Náhorní Karabach

Náhorní Karabach leží na východním křídle Malého Kavkazu, kde se arménská vysočina láme a padá k nížině Kury a Arasu. Karabašský hřeben běží od severozápadu k jihovýchodu, vyhazuje vrcholy nad 3 000 metrů — hora Gjamyš (Gomšasar) má 3 724 m — a pak se k východu hroutí schodištěm zalesněných hřbetů, vápencových soutěsek a terasí do rovinaté bavlnářské krajiny kolem Agdamu a Fuzuli.

Ten výškový rozdíl je celý příběh místa — zemědělsky i vojensky. Na zhruba šedesáti kilometrech projdete od alpínské louky přes hustý dubový, habrový a bukový les do vinic a morušových teras a ven na zavlažovanou rovinu. Kdo drží vrch schodiště, vidí všechno pod ním — proto se o to schodiště bojuje tři sta let.

Hluboké dějiny těchto hor jsou arménské, klášterní a tvrdošíjně místní; osmnácté století přidalo turkický chánát a pevnostní město; a devatenácté to celé předalo Petrohradu. Každé tvrzení vyslovené o tomto kraji za posledních sto let si pro důkazy sahá do tohoto období.

Moderní konflikt má přesný správní původ. V roce 1921 přidělilo sovětské Kavkazské byro hornatou část Karabachu sovětskému Ázerbájdžánu; v roce 1923 z ní vznikla Náhornokarabachšská autonomní oblast — arménskou většinou osídlená enkláva uvnitř jiné republiky, s Arménií nespojená ničím. Každá následná válka se vrací k tomuto rozhodnutí.

27. září 2020 zaútočil Ázerbájdžán na jižní frontě. O čtyřicet čtyři dny později bylo po válce a mapa jižního Kavkazu byla poprvé od roku 1994 překreslena. Byla to první moderní válka rozhodnutá před očima všech lacinými ozbrojenými drony proti obraně sovětského střihu.

Konec Republiky Arcach trval devět měsíců obléhání a pak třicet hodin bojů. Stojí za to vypsat ho přesně, protože je dost čerstvý na to, aby se jeho výklad stále aktivně utvářel, a protože na datech záleží.

Tři roky poté je vojenská otázka vyřešená a právní ne. Region se přestavuje rychlostí, která návštěvníky překvapuje, zatímco dokument, který má konflikt uzavřít, zůstává parafovaný, nepodepsaný a závislý na ústavním referendu v jiné zemi.

Náhorní Karabach je vzácné místo, kde musí cestopisec popsat dvě kultury ve dvou různých časech. Kultura, která utvořila skoro každou budovu starší pěti let, je arménská a je přítomna už jen ve své architektuře. Kultura, která ty budovy přichází obsadit, je ázerbájdžánská, vracející se po třiceti letech vyhnanství, a teprve se znovu stává místní.

Nejdůležitější věc, která se dnes v Náhorním Karabachu děje, není stavba, ale kurátorství: rozhodování o tom, které budovy se opraví, které se přeatribuují a které tiše přestanou existovat. Počestný návštěvník by měl vědět, že tenhle spor je živý, že se vede zčásti skrze rekonstrukce a že přemalovaný interiér není vždy neutrální čin.

Chankendi — Stepanakert pro lidi, kteří ho většinou postavili — leží v 850 metrech v údolí Karkaru, pod šušskou plání, která mu dominuje na jižním obzoru. Až do roku 1923, kdy z něj Sověti udělali centrum autonomní oblasti, to byla vesnice o několika stovkách obyvatel; pak vyrostl v kompaktní provinční město s uliční sítí, alejemi, nízkými paneláky a velkým náměstím.

Město změnilo majitele bez boje v září 2023 a během týdne se téměř úplně vyprázdnilo. Dnes je sídlem ázerbájdžánského zvláštního zmocněnce pro region a těžištěm největší rekonstrukce v celé zemi.

Pokud tu uvidíte jediné místo, bude to Šuša, a důvod je dřív geologický než historický. Město stojí na vápencové pláni v 1 400–1 600 metrech, ze tří stran obklopené kolmými srázy padajícími do soutěsky Karkaru. Panah Ali Chán si ho v roce 1750 vybral přesně proto a hradby z 18. století i Gandžská brána pořád obkreslují jediný přístupný okraj.

Šuša 19. století byla opravdové město — tiskárny, divadla, proslulá smíšená kupecká vrstva a salony, v nichž ázerbájdžánský mugham dostal klasickou podobu. Dvě budovy kilometr od sebe shrnují o městě všechno a obě byly v současném programu obnoveny.

Agdam je nejznepokojivější věc na jižním Kavkaze a jedna z nejpoučnějších. Nížinné město s asi 40 000 obyvateli před rokem 1993 bylo dobyto, vyprázdněno a v následujících dekádách rozebráno — nebylo srovnáno bombami, ale rozebráno, dům po domu, na cihly, trubky, dráty a krytinu. Novináři, kteří se tam za let příměří dostali, mu říkali Hirošima Kavkazu a fotografie jeho bezstřešní uliční sítě se staly definujícím obrazem zmrazeného konfliktu.

Klášterní architektura těchto hor je světová třída a je důvodem, proč se o tomhle kraji historici umění hádají dvě století. Všechny tři velké kláštery jsou konstrukčně neporušené. Ani jeden není běžné turistice přístupný. Jsou tu uvedeny popisně, ne jako itinerář.

Lačinský koridor je silnice — a taky pant, na kterém se točilo posledních třicet pět let. Vede na západ od Šuši přes město Lačin (arménsky Berdzor) směrem ke Gorisu v Arménii a byl jediným pozemním spojením hornatého jádra s Arménií. Od roku 1992 ho držely arménské síly, po roce 2020 ho garantovali ruskí míroví vojáci, v dubnu 2023 na něm Ázerbájdžán zřídil kontrolní stanoviště a na devět měsíců ho uzavřel — a ta blokáda předcházela zářijovému exodu 2023 a fakticky ho způsobila.

Tady dělá všechno nadmořská výška. Neexistuje jedno klima regionu; existuje schodiště, a to, na kterém schodu stojíte, rozhoduje o tom, v jakém měsíci tam máte být.

Listopad až březen je zima, nad 1 200 m často sněhová kalamita, a sezóna, kdy je přístup do regionu nejomězenější — zčásti kvůli počasí, zčásti kvůli řidším letům, zčásti proto, že v dešti je méně toho, co chce stát ukázat. Červenec a srpen jsou na pláni fajn a na rovině nepříjemné.

Karabašská kuchyně je horské jídlo z kraje, kde byly moruše, ořechy, plané byliny a jehněčí vždycky spolehlivější než pšenice. Arménské a ázerbájdžánské verze těchto jídel se překrývají skoro úplně a liší se hlavně jménem — což je buď šťastná shoda sdílené geografie, nebo nejméně sporná věc na celém místě, podle toho, koho se zeptáte.

Na povoleném programu vás ve skutečnosti nakrmí ázerbájdžánskou restaurační kuchyní dobré národní úrovně — plov, kebab, dolma, čerstvé byliny, kdoulová zavřenina k čaji — a ne něčím specificky karabašským, protože domácí kuchařská tradice hor odjela v září 2023 a nová se ještě nestihla vytvořit.

Tři jídla, která vás k tomuhle kraji dostanou blíž než jakákoli fotografie, která dnes existuje. První je jediné výlučně karabašské, druhé je místní verzí toho, co vaří celý Kavkaz, a třetí je to, co se jí na konci všeho.

Karabach je opravdová vinařská země a fakt, že se skoro žádné jeho víno dnes v Karabachu nedělá, je jedna z podivnějších poznámek pod čarou ve světě vína. Domácí červená odrůda je Chndoghni, také zvaná Sireni — tlustoslupkatá horská odrůda dávající hluboká, pevně taninová vína s černou švestkou, sušenými bylinami a výrazně slanokovovým závěrem. Zraje dobře v 600–900 metrech na vápencojílových terasách kolem Toghu, Cakuri a Chodžavendu.

Artsakh Brandy Company v Askeranu vyráběla hroznové a morušové destiláty, které byly na Kavkaze pojmem; zásoby ještě kolují a jméno značky je dnes nevyhnutelně sporné. Nealkoholicky se tu pije arménský černý čaj s horským tymiánem, ázerbájdžánský čaj v hruškových skleničkách armudu s kdoulovou nebo třešňovou zavřeninou a tan / ajran — slaný ředěný jogurt, což je to, co k džingalov chacu opravdu každý píje.

Hodnoceno ve čtyřech kategoriích: Vůně (/25) · Chuť (/30) · Závěr (/20) · Poměr cena/výkon (/25) — celkem /100. Všechna níže uvedená vína jsou buď z karabašského ovoce, nebo od karabašských výrobců; k roku 2026 se ani jedno nevyrábí v Karabachu, a v tom je pointa.

95–100 legendární · 90–94 vynikající · 85–89 velmi dobré · 80–84 dobré · 75–79 průměrné · <75 podprůměrné

V těchto horách žádná koktejlová tradice neexistuje. Destiláty se pijí čisté, pokojově teplé, s přípitkem a kouskem chleba, a kdo tvrdí něco jiného, něco prodává. Tři níže jsou domácí konstrukce na místních surovinách, vyvinuté pro tento atlas, ne nalezené v baru v Šuši.

Nejdřív to podstatné: z Arménie do tohoto regionu žádná cesta nevede. Ta hranice je zavřená a její překročení je podle ázerbájdžánského práva trestný čin, který vás dostane na veřejnou černou listinu. Veškerý přístup je z území Ázerbájdžánu, se státním povolením.

Tohle je nejdůležitější praktický fakt na celé stránce a zároveň ten, který návštěvníci na pohodlném, catered a oficiálně doprovázeném programu nejčastěji podceňují. ANAMA, Ázerbájdžánská národní agentura pro odminování, vyčistila rozsáhlé plochy, ale kontaminované území se měří na stovky kilometrů čtverečních a odminování má pokračovat i po roce 2030.

Ceny kopírují ázerbájdžánský standard, ale region nemá prakticky žádnou levnou kategorii — ubytování, které existuje, je nově postavené a naceněné pro delegace. Údaje jsou orientační pro rok 2026; kurz je navázaný zhruba na 1,70 AZN za dolar, tedy asi 13–14 Kč za manat.

Levné cestování tu není reálná možnost. Povinnost mít povolení dělá z organizovaného zájezdu spodní cenovou hranici, ne luxusní variantu, a týden v regionu stojí víc než týden skoro kdekoli jinde na Kavkaze, přičemž nabízí podstatně méně svobody.

Zapsaných památek světového dědictví: žádná. Ne pro nedostatek kandidátů, ale kvůli statusu regionu. Ázerbájdžán má celostátně pět zapsaných památek a jedenáct na indikativním seznamu — a žádná z nich není tady.

Realistická kontrola přístupu: ze šesti výše jsou v roce 2026 na běžném povoleném programu reálně navštívitelné jen Jidir Duzu a agdamská pietní zóna. Zbylé čtyři jsou uvedeny proto, že existují a že by je někdo měl zapsat, ne proto, že je uvidíte.

Jméno regionu nese do světa víc než cokoli jiného fotbal. Qarabağ FK, založený v Agdamu v roce 1951, hraje od roku 1993 v exilu v Baku pod heslem „tým bez domova“ — fráze, která začala jako konstatování ztráty a pro fanoušky se stala konstatováním vytrvalosti.

V regionu neexistují nezávislá místní média. Arcachšské redakce — Artsakhpress, Veřejná televize Arcachu — přestaly fungovat v roce 2023 a jejich nástupci publikují z Arménie. Zpravodajství dnes pochází buď z ázerbájdžánských státních a státu blízkých médií, nebo z arménských redakcí píšících zvenku.

🔗 Oficiální a monitorovací

📚 Doporučená četba

🎬 Co se dá sledovat

Skoro všechno natočené na tohle téma vyrábí jedna nebo druhá strana a mělo by se to sledovat v párech. Vyhledávací výrazy, které vrací opravdu užitečný materiál: „Shusha Azerbaijan reconstruction documentary“ · „Aghdam ghost city drone footage“ · „Nagorno-Karabakh 2023 exodus BBC / Al Jazeera“ · „Gandzasar Dadivank monastery Artsakh“ · „Fuzuli airport Karabakh AZAL“ · „Thomas de Waal Black Garden lecture“ · „Kharibulbul festival Jidir Duzu“ · „Janapar Trail Karabakh hiking“ — poslední je archivní a ukazuje krajinu tak, jak se po ní chodilo před rokem 2020.

Nikde v okolí tohohle regionu není české konzulární zastoupení a nevede sem žádná přímá cesta. Všechno níže předpokládá odlet z Prahy a přílet, v lepším případě, do Baku.

Poznámka k arménské trase: mezi lety 2015 a 2020, kdy to bylo z arménské strany snadné a legální, navštívila Stepanakert z Jerevanu řada českých cestovatelů. Pokud jste byli jedním z nich, jste na ázerbájdžánské černé listině, ten seznam je veřejný a dohledatelný a žádost o ázerbájdžánské vízum dnes nese reálné riziko zamítnutí nebo zadržení při příletu. Poraďte se právně před podáním žádosti, ne po něm.

Tahle stránka neobsahuje žádné fotografie, a to je záměrné konstatování faktu, ne opomenutí.

Napsal jsem dvě stě sedmdesát a něco těchto hesel a tohle je jediné, u kterého jsem se musel rozhodovat, v jakém čase ho napsat.

V roce 2017 jsem seděl na balkoně ve Stepanakertu se ženou jménem Anna, která učila chemii a dělala nejlepší kávu, jakou mi kdy kdo podal v otlučeném hrníčku. Bylo pozdní září. Její dům koukal na sever k hřebeni, kde sedí ty dvě kamenné hlavy, a řekla mi, že když v neděli fouká správný vítr, je odsud slyšet zvony v Gandzasaru třicet kilometrů daleko — čemuž jsem nevěřil a dodnes nevěřím, ale nikdy jsem si to nechtěl ověřit. Zeptala se, co dělám. Řekl jsem, že píšu cestovní průvodce. Zasmála se a řekla: napište, že máme moc dobré víno a moc špatné silnice a že tu pořád jsme.

V září 2023 stála v koloně na lačinské silnici, v autě se sestrou, dvěma kufry a kočkou, dvacet osm hodin. Dnes žije v Jerevanu. Pořád učí chemii. Káva, říká, už není, co bývala, a myslím, že tím myslí víc věcí najednou.

Takže: jak se píše cestovní průvodce místem, které bylo vyprázdněno od lidí, kteří vás ho naučili mít rád, a zaplněno jinými lidmi, které odsud samé vyprázdnili o třicet let dřív, kteří také nejsou v tomhle příběhu padouchy a jejichž babičky tu také měly balkony? Nemám čistou odpověď. Rozhodl jsem se jen, že nečestné možnosti jsou horší. Tvářit se, že Arcach nikdy neexistoval, je lž. Tvářit se, že rodiny, které se teď stěhují do Chankendi, jsou okupace a ne návrat, je také lž, nebo alespoň její polovina. Obojí je pravda a je pravda zároveň, což je podmínka skoro celého Kavkazu a většiny světa k tomu.

O co bych požádal, kdybyste někdy opravdu stáli na Jidir Duzu se soutěskou padající pod vámi a s celou zelenou vahou těch hor před sebou, je malá věc. Po celém tomhle kraji jsou do kamene tesané nápisy — na zdech kostelů, na křížových kamenech ležících v trávě, na překladách ve vesnicích, které už se tak nejmenují. Některé se obnovují. Některé se tiše odstraňují. Když nějaký najdete, přečtěte ho nahlas. Nevadí, že mu nerozumíte. Nevadí, že ty hlásky řeknete špatně. Kameny hodně ztišely a tesali je lidé, kteří počítali s tím, že je někdo přečte.

Anno, jestli se tohle k tobě někdy dostane: moc dobré víno, moc špatné silnice. Zapsal jsem to.

— Radim Kaufmann, 2026