Eswatini

Eswatini má 17 364 km² — zhruba jako Morava — vklíněných mezi Jihoafrickou republiku a Mosambik, a přesto se do něj vejdou čtyři odlišná klimatická pásma v zemi, kterou přejedete autem za tři hodiny. Je to jedna z posledních absolutních monarchií na světě a jediná v Africe, a pro cestovatele je to zároveň jedna z nejvlídnějších a nejsnáze zvládnutelných zemí na kontinentu.

Praktický argument pro cestu je zvěř bez safari průmyslu. V Mlilwane nejsou velké šelmy, takže mezi zebrami, prasaty bradavičnatými a antilopami chodíte, jezdíte na kole i na koni a nic mezi vámi a nimi není. Hlane má lvy, slony a nosorožce tuponosé za zlomek krugerských cen. Mkhaya patří k nejlepším místům v Africe, kde lze vidět nosorožce dvourohého pěšky. Všechny tři spravuje tentýž neziskový trust a všechny tři jsou od sebe hodinu nebo dvě.

Kulturní argument je, že svazijská tradice je živá, ne předváděná. Tanec rákosí Umhlanga v srpnu a září a královský obřad Incwala kolem prosincového slunovratu jsou opravdové věci, kterých se účastní desetitisíce Svazijců z důvodů, jež s turistikou nemají nic společného. Jste na obojím vítáni — v rámci pravidel, která se berou vážně.

Poctivou protiváhou je politika. Král Mswati III. vládne od roku 1986 bez fungující opozice; politické strany mají od roku 1973 zakázáno kandidovat ve volbách. Protesty v roce 2021 byly potlačeny s desítkami mrtvých. Eswatini má také jednu z nejvyšších prevalencí HIV na světě, byť jeho léčebný program patří ke skutečným africkým úspěchům. Nic z toho nedělá zemi nebezpečnou k návštěvě. Všechno z toho stojí za to vědět předem.

19. dubna 2018, v den svých padesátých narozenin a padesátého výročí nezávislosti, král Mswati III. oznámil, že Svazijsko se napříště bude jmenovat Království Eswatini — Umbuso weSwatini, „země Svazijců“. Uvedeným důvodem bylo, že „Swaziland“ je koloniální hybrid a že si to lidé v zahraničí neustále pletou se Švýcarskem.

Eswatini je schodiště klesající na východ. Padá z vysočiny (highveld) v 1 000–1 800 metrech přes střední pásmo a nížinu až k lubombskému srázu na mosambické hranici a každý schod má jiné klima, jinou vegetaci a jiné hospodaření. Právě ten výškový rozsah na dvou stech kilometrech dělá zemi zajímavou.

Všechno je do dvou hodin. Z Mbabane do Manzini je 35 km, z Mbabane do Hlane asi 130 km, celá země měří 200 km ze severu na jih a 130 km ze západu na východ. Hlavní silnice MR3 vede od jihoafrické hranice u Ngwenye přes Mbabane a Manzini do nížiny.

Svazijský stát vybudovala v osmnáctém a devatenáctém století dynastie Dlamini, která se přesunula na sever z území dnešního jižního Mosambiku a pohltila nguniské a sothské klany, jež tam našla. Sobhuza I. konsolidoval království ve dvacátých letech 19. století během zmatků zvaných mfecane a Mswati II. — po němž se země jmenuje — je v polovině století dramaticky rozšířil v jeden z nejsilnějších států regionu.

Problém království bylo, že leželo mezi Zuluy, búrskými republikami a Brity, a přežívalo tím, že je hrálo proti sobě. Poté, co se v osmdesátých letech 19. století našlo zlato, udělil král Mbandzeni evropským prospektorům záplavu koncesí — na pastvu, těžbu, obchod, dokonce na výběr cla — a když to někdo spočítal, koncese pokrývaly víc území, než kolik ho země měla.

Eswatini spravovala v různých obdobích Británie i Transvaal; po druhé búrské válce se v roce 1903 stalo britským protektorátem. Rozdělení půdy z roku 1907 přiřklo zhruba dvě třetiny země bílým osadníkům a získat tu půdu zpět se stalo ústředním projektem svazijské politiky na dalších šedesát let — nikoli povstáním, ale zpětným vykupováním, za dobytek, odvody a královské peníze.

Sobhuza II. nastoupil na trůn v roce 1921 jako nezletilý a vládl do roku 1982 — dvaaosmdesát let, nejdéle ověřená vláda kteréhokoli panovníka v dějinách. Vedl delegace do Londýna, vyjednal nezávislost a je důvodem, proč z kolonialismu monarchie vyšla posílená, ne odsunutá stranou.

Nezávislost přišla 6. září 1968, s ústavou westminsterského typu, parlamentem a politickými stranami. Vydržela pět let. V dubnu 1973, poté co opoziční NNLC získala tři mandáty, Sobhuza II. ústavu zrušil dekretem, zakázal všechny politické strany, rozpustil parlament a převzal veškerou moc — dovezenou ústavu označil za neslučitelnou se svazijským způsobem života.

Eswatini spravuje král s výkonnou, zákonodárnou i soudní pravomocí — poslední absolutní monarchie v Africe a jedna z hrstky, které kde ještě zbyly. Rozumět tomu, jak to funguje a jak o tom Svazijci skutečně mluví, je ten nejužitečnější kontext, s jakým sem můžete přijet.

Umhlanga je největší kulturní událost v zemi: během osmi dnů koncem srpna nebo začátkem září desetitisíce neprovdaných svazijských žen a dívek nařežou rákosí, donesou je do královské vesnice královny matky v Ludzidzini a tančí před královskou rodinou. Je to největší shromáždění svého druhu v Africe.

Incwala je nejposvátnější obřad svazijského roku — rituál prvních plodů a královské moci konaný kolem prosincového slunovratu, trvající několik týdnů a vrcholící několika dny, které se konají jen tehdy, když je král. Během bezvládí se konat nemůže, což vám řekne, o čem vlastně je.

Mbabane je malé kopcovité město s asi 95 tisíci obyvateli v 1 150 metrech a není důvodem, proč kdo do Eswatini jezdí. Je příjemné, chladné, na regionální poměry bezpečné a užitečné — banky, supermarkety, tržnice a silnice dolů do Ezulwini, kde je skoro všechno ostatní.

Údolí Ezulwini — „místo nebeské“ — vede z Mbabane dolů do Lobamby a drží drtivou většinu toho, co návštěvník v Eswatini opravdu dělá: královské hlavní město, muzeum, řemeslný průmysl, hotely a nejsnáze dostupnou zvěř v zemi.

Manzini je největší městská aglomerace země a její obchodní centrum — rušnější, teplejší a méně malebné než Mbabane a místo, kde uvidíte Eswatini tak, jak ho používají Svazijci, ne návštěvníci.

Nejstarší chráněné území Eswatini a důvod, proč v zemi vůbec nějaká zvěř zbyla. V padesátých letech proměnil Ted Reilly rodinnou farmu v údolí Ezulwini v rezervaci ve chvíli, kdy bylo v zemi vystříleno skoro všechno větší než chocholatka. Pak z ní Eswatini znovu zazvěřil.

Dvě nížinné rezervace jsou tam, kde jsou velká zvířata, a dohromady mají oba africké druhy nosorožce. Protipytlácká bilance Eswatini patří k nejtvrdším na kontinentu — země ztratila během nejhorší pytlácké vlny let 2010–2020 jen velmi málo nosorožců, a důvodem je právní režim i strážní služba, které to obojí berou mimořádně vážně.

Malolotja je 18 000 hektarů horské travnaté stepi, soutěsek a vodopádů v severozápadní vysočině a je to nejlepší turistický terén v regionu — 200 km stezek, skoro žádní lidé a nejvyšší vodopád v zemi.

Šest kilometrů od Mbabane stojí žulová klenba stará zhruba tři miliardy let — patří k nejstarším obnaženým horninám planety a podle většiny výkladů je to největší obnažený žulový pluton na světě po australském Uluru. Skoro nikdo mimo Eswatini o něm neslyšel.

Východní třetina země je horký buš a zavlažovaná cukrová třtina a je to nejméně navštěvovaná a nejzemědělštější část Eswatini. Zároveň je to místo, kde skutečně sedí ekonomika země: cukr je největší vývozní artikl i největší zaměstnavatel.

Eswatini přišlo do poloviny dvacátého století lovem skoro o všechny velké savce a dostalo je zpátky záměrně, zvíře po zvířeti, převážně díky tvrdohlavosti jedné rodiny. Je to jeden z nejzřetelnějších příběhů obnovy v Africe a moc se o něm neví.

Eswatini je neobvykle homogenní — asi 1,24 milionu lidí, téměř výhradně Svazijců, mluvících jedním jazykem, s jednou monarchií a jedním souborem obřadů. Ta homogenita je velkým sociálním aktivem země a důvodem, proč se její politika nikdy neroztříštila podle etnických linií.

Úředními jazyky jsou siswatština a angličtina a obojí se opravdu používá — angličtina je jazykem státní správy, byznysu a středního školství a se samotnou angličtinou nebudete mít při cestování žádný problém. Deset slov siswatštiny přesto změní, jak celá cesta dopadne.

Svazijské vaření je jihoafrická základní strava — kukuřice, fazole, listová zelenina, dýně, kyselé mléko a maso, když je maso — a je spíš škrobnaté, jemné a sytící než složité. Restaurační jídlo v Ezulwini a Mbabane je většinou jihoafrické, takže tradiční pokrmy je potřeba trochu hledat.

Co hledat

Pivo, domácí kvas a na pár týdnů v roce celá národní sezona postavená kolem jednoho divokého ovoce. Eswatini také produkuje plod, ze kterého se dělá jeden z nejprodávanějších krémových likérů světa, o čemž většina lidí, kteří ho pijí, nemá tušení.

Řemeslný sektor Eswatini je neobvykle dobře zorganizovaný — síť fair-trade družstev a sociálních podniků, většinou zaměstnávajících venkovské ženy, vyrábějící zboží vyvážené do celého světa. Nákup tady je nejúčinnější způsob, jak se turistovy peníze dostanou přímo do domácnosti.

Sezony jižní polokoule a čtyři klimata poskládaná podle nadmořské výšky. Pravidlo je jednoduché: květen až září je sucho, chladno a nejlepší doba pro zvěř i turistiku; říjen až duben je vlhké léto, v nížině horké a malarické.

Skoro každý přijíždí po zemi z Jihoafrické republiky. Mezinárodní letiště krále Mswatiho III. (SHO) v Sikhuphe v nížině je velké, moderní a proslule málo využívané, obsluhované hrstkou regionálních linek.

Rychlá cesta neexistuje. Z Prahy je reálnou trasou let do Johannesburgu — obvykle s jedním přestupem přes některý zálivový uzel, Istanbul, Frankfurt nebo Amsterdam — a pak buď krátký přelet do Eswatini, nebo, což je běžnější, půjčené auto přes hranici. Celkem 16 až 24 hodin.

Malé, snadné a mnohem méně komplikované než u sousedů. Angličtina je úřední jazyk, silnice jsou dobré, vzdálenosti nepatrné a největší praktické rozhodnutí, které uděláte, je jestli si půjčit auto — odpověď zní ano.

Na poměry jihoafrických safari zemí levné a v běžných nákladech zhruba srovnatelné s JAR. Zvlášť pozorování zvěře stojí zlomek toho, co totéž vyjde v Botswaně nebo v soukromých rezervacích u Krugeru.

Eswatini je pro návštěvníka podstatně bezpečnější než jeho velký soused a násilná kriminalita vůči turistům je vzácná. Skutečná rizika jsou silnice, zdravotní situace a občas politické nepokoje, které s vámi nemají nic společného, ale do kterých nemáte vejít.

Eswatini má jednu z nejvyšších prevalencí HIV u dospělých na světě — zhruba čtvrtina dospělých ve věku 15 až 49 let žije s HIV. Zároveň, a to je stejně důležité, je místem jedné z nejúčinnějších národních léčebných reakcí vůbec a splnilo a překročilo cíle UNAIDS 95-95-95 dřív než skoro kdokoli jiný.

Eswatini se v jižní Africe podceňuje nejsnáz, protože je malé, obklopené Jihoafrickou republikou a většina lidí jím jen projíždí cestou do Krugeru nebo k mosambickému pobřeží. Obvykle dostane dva dny. Dejte mu čtyři a stane se jednou z nejlepších částí celé cesty.

Ty dny stojí za to proto, že zvěř tady není za sklem. V Mlilwane projíždíte na kole mezi zebrami. V Hlane večeříte při petrolejce, zatímco dvacet metrů od vás pije nosorožec a nic mezi vámi není. V Mkhaye docházíte pěšky k nosorožci dvourohému, a takových míst na světě už moc nezbylo. Stojí to zlomek toho, co totéž v Botswaně, a lidé, kteří to provozují, na tom dělají šedesát let.

A pořádně nakupte řemesla. Swazi Candles, Gone Rural, Ngwenya Glass a trh v Manzini nejsou turistická daň — patří k největším zaměstnavatelům venkovských žen v zemi a peníze, které tam necháte, dopadnou blíž k domácnosti než cokoli jiného, co uděláte. Kupte toho víc, než jste chtěli.

A buďte ohleduplný host, pokud jde o politiku. Tohle je místo, kde jsou lidé velkorysí, vtipní a hned vřelí — a kde spousta z nich nemůže nahlas říct, co si o způsobu vládnutí myslí. Nedostávejte je do téhle situace kvůli své zvědavosti. Přečtěte si před cestou o protestech roku 2021 a o vraždě Thulaniho Maseka, nemiřte foťákem na nic úředního a nechte lidi, ať vám řeknou to, co říct chtějí.

— Radim Kaufmann