zároveň jsou to dveře do každého rozhovoru, který v téhle zemi stojí za to vést, a stojí dvacet dolarů a jeden večer. Tleskněte jednou, vypijte to celé, tleskněte třikrát a zůstaňte na další.

— Radim Kaufmann