Mauricius

Mauricius nemá žádné původní obyvatelstvo. Když dorazili Portugalci a pak Nizozemci, ostrov byl bez lidí — a plný zvířat, která žádného člověka nikdy neviděla. Každý jednotlivý člověk na dnešním Mauriciu pochází z někoho, kdo sem byl přivezen, přijel sem, nebo se jim narodil: nizozemští a francouzští osadníci, zotročení Afričané a Malgaši, najatí dělníci z Indie, čínští obchodníci. Ten fakt organizuje celou zemi.

Má 2 040 km² — čtvrtinu Středočeského kraje — a asi 1,26 milionu obyvatel, což z něj dělá jednu z nejhustěji zalidněných zemí Afriky. A je to podle HDP na hlavu nejbohatší stát Afriky, který během dvou generací přešel od cukrové monokultury k textilu, pak k turismu a pak k finančním službám.

Arabští a svahilští námořníci ostrov znali jako Dina Arobi. Portugalci, kteří ho spatřili kolem roku 1507 a neosídlili, mu říkali Cirne — možná podle lodi, možná podle dronte. Roku 1598 tu přistála nizozemská flotila a pojmenovala ho Mauritius podle Mořice Nasavského, prince oranžského a místodržícího Nizozemské republiky, který se k němu nikdy ani nepřiblížil. Francouzi ho roku 1715 přejmenovali na Isle de France; Britové ho roku 1810 dobyli a vrátili mu nizozemské jméno.

Mauricius je to, co zbylo z velké štítové sopky, která vystoupila nad hladinu z horké skvrny asi před osmi až deseti miliony let a od té doby eroduje. Střední plošina leží ve 400 až 600 m; kolem ní stojí izolované rozeklané vrcholy, tvrdší zbytky starého kráterového okraje; a skoro celé pobřeží lemuje korálový útes, který uzavírá mělkou lagunu. Ten útes je důvodem, proč má Mauricius pláže, jaké má.

Dronte mauricijský (Raphus cucullatus) byl nelétavý holub asi metr vysoký, který se vyvinul na ostrově bez pozemních predátorů, a proto neměl důvod se čehokoli bát. Nizozemci dorazili roku 1598. Poslední obecně uznávané pozorování je z roku 1662 a druh byl skoro jistě pryč do roku 1690. Je to standardní symbol vyhynutí způsobeného člověkem a je ve státním znaku země, která ho zahubila.

Když zotročené obyvatelstvo roku 1835 odešlo z cukrových panství, plantážníci potřebovali práci, a Britská říše vymyslela nový systém, jak ji dodat: najatou práci. Mezi lety 1834 a 1920 na Mauricius přijelo podle smlouvy asi půl milionu lidí, drtivou většinou z Indie. Kamenné schody a depot, kde přistávali v Port Louis, jsou dnes památkou světového dědictví UNESCO — Aapravasi Ghat, zapsaný roku 2006.

Mauricius je parlamentní republika s ceremoniálním prezidentem, premiérem, který drží moc, a Národním shromážděním o 70 členech — 62 přímo volených v třímandátových obvodech plus dva za Rodrigues, s až osmi dalšími křesly pro „nejlepší poražené“ přidělovanými k vyrovnání zastoupení komunit. Od nezávislosti roku 1968 tu nepřetržitě probíhají svobodné volby a nikdy nedošlo k převratu, což je v tom regionu pozoruhodné.

Roku 1965, tři roky před nezávislostí, Británie oddělila souostroví Chagos od Mauricia a vytvořila Britské indickooceánské území, výměnou za 3 miliony liber a za podmínek, o kterých Mauricius vždy tvrdil, že byly vynucené. Mezi lety 1968 a 1973 bylo celé obyvatelstvo — Chagosané, asi 1 500 až 2 000 lidí — násilně vystěhováno, vysazeno na Mauriciu a Seychelách, a největší ostrov Diego Garcia byl pronajat Spojeným státům jako vojenská základna.

Roku 1961 vedl James Meade zprávu o Mauriciu, která uzavřela, že vyhlídky jsou téměř beznadějné: jediná plodina, populace rostoucí o 3 % ročně, žádné nerosty, žádná výroba a nebezpečné etnické napětí. Meade dostal o šestnáct let později Nobelovu cenu za ekonomii; jeho předpověď pro Mauricius byla naprosto mylná a země je dnes učebnicovým případem toho, proč by rozvojoví ekonomové měli být pokorní.

Hlavní město, které roku 1735 založil La Bourdonnais jako námořní základnu v jediném dobrém přístavu na závětrném pobřeží, dnes fungující město asi se 150 tisíci obyvateli, které se přes den obrovsky nafoukne a v noci se vyprázdní. Je horké, hlučné, přeplněné a není hezké — a je to jediné místo na ostrově, kde vidíte Mauricius, ne turistický produkt.

Nejzajímavější třetina ostrova a ta část, která má s plážovou dovolenou nejmíň společného. Je v ní monolit ze seznamu UNESCO, národní park, barevné země, čajová krajina a pobřeží divočejší než na severu.

Pět set šedesát kilometrů na východ, 108 km² kopcovitého sopečného ostrova uvnitř laguny zhruba dvakrát větší, než je on sám, s asi 43 000 obyvateli. Je drtivě kreolský a katolický, převážně zemědělský a rybářský, a kulturně je od Port Louis dál, než ta vzdálenost naznačuje. Rodrigusané říkají hlavnímu ostrovu „Maurice“, jako by to byla cizí země, což funkčně je.

Mauricius má kolem patnácti státních svátků a jsou záměrně rozloženy napříč komunitami: hinduistické, muslimské, křesťanské, čínské a dvě národní připomínky otroctví a najaté práce. Není to dekorace. Chodit na svátky těch druhých je běžný mauricijský zvyk a je to jeden z mechanismů, kterými pluralitní společnost drží.

Mauricijské jídlo je to, co vznikne, když indická, kreolsko-africká, čínská a francouzská kuchyně sdílejí dvě stě let jeden ostrov a přestanou to počítat. Je to jedna z opravdu velkých fúzních kuchyní a vznikla náhodou, ne od šéfkuchaře. To nejlepší z ní se jí vestoje u pouličního stánku za třicet korun.

Dholl puri je národní jídlo a mimo Mauricius se dělá opravdu těžko, takže následuje rougaille, kterou se plní — omáčka, na které stojí polovina mauricijského vaření — a vindaye, která cestuje dokonale.

Nepotřebujete nic. Angličtina je úřední a v turismu i ve správě všeobecně srozumitelná; francouzština je to, v čem je většina lidí pohodlnější; a kreolština je to, čím mluví mezi sebou. Návštěvník se protluče čistě anglicky a s trochou francouzštiny se mu daří podstatně líp.

Dvě naprosto různé země podle toho, jak to uděláte: resortní ostrov je podle jakéhokoli měřítka drahý a obyčejný ostrov je levný. Přibližné ceny pro rok 2026, s rupií zhruba 2 MUR za 1 Kč.

V bucketu jsou dva obrázky pro zemi — 01-hero.jpg a mauritius-drink.jpg — plus tři receptové soubory. Otestováno bylo kolem sta kandidátských názvů a nic dalšího neexistuje. Cíleně kontrolováno na vady nalezené dřív v téhle sérii: na ani jednom souboru není padělané logo vydavatele a na staré stránce nejsou vymyšlené wikimediální hotlinky. Čtyři z pěti souborů jsou použitelné s opravou, což je lepší výsledek než u posledních tří zemí.

Hlavní obrázek — krásný ostrov, jenže ne tenhle

Použitý v záhlaví této stránky, protože je to jediný dostupný krajinný soubor, a je opravdu pěkný: sopečný ostrov, lemující útes, bledá laguna, pobřežní zástavba — všechno tohle Mauricius má. Oprava se týká měřítka. Ten pilovitý hřeben tu stoupá přímo z moře výrazně přes tisíc metrů, což je Tahiti nebo Moorea, ne Mauricius. Mauricius je erodovaná sopka: nejvyšší bod má 828 m, jeho vrcholy jsou izolované zbytky, ne souvislá alpská stěna, a jeho emblémem je Le Morne Brabant, jediný plochý 556metrový monolit na poloostrově.

Koktejl — ale dívejte se za něj

Ten nápoj je generická resortní dekorace a mauricijský v žádném smysluplném smyslu není: vlastní nápoje země jsou alouda z tržnice v Port Louis, zemědělský rum z Chamarelu nebo Saint Aubinu a pivo Phoenix. Pozadí je ale nejlepší mauricijský signál v celé sadě. Ten plochý čedičový masiv stoupající z laguny je slušná podoba Le Morne Brabant — monolitu UNESCO, kde se skrývali marooni — což je přesně tvar, který hlavní obrázek plete.