Kostarika

Kostarika je úzký pruh Střední Ameriky mezi Nikaraguou a Panamou — 51 100 km², méně než Česko — a žije v ní řádově šest procent známých druhů planety na zhruba třech setinách procenta její souše. Ten poměr je nejdůležitější fakt o té zemi a vysvětluje skoro všechno ostatní.

Práci odvedla geografie. Zemí probíhá po celé délce sopečný hřbet, takže během jednoho dne můžete stát za rozbřesku na tichomořské pláži, k obědu se procházet mlžným lesem v 1 800 metrech a večer dorazit ke Karibiku. Dva oceány, sedm činných sopek, nížinný deštný prales, tropický suchý les a páramo, všechno pár hodin jízdy od sebe — a výsledkem je absurdní hustota ekologických nik.

Zbytek dohnala politika. Kostarika zrušila roku 1948 armádu po krátké občanské válce, zapsala to do ústavy z roku 1949 a peníze přesměrovala do školství a zdravotnictví. Výsledky jsou měřitelné: gramotnost nad 97 %, střední délka života kolem 81 let, stabilně vysoké příčky v žebříčcích spokojenosti — a pro návštěvníka nejpodstatněji země, která se stala stabilní a bezpečnou v době, kdy sousedé válčili, a měla institucionální kapacitu ochránit čtvrtinu svého území.

Slovo, které uslyšíte stokrát denně, je pura vida — doslova „čistý život", používané jako ahoj, nashle, díky, v pohodě i to je dobrý. Zní to jako turistický slogan a ve skutečnosti je to spíš národní povaha: neuspěchaná, konfliktům se vyhýbající a tiše hrdá na to, že si vybrala lesy a školy místo armády.

Jméno Costa Rica — „bohaté pobřeží" — se obvykle odvozuje od Kolumbovy čtvrté plavby roku 1502, kdy přistál u dnešního Puerta Limón a viděl místní obyvatele se zlatými ozdobami. Zlata bylo nakonec málo a bylo hlavně dovezené obchodem, ale jméno očekávání přežilo. Oficiálně jde o Kostarickou republiku.

Kostaričané si říkají Ticos (a Ticas), podle místního zvyku tvořit zdrobněliny na -ico místo -ito — momentico místo momentito. Je to laskavé sebeoznačení a používá se úplně běžně.

Národní symboly stojí za zapamatování, protože se objevují všude: yigüirro, nenápadný hnědavý drozdec zvolený národním ptákem právě proto, že jeho zpěv ohlašuje příchod dešťů, ne kvůli kráse; orchidej guaria morada; obrovský strom guanacaste; a jelenec běloocasý. Modro-bílo-červená vlajka přijatá roku 1848 převzala barvy z francouzské trikolóry i s ideály, které k nim patří.

Nejdůležitější identita je ale záporná: žádná armáda. Ticos to sami zmíní a funguje to jako zakládající příběh země podobně, jako jinde fungují revoluce.

Kostarika leží asi na 10° severní šířky, má 212 km karibského a 1 016 km tichomořského pobřeží včetně poloostrovů Nicoya a Osa. Zemí probíhají úhlopříčně čtyři pohoří — Cordillera de Guanacaste, Tilarán, Central a Talamanca — se sedmi činnými sopkami: Arenal, Poás, Irazú, Turrialba, Rincón de la Vieja a dalšími.

Daleko na moři leží Isla del Coco (Kokosový ostrov), 550 km do Pacifiku — památka UNESCO, neobydlená až na strážce parku a jedna ze světových žraločích potápěčských destinací. Dostanete se tam jen několikadenní plavbou.

Kostarika sousedí na severu s Nikaraguou a na jihovýchodě s Panamou. Vzdálenosti vypadají malé a jedou se dlouho: horské silnice, jeden pruh a počasí znamenají, že sto kilometrů může zabrat tři hodiny.

Klasický okruh pro první návštěvu je San José → Arenal/La Fortuna → Monteverde → Manuel Antonio nebo pláže Nicoyi → zpět do San José, což je při rozumném tempu zhruba čtrnáct dní. Přidání karibské strany (Tortuguero, Puerto Viejo) nebo poloostrova Osa to posune na tři týdny.

Před příchodem Španělů

Území bylo křižovatkou mezi mezoamerickými a jihoamerickými kulturami, ne centrem ani jedné. Náčelnictví Diquís na jihu vytesala mezi zhruba lety 300 a 1500 pozoruhodné kamenné koule — téměř dokonalé granodioritové kusy, ty největší přes dva metry v průměru. Jejich účel dodnes není vyjasněný a lokality jsou zapsané na seznamu UNESCO.

Nejchudší kolonie

Španělské osídlení od roku 1561 vytvořilo na poměry impéria neúspěch: žádná velká domorodá pracovní síla k donucení, žádné stříbro, žádné zlato, které by stálo za řeč, a koloniální centrum tak izolované, že na ně Španělsko z velké části zapomnělo. Osadníci museli obdělávat půdu sami. Ta shoda okolností vytvořila společnost drobných hospodářů místo plantážnické aristokracie — podle většiny historiků původ relativní sociální rovnosti, díky které tu později zakořenila demokracie.

Káva, banány a nezávislost

Nezávislost přišla pokojně 15. září 1821 spolu se zbytkem Střední Ameriky; zpráva prý dorazila s měsíčním zpožděním. Káva, vysazovaná v Central Valley od třicátých let 19. století, vytvořila první skutečné vývozní jmění a zaplatila železnici ke Karibiku, přístav Limón i honosné Teatro Nacional. Stavba té železnice přivedla na karibské pobřeží jamajské dělníky, jejichž potomci tvoří afrokaribské obyvatelstvo provincie Limón. Následovaly banány a s nimi United Fruit Company.

Rok 1948 a co bylo dál

Sporné volby vyvolaly roku 1948 čtyřiačtyřicetidenní občanskou válku, nejkrvavější epizodu moderních kostarických dějin s asi dvěma tisíci mrtvých. Vítěz José Figueres Ferrer pak udělal něco skoro neslýchaného: zrušil armádu, zapsal to do ústavy z roku 1949, dal ženám volební právo a udělil občanství afrokaribskému obyvatelstvu — a předal moc zvolenému prezidentovi.

Od té doby je Kostarika stabilní demokracií, útočištěm v době středoamerických konfliktů studené války a sídlem Meziamerického soudu pro lidská práva. Prezident Óscar Arias získal roku 1987 Nobelovu cenu míru za plán, který pomohl ukončit války v regionu. Od devadesátých let země navíc zvrátila odlesňování — lesní pokryv klesl v polovině osmdesátých let zhruba na pětinu a dnes je zpět nad polovinou, což je téměř ojedinělý úspěch.

V Kostarice žije asi 5,2 milionu lidí, většina v Central Valley. Obyvatelstvo je převážně mestické a evropského původu, s významnou afrokaribskou komunitou na pobřeží Limónu, převážně potomky jamajských železničních a banánových dělníků; domorodými národy — Bribri, Cabécar, Boruca, Ngäbe, Maleku, Chorotega — tvořícími kolem 2,4 %; a s dlouho usazenou čínskou a v poslední době velkou nikaragujskou a venezuelskou komunitou.

Úředním jazykem je španělština. Angličtinou se mluví v turistických oblastech a na karibském pobřeží uslyšíte mekatelyu, kreolštinu na základě angličtiny přivezenou z Jamajky, kterou se dodnes mluví kolem Puerta Viejo a Limónu.

Kulturními konstantami jsou rodina, fotbal, káva a katolictví, byť země viditelně sekularizuje. Nedělní oběd tří generací kolem hrnce olla de carne se blíží obřadu. Vyhýbání se konfliktu je skutečná společenská norma — Tico spíš řekne sí, tal vez než ne, což cizinci pravidelně chápou špatně.

Environmentální uvědomění je opravdové, ne předstírané. Kostarika běží na více než 98 % obnovitelné elektřiny — voda, geotermál, vítr a slunce — zvrátila odlesňování systémem plateb za ekosystémové služby financovaným daní z paliv a chrání víc než čtvrtinu území. Zároveň je to, a Ticos vám to řeknou sami, pořád země s vážnými problémy: plastový odpad, intenzivní chemie v ananasových a banánových monokulturách a tlak na zástavbu pobřeží.

Úřední je španělština a kostarická španělština je zřetelná, na latinskoamerické poměry pomalá a štědrá na zdvořilost. Vyznačuje se dvěma věcmi: zdrobnělinami na -ico, které daly Ticos jméno, a používáním usted tam, kde by většina Latinské Ameriky řekla tú — Kostaričané často vykají i rodině a blízkým přátelům, což ostatní hispanofony překvapuje. Běžné je i vos.

Adresy jsou samostatná disciplína. Kostarika z velké části nemá čísla popisná a směr se udává od orientačních bodů: 200 metrů na východ a 50 na sever od starého fíkovníku — kde 100 metrů znamená jeden blok a orientační bod mohl být odstraněn před desítkami let. Taxikáři si poradí, navigace většinou taky, ale počítejte s tím, že cíl budete popisovat, ne jmenovat.

V San José žije asi 340 tisíc lidí ve městě a kolem dvou milionů v aglomeraci, v 1 170 metrech v údolí obklopeném sopkami. Návštěvníci ho běžně odepisují — doprava je hrozná, beton nevlídný a většina itinerářů s ním zachází jako s letištěm, ke kterému je přilepené město. To je chyba, která stojí den nebo dva.

Teatro Nacional, dokončené roku 1897 a zaplacené z daně, kterou si kávoví magnáti uvalili sami na sebe, je nejkrásnější budovou v zemi a pořád hraje plný program. Pod Plaza de la Cultura má Museo del Oro Precolombino vynikající sbírku předkolumbovského zlatnictví; Museo del Jade je lepší, než zní, a architektonicky výrazné. Mercado Central, otevřený roku 1880, je místo, kde se u pultu jí miska olla de carne.

Barrio Amón uchovává vily z kávového boomu, Barrio Escalante je gastro a pivní čtvrť a nejlepší jídlo v zemi mimo pár resortních kuchyní. Restaurace jako Silvestre a Sikwa postavily vážně míněnou současnou kostarickou kuchyni na domorodých surovinách — stojí za to kvůli nim naplánovat večer.

Z města jsou půldenní výlety ke kráterům Poás (zavírá se, když je sopka aktivní) a Irazú ve 3 400 metrech, do údolí Orosi a na kávové statky na svazích Central Valley.

Arenal (1 670 m) je pohlednicová sopka: téměř dokonalý kužel nad pralesem a jezerem. Považovala se za vyhaslou až do 29. července 1968, kdy bez varování vybuchla, zničila tři vesnice a zabila asi 87 lidí. Pak vybuchovala víceméně nepřetržitě čtyři desetiletí — návštěvníci v devadesátkách a nultých letech pozorovali z hotelových teras noční žhavé svahy — a v roce 2010 utichla. Od té doby odpočívá, což znamená žádnou lávu, a kdo vám slibuje erupci, něco prodává.

Geotermální teplo zůstalo a je základem zdejších horkých pramenů: honosných resortů Tabacón a Baldí, menších a cenově příznivějších Ecotermales a Los Laureles a — místní tajemství — volných říčních tůní tam, kde horká voda vtéká do Río Chollín pod mostem u Tabacónu.

La Fortuna, vstupní městečko, je adrenalinovým centrem země: lanovky v korunách, visuté mosty v Mistiku, rafting na řekách Balsa a Toro, kaňoning, projížďky na koni a sedmdesátimetrový vodopád La Fortuna, k němuž vede asi 500 schodů dolů a — což si zapamatujete líp — zase nahoru. Mokřady Caño Negro na severu jsou výborné na ptáky a kajmany.

Přesun džíp–loď–džíp přes jezero Arenal do Monteverde — zhruba tři hodiny a mnohem lepší než dlouhá objížďka po silnici — je standardní a správný způsob, jak spojit dvě nejnavštěvovanější vnitrozemské destinace země.

Monteverde založili roku 1951 američtí kvakeři, kteří odešli z Alabamy, aby se nemuseli registrovat k odvodu do korejské války, a Kostariku si vybrali právě proto, že zrovna zrušila armádu. Koupili pozemky na kontinentálním rozvodí, založili mlékárnu a — což je zásadní — velké povodí ponechali jako les. Z toho rozhodnutí vzešel jeden z nejprozkoumanějších mlžných lesů na Zemi.

Mlžný les není deštný prales: je chladnější, vlhký jinak a jeho voda pochází stejnou měrou z mlhy zachycené vegetací jako z deště. Větve jsou tak obalené epifyty — bromélie, orchideje, mechy — že stromy pod nimi skoro nejsou vidět. Hvězdami jsou kvesal chocholatý (nejlépe v hnízdní sezóně březen–červen), zvonovec tříbradkový s kovovým úderem místo hlasu a asi třicet druhů kolibříků.

Hlavními rezervacemi jsou Biologická rezervace mlžného lesa Monteverde, klidnější Santa Elena a rozlehlý Dětský věčný prales, koupený od roku 1987 z peněz, které vybraly školní děti ve Švédsku i jinde. Visuté mosty v Selvatuře a Sky Adventures vás dostanou do korun stromů; noční procházky jsou vynikající a opravdu jiné. A sýrárna Monteverde, pokračovatelka kvakerské mlékárny, je důvod, proč v Kostarice vůbec existuje slušný sýr.

Praktická poznámka: cesta nahoru je proslule mizerná a komunita opakovaně odmítla její vyasfaltování s odůvodněním, že špatná silnice omezuje počet návštěvníků. Vezměte si mikinu a nepromokavou bundu — je tu 12–18 °C a často fouká mlha.

Manuel Antonio je s 1 983 hektary nejmenší národní park země a jeden z nejnavštěvovanějších: čtyři půlměsícové pláže lemované primárním pralesem, s malpami kapucínskými, které přesně vědí, co je v batohu, lenochody tříprstými ve stromech almendro a agutii pod nohama. Přijeďte na otevírací hodinu, jídlo mějte zavřené a opice nekrmte — ten pokyn existuje proto, že dost lidí ho ignorovalo natolik, že to změnilo chování zvířat.

Na sever leží plážová země: poloostrov Nicoya a Guanacaste. Tamarindo pro surfařské školy a noční život, Sámara a Nosara pro něco klidnějšího, Santa Teresa pro surf-a-jóga publikum, Playa Grande pro hnízdění kožatek. Tohle je suchá strana se skutečným obdobím sucha a tropickým suchým lesem — globálně vzácným biotopem chráněným v Santa Rose a Palo Verde.

Nicoya je zároveň jednou z pěti světových modrých zón, oblastí s neobvyklou koncentrací lidí, kteří se dožívají přes devadesát let. Nabízená vysvětlení — fazole a kukuřice, těžká fyzická práce, silné rodinné a komunitní vazby, smysl života — jsou věrohodnější než většina tvrzení o dlouhověkosti, byť data jsou předmětem sporů.

Na jih, za Dominicalem a Uvitou — kde písčina v Marino Ballena tvoří přirozenou velrybí ocasní ploutev a proplouvají tudy keporkaci — leží poloostrov Osa a národní park Corcovado, který National Geographic kdysi označil za biologicky nejintenzivnější místo na Zemi. Je to poslední rozsáhlý tichomořský nížinný prales Střední Ameriky, žijí tu jaguáři, tapíři, ary arakanga a všechny čtyři kostarické druhy opic, a ke vstupu je potřeba certifikovaný průvodce a povolení předem.

Karibská strana je jiná země: vlhčí, teplejší, kulturně afrokaribská a bribrijská — a mnohem méně navštěvovaná.

Národní park Tortuguero nemá vůbec žádné silniční spojení — přijíždí se lodí po kanálech nebo malým letadlem. Park je labyrint sladkovodních kanálů nížinným pralesem, nejlépe za rozbřesku na kajaku nebo tiché lodi: kajmani, vydry, vřešťani a chápani, tři druhy ledňáčků a přes 400 druhů ptáků. Od července do října hnízdí na pětatřicetikilometrové pláži z černého písku karety zelenavé — největší hnízdiště tohoto druhu na západní polokouli; kožatky přicházejí dřív, od března do května. Noční prohlídky jsou přísně regulované, s průvodcem a ve spolupráci s programem, který tuhle pláž sleduje od roku 1955.

Jižněji je Puerto Viejo de Talamanca místem, kde se země zastaví, a to v tom nejlepším smyslu. Reggae, rýže s fazolemi vařená v kokosovém mléce, ručně malované cedule, kakaové farmy v kopcích a útesová vlna Salsa Brava, jedna z nejtěžších ve Střední Americe. Projeďte na kole pobřežní silnici na Playa Cocles, Playa Chiquita a Punta Uva — vážně jedna z nejlepších pláží v zemi — a dál do rezervace Gandoca-Manzanillo, kde prales potkává živý korálový útes.

Území Bribri a Cabécar ve vnitrozemí pořádají komunitní návštěvy — zpracování kakaa, léčivé rostliny, vodopády — a patří k poctivějším kulturním zážitkům v zemi právě proto, že si je komunity vedou samy.

Kostarika eviduje výrazně přes 500 tisíc druhů — zhruba 6 % známé světové biodiverzity — včetně asi 900 ptáků, 250 savců, 175 obojživelníků a odhadem 300 tisíc druhů hmyzu. Pro prvonávštěvníka je praktické to, že spoustu z toho uvidíte, aniž byste se snažili.

Ochranářský příběh je zdejší chloubou a je opravdu mimořádný: lesní pokryv se pod tlakem rozšiřování pastvin zhroutil roku 1987 zhruba na 21 % a dnes je zpět nad 50 %, hlavně díky systému plateb za ekosystémové služby financovanému daní z paliv, který platí vlastníkům půdy za to, že les nechají stát. Chráněno je přes čtvrtinu území. Kostarika za to dostala environmentální ceny OSN a jiné země ten mechanismus okopírovaly.

Není to bez problémů. Ananasové a banánové monokultury spotřebují velké množství agrochemie, tlak na zástavbu pobřeží je reálný a „eko" je tu stejně jako jinde neregulované marketingové slovo — hledejte skutečnou certifikaci (CST), ne zelené logo.

Tické jídlo se nepředvádí. Je poctivé, čerstvé a postavené na rýži, černých fazolích, plantainu a tom, co roste kolem — a po týdnu chápete, proč o něm Kostaričané v cizině mluví tak, jak mluví. Každodenním obědem je casado, „ženatý muž": rýže, černé fazole, smažený plantain, zelný salát, bílkovina a často drobné picadillo, podávané v sodě — malých rodinných restauracích, které jsou páteří zdejšího stravování a kde bývá jídlo lepší než v turistických podnicích za třetinovou cenu.

Vinařství neexistuje — nížiny jsou příliš horké a vysočiny příliš mokré — ale ve všem ostatním je Kostarika vážná pijácká země.

Káva je národním pokladem a země to bere neobvykle vážně: pěstovat něco jiného než arabiku je od roku 1989 protizákonné. Velkými oblastmi jsou Tarrazú, Naranjo, Orosi, Tres Ríos a svahy Central Valley, v 1 200–1 900 metrech na sopečné půdě. Tradiční metodou přípravy je chorreador — látková ponožka v dřevěném stojanu — a dělá čistší a aromatičtější šálek, než by ta výbava naznačovala.

Prohlídky statků běží na Doce u Poásu, ve Finca Rosa Blanca a v desítkách mikropražíren v Tarrazú a ty dobré probírají celý řetězec včetně ekonomiky. Každodenní kávou je café con leche nebo, pro děti a lidi po probdělé noci, agua dulce — horká voda s třtinovým cukrem.

Guaro Cacique je národní destilát: čirý destilát z cukrové třtiny kolem 30 %, vyráběný státní palírnou FANAL od 19. století, levný a pitý hlavně jako chiliguaro — panák s rajčatovou šťávou, limetkou, tabaskem, solí a pepřem, kostarická odpověď na Bloody Mary a podstatně zábavnější.

Imperial v plechovce s černým orlem je výchozí pivo, hlavním rivalem je Pilsen; řemeslná scéna od desátých let rychle rostla, v čele s Costa Rica's Craft Brewing Company, Treintaycinco a Numu, a jejím centrem je Barrio Escalante v San José. Ron Centenario je místní zrající rum a opravdu dobrý.

Kostarika má dvě období — verano (sucho, zhruba prosinec až duben) a invierno, marketingově „zelenou sezónu" (květen až listopad) — ale zásadní je, že teplotu určuje nadmořská výška, ne roční doba, a obě pobřeží nemají společný kalendář.

Nejlepší celkově: polovina prosince až polovina dubna, což je zároveň nejdražší a nejplnější — Vánoce, Silvestr a velikonoční týden se rezervují měsíce dopředu. Nejlepší poměr: květen, červen a listopad. Nejhorší sázka: září a říjen na Pacifiku, kdy je opravdu mokro — jenže právě to jsou nejlepší měsíce na Karibiku, takže cesta je pořád možná, jen obráceně.

Dvě mezinárodní letiště: Juan Santamaría (SJO) v Alajuele, 20 km od San José, a Daniel Oduber (LIR) v Liberii v Guanacaste, což je lepší přílet, pokud míříte na severní tichomořské pláže. Přímé linky létají z mnoha měst USA, z Mexico City, Panamy, Bogoty, Madridu a sezónně z několika evropských uzlů.

Z Prahy přímý let neexistuje: praktické trasy vedou přes Madrid (Iberia), Amsterdam, Frankfurt, Paříž nebo americký uzel, s celkovou dobou cesty zhruba 16–20 hodin a jedním až dvěma přestupy.

Víza: občané ČR a dalších zemí EU vízum na turistický pobyt do 90 dnů nepotřebují. Musíte prokázat zpáteční nebo navazující letenku a dostatek prostředků; obojí se kontroluje častěji, než lidé čekají. Odletová taxa bývá zahrnutá v ceně letenky.

Řízení je běžný způsob, jak zemi projet, a dá vám zastávky u silnice, které z cesty dělají cestu. Berte 4×4, pokud jedete do Monteverde, na Osu nebo kamkoli po nezpevněné cestě — není to snaha vám něco prodat. Povinné ručení se připočítává ke každé půjčovné a není volitelné, ať vaše kreditní karta kryje cokoli; počítejte s ním. Silnice jsou úzké, srázy nezajištěné a jízda po setmění mimo města je opravdu nedoporučitelná.

Veřejné autobusy jsou levné, husté a pomalé. Sdílené shuttly (Interbus, Caribe Shuttle) spojují turistický okruh ode dveří ke dveřím a jsou rozumným středem. Vnitrostátní lety se Sansou dosáhnou Tortuguera, Drake Bay, Nosary, Tamarinda a Puerta Jiménez za 30–60 minut a ušetří celé dny na trasách k Ose a na Karibik.

Bezpečnost: Kostarika patří k nejbezpečnějším zemím Latinské Ameriky a násilná trestná činnost vůči turistům je vzácná, zato příležitostné krádeže jsou běžné a organizované. Nikdy nenechávejte nic v zaparkovaném autě, nikde a na jakkoli krátkou dobu — takhle návštěvníci přicházejí o věci nejčastěji. Používejte hotelové sejfy, vyhněte se opuštěným plážím po setmění a mějte na paměti, že trhavé proudy tu utopí víc turistů, než jich poškodí kriminalita: sledujte vlajky a před koupáním se zeptejte místních.

Kostarika je nejdražší země Střední Ameriky a návštěvníky přijíždějící z Nikaraguy nebo Guatemaly ten skok zaskočí. Zhruba odpovídá jižní Evropě, plus vstupy do parků a organizované aktivity navrch.

Dvě položky lidi pravidelně zaskočí. Za prvé, povinné pojištění k půjčenému autu se připočítává k inzerované sazbě a dokáže ji zdvojnásobit — cena na webu není cena. Za druhé, vstupné do národních parků je za osobu a park a na čtrnáctidenním okruhu se rychle sečte; několik parků dnes vyžaduje rezervaci online předem, zejména Manuel Antonio a Chirripó.

Co na šetření opravdu funguje: obědvat v sodách a brát plato del día, na dlouhých přímých trasách jezdit veřejnými autobusy, cestovat v zelené sezóně a vyměnit jednu lanovku za jednoho dobrého průvodce — přírodovědný průvodce vám za dvě hodiny ukáže víc než týden chození o samotě.

Nabídka je široká a střed je silný: rodinné cabinas, penziony, malé hotely a velké množství opravdu dobrých ekolodží, z nichž některé patří v tom, co dělají, k nejlepším v Americe.

Pokud vám na ekologickém nároku záleží, hledejte CST (Certificación para la Sostenibilidad Turística), vládní certifikaci udržitelnosti — „eko" je jinak neregulované marketingové slovo a lepí se i na místa, která mají prostě zahradu.

Podle regionů: La Fortuna má všechno od hostelů po resorty s horkými prameny; Monteverde nabízí lodže a chaty, v noci často studené; Manuel Antonio je nejdražší úsek v zemi, s levnějšími možnostmi v Quepos; Guanacaste má velké all-inclusive resorty, což je nejméně kostarický zážitek, jaký je k mání; Puerto Viejo je levné, neformální a výborné za své peníze; a lodže na Ose a v Tortuguero bývají all-inclusive, protože jinde se najíst nedá.

Vánoce, Silvestr a Semana Santa (velikonoční týden) rezervujte měsíce dopředu — cestuje tehdy celá země a ceny tomu odpovídají.

Doma nechte: dron bez povolení (v národních parcích je omezený) a cokoli, o co by vás mrzelo přijít ze zaparkovaného auta.

Fotbal je s přehledem národním sportem. La Sele — reprezentace — došla roku 2014 na mistrovství světa do čtvrtfinále poté, co vyhrála skupinu s Uruguayí, Itálií a Anglií, což zůstává největším sportovním okamžikem země a jako takový se o něm mluví. Domácí ligu ovládají sanjoséští rivalové Saprissa a Alajuelense a domácí zápas Saprissy stojí za návštěvu.

Surfing je druhou národní posedlostí a země patří ke světové špičce: konzistentní tichomořská vlna skoro celoročně, Salsa Brava na Karibiku pro pokročilé a začátečnické pláže v Tamarindu, Sámaře a Jacó se školou na každém rohu.

Kostarika má jedno olympijské zlato — Claudia Poll, plavání, Atlanta 1996 — a produkuje neúměrné množství vytrvalostních cyklistů a horských běžců. Rafting na řekách Pacuare a Reventazón je světové úrovně a Pacuare se pravidelně řadí mezi nejlepší komerčně splouvané řeky vůbec.

Dvě věci, které nejsou sport, ale tak působí: corridas a la tica, býčí zápasy v Zapote, kde se býk nezabíjí a riskují místo něj dobrovolníci v aréně, a průvody volských povozů, o které se soutěží se zcela vážnou hrdostí.

Kostarika se soustavně umisťuje na špici žebříčků svobody tisku v Latinské Americe a mezi lépe hodnocenými zeměmi světa. Ústava chrání svobodu projevu a země zrušila trestní postih za pomluvu pro novináře referující o veřejných činitelích — reformu, kterou většina regionu neprovedla.

Hlavními médii jsou La Nación jako list posledního slova, bulvární Diario Extra s největším nákladem, univerzitní veřejnoprávní Radio Universidad a televize Teletica a Repretel. Anglicky psaný Tico Times, založený roku 1956, se přesunul online a pro návštěvníka zůstává užitečným výchozím bodem.

Tlaky jsou obyčejné a moderní — koncentrované vlastnictví, propad inzerce a občasné tření mezi prezidenty a tiskem — ne násilí nebo věznění, které postihují žurnalistiku jinde v regionu. Zahraniční novináři tu pracují bez akreditačních problémů, což je jeden z důvodů, proč se odtud pokrývá velká část regionálního zpravodajství.

Podělte se o své fotky z Kostariky! Pošlete je na photos@kaufmann.wtf a rádi je tu uvedeme i s poděkováním.

Arenal

Téměř dokonalý kužel · nepřetržité erupce 1968–2010

Jezero Arenal

Odtud vyráží přesun džíp–loď–džíp do Monteverde

Monteverde

Mlžný les na kontinentálním rozvodí · založeno kvakery roku 1951

Manuel Antonio

Nejmenší národní park — a jeden z nejlepších

Tortuguero

Žádné silnice — přijíždí se lodí nebo malým letadlem

Kareta zelenavá

Červenec až říjen · největší hnízdiště na západní polokouli

Lenochod tříprstý

Tak pomalý, že mu v srsti roste řasa

Puerto Viejo

Afrokaribské pobřeží · reggae, kokosová rýže a Salsa Brava

Kávová krajina

Ze zákona jen arabika, v 1 200–1 900 m

Gallo pinto

Rýže, černé fazole a omáčka Lizano — národní snídaně

San José

Dva miliony lidí v 1 170 m, obklopených sopkami

Isla del Coco

550 km od pobřeží · památka UNESCO · kladivouni a žraloci velrybí